Na světě v současnosti neexistuje téměř žádný automobil, ve kterém by nebyla ukryta součástka vyrobená v této firmě. Zaměstnává 270 lidí a loni dosáhla rekordního obratu ve výši 1,7 miliard korun.
Letos slaví dvacet let od svého založení. O začátcích na zelené louce, situaci na trhu, ale i přijetí či nepřijetí eura hovoří pro MF DNES ředitel společnosti Tomáš Čermák.
Zadá-li člověk do internetového vyhledávače jméno vaší firmy, v několika odkazech se píše, že se specializujete na výrobu „speciálních systémů, plastových příchytek pro automobily, upínacích prvků z umělé hmoty, kovů i jejich kombinací.“ Co si pod tím jako laik mám představit?
Děláme plastové výrobky, které slouží v autech k upínání různých částí, ale nejsou na první pohled vidět. Jde o různé držáky elektrických svazků, kabelů, hadic, dveří nebo oken. V Jablonci vyrábíme pouze z plastu, výrobky z kovu obstarávají jiné pobočky firmy. Jelikož ale zákazníkovi chceme poskytnout úplný servis, tak věci, které zde nevyrobíme, nakoupíme v jiných závodech a zde to zákazníkovi prodáme.
Sedím tady s vámi ve vašem jabloneckém sídle, nehovořím s někým ve vedení ve Francii. Vypadá to, že tato pobočka je takovou samostatnou jednotkou. Proč tomu tak je?
Když jsme v roce 1995 tady začínali, šlo o iniciativu mateřské společnosti v Německu. Mysleli si, že budeme zdrojem levné práce a pomůžeme se vstupem na trh kolem automobilky Škoda. Začínali jsme asi s pěti stroji v patnácti lidech. Nejprve nám dávali jejich zakázky. Zároveň nám ale předali i obrovské technické know-how. Naučili nás to, že některé díly vypadají obyčejně, ale splňují náročné technické požadavky automobilového průmyslu. Na počátku jsme si třeba říkali, že s takovou přesností se to vyrobit nedá, ale naučili nás, že to jde. Začínali jsme v pronajaté hale. Snažili jsme se ale sehnat si i svoje zakázky. Měli jsme vůli rozvíjet se, posunout se sami a nebýt závislí na práci z Německa. Trh a zakázky rostly, a tak přibližně v roce 1998 mateřská společnost řekla, že náš závod by mohl být zodpovědný za trhy ve východní a střední Evropě. Navíc velká míra autonomie jednotlivých závodů je jedním z pilířů firemní politiky.
Dnes se ale píše rok 2015 a váš závod se od té doby přestěhoval z pronajatých prostor do vlastního a nabobtnal...
Ano, už nám to v pronájmu bylo zkrátka malé. V roce 1999 jsme proto otevřeli první část nového sídla společnosti. V roce 2004 pak přišlo druhé zvětšení a před rokem třetí. Dnes máme asi dvacet tisíc metrů čtverečních výrobních ploch a areál má dohromady přibližně devadesát tisíc metrů čtverečních.
Předpokládám, že tady i některé výrobky sami vyvíjíte. Je tomu tak?
Ano, ve vývoji je zaměstnáno dvanáct lidí. Snažíme se totiž zákazníkovi prodávat celé řešení. Naši lidé z vývojářského a obchodního oddělení jsou partnerem zákazníka už při fázi vývoje nových aut, jsme často partnery konstruktérů.
Kdo jsou vaši zákazníci?
Přímo výrobcům aut dodáváme asi jen tři procenta našich výrobků. Většina dodávek putuje k dodavatelům, kteří z nich tvoří větší celky. Přes ně vlastně dodáváme téměř do všech automobilek na světě, ať již jde o německé, americké, francouzské, ale i japonské. Myslím, že můžeme říci, že v každém autě na světě jsou nějaké naše výrobky.
Máte spočítané kolik příchytek, držáků nebo stahovacích pásků z vašich linek ročně vyjede?
Máme. Na vstřikovně to je za rok asi 1,2 miliard kusů. Na to zpracujeme přibližně 3,5 tisíce tun materiálu. Na montáži jde asi o 190 milionů kusů.
Váš loňský obrat činil rekordních 1,7 miliard korun. Ty cifry dvacet let stoupají, a to i přes finanční krizi v letech 2008, 2009. Jak to, že jste krizi přestáli, vždyť přece citelně zasáhla právě také automobilový průmysl?
Je pravda, že z krize jsme vyšli posíleni. Spousta naší konkurence ten tlak nevydržela a skončila a my po nich přebrali jejich zakázky. Příčiny, proč tomu tak bylo, bych hledal asi v tom, že podnik je stále vlastněný pouze rodinou Raymondů a má stopadesátiletou tradici. Není pod tlakem akcionářů, kteří potřebují rychle zhodnotit své investice a kvůli tomu často firmu tlačí do neuvážených aktivit na jiných trzích. My se nechceme rozvíjet rychleji, než jak to je přirozené. Navíc nás během krize netrápily žádné dluhy, jelikož jsme investovali uváženě. I díky tomu jsme nemuseli propustit ani jednoho zaměstnance.
Zaměstnanců teď máte 270. Prozradíte, kolik si u vás vydělají?
Nebudu přesně prozrazovat, ale víme, že patříme v tomto ohledu k nejlepším firmám v regionu. A zaměstnanci jsou zřejmě spokojeni. Za těch dvacet let od nás odešlo za lepším nebo ve zlém maximálně deset lidí. Někteří tu pracují od začátku nebo deset, patnáct let. Snažíme se zaměstnance motivovat i jinak, třeba přátelskou firemní kulturou.
Pojďme od zaměstnanců do trochu obecnější roviny. V Česku se nedávno opět rozvířila debata o přijetí eura. Co vaše firma a euro? Bylo by zavedení jednotné evropské měny pro vás přínosem?
Pomohlo by nám to rozhodně ve zjednodušení administrativy, v účetnictví. 70 až 80 procent našich příjmů je v eurech. Máme společný informační systém po celém světě a jelikož máme v České republice jinou měnu, musí se tam dělat řada drahých úprav. Neustále se také mění kurzy eura, vše musíme přepočítávat. Na druhou stranu kurzová rizika jsme si již vyřešili sami. Snažíme se třeba nakupovat v eurech, abychom minimalizovali případné ztráty při konverzi na koruny. My jsme si tedy jisté řešení našli a nějak nás dnes nepálí, zda bude euro přijato za pět nebo dvacet let.
