Nastala chvíle, kdy na zeleném trávníku nikdo ani nešpitne. Před napínavým penaltovým rozstřelem není nikdy nikomu do řeči. Ale tady je ticho naprosto nezbytné. Přeruší ho jen mladá žena, když plechovkou tluče do tyčí od branky. Klep, klep, klep!
„Levá,“ oznámí připravujícímu se exekutorovi. Pak obouchá druhou tyč. „Pravá,“ řekne a odběhne za branku.
Jmenuje se Kateřina Oplová a v sobotu 25. dubna je na hřišti v Českém Dubu navigátorkou nevidomých fotbalistů. Díky ranám plechovkou do tyčí si dokážou představit, kde stojí branka. Má futsalové rozměry.
Utkání mezi Blind Sport Clubem (BSC) Praha a maďarským týmem LASS Budapest skončilo 0:0 a o vítězi rozhodují penalty.
„Když proti sobě hrají vyrovnaná mužstva, moc branek nepadá,“ prozrazuje trenér BSC Jiří Kotrč, syn slavného házenkářského reprezentanta, pivota Dukly Praha.
Brankáři při fotbale nevidomých na rozdíl od hráčů v poli vidí, což jim poskytuje velkou výhodu.
Některé týmy si dokáží přihrát na třicet metrů
„Ale když jsme dostali na turnaji v Bučovicích od Brazilců 8:0, tak mně to bylo k ničemu,“ upozorňuje gólman BSC Ondřej Kričfaluši.
„Dokážou si přihrát na třicet metrů. S Francouzi a Španěly patří k nejlepším na světě a protihráče obejdou jak slalomové tyčky. Pak si míč zastaví před obdélníkem, za který nesmím vyběhnout, navigátor jim poradí kde stojí a jsem v brance pro legraci.“
Přichází čas říci si něco o pravidlech pro kopanou nevidomých. Těžký míč málo skáče a od klasického se liší hlavně jednou důležitou vychytávkou. Rolničky v jeho útrobách chrastí, a fotbalisté s klapkami nalepenými na očích mohou slyšet, kde se právě teď nachází.
Ano, s klapkami na očích...
Fotbalu nevidomých totiž holdují i lidé se zbytky zraku, což by je zvýhodňovalo. Světlo nepropouštějící klapky rozdíly setřou.
Hráče vodí po hřišti brankář a dva navigátoři
Hřiště měří na délku čtyřicet a na šířku dvacet metrů. Delší strany lemují mantinely, což hráčům hodně pomáhá. Zadunění balonu o hrazení jim napoví, kde se asi tak může koulet.
Nevidomé hráče „vodí“ po hřišti brankář a dva navigátoři. Každý obhospodařuje třetinu hřiště. Fotbalista musí při vyražení proti míči nebo proti útočícímu protihráči volat: „Voy, voy!“
Tedy španělsky Jdu, jdu! Pokud brání mlčky, píská rozhodčí faul. Někdy se nevidomí srazí a zranění se jim nevyhýbají podobně jako všem fotbalistům. „Vzpomínám si na vyražený zub, zlomený nos, vymknutý kotník nebo roztržené obočí,“ vypočítává Kotrč. „Někdy si kluci roztrhnou ruku o mantinel. Míra, ten je od krve skoro pořád.“
Ale zpátky k penaltám mezi BSC a budapešťským LASS. Brankáři dlouho dominují a zdá se, že rozstřel nikdy neskončí. „To je neskutečný, ze šesti metrů netrefíte bránu,“ vyčítá spoluhráčům brankář Kričfaluši. „Když to kopnou vedle, schytají to ode mě vždycky, slepec neslepec.“
Vyhrálo mužstvo z Berlína
Nakonec skóruje levačkou Tomáš Hromádka. Pěkně bodlem, špicarem, od tyče. „Poznám, kdy dám gól,“ tvrdí. „Podle zvuku. Jinak zní, když míč chytí brankář, když vletí do tyče nebo skončí v síti. Chtěl jsem vypálit k tyči, střílím penalty šejdrem, tak jsem se rozeběhnul trochu ze strany. Před penaltou smíme míč pohladit rukou, abychom líp věděli, kde stojí.“
Na mezinárodním víkendovém turnaji v Českém Dubu bojovaly kromě BSC a LASS ještě německé týmy Berlína a Dortmundu a polská Vratislav. Vítězem se stalo mužstvo z Berlína před pražským BSC.
A jak se vlastně fotbal nevidomých ocitl právě v Podještědí? „Asi před šesti lety mi volal Zdeněk Barlok z BSC a ptal se, jestli by v areálu v Českém Dubu nemohli mít za nějaké slušné peníze soustředění,“ vzpomíná bývalý kanonýr fotbalové Slavie a Jablonce Luděk Zelenka.
„Tak jsme se domluvili a kluci tady byli už na kempu třikrát. Nevidomé fotbalisty obdivuju, jsou skvělí nejen na hřišti, ale taky mimo něj.“
Třeba Hromádka pracuje ve firmě, kde instaluje do počítačů a mobilů hlasové programy pro nevidomé. Sám je taky využívá. „Třeba na iDNES.cz běží textové on-liny z první ligy a počítač mi je převádí do zvukového zpravodajství,“ popisuje Hromádka.
Málo hráčů mezi dorostenci a žáky
„Fandím Spartě a občas jdu na Letnou. Někdy si tam vezmu malou televizi, z ní poslouchám s jedním sluchátkem na uchu komentátory a druhým uchem zvuky přímo na stadionu.“
BSC trénuje jednou týdne v amatérských podmínkách a v Česku se pro něj najde jediný soupeř - AVOY Masarykova univerzita Brno.
„V Anglii, kam jsme se podívali na zájezd, hraje patnáct mužstev nevidomých,“ prozrazuje Hromádka. „Jejich reprezentaci vedou čtyři trenéři a před velkými turnaji trénují i dvakrát denně.“
Podle trenéra Kotrče není lehké získat pro fotbal nevidomých hráče v žákovském a dorosteneckém věku. „Hodně záleží na rodičích,“ podotýká Kotrč. „Ale nedávno mezi nás přišel dvanáctiletý Tomáš. Postupně přichází o zrak. Dokud viděl bez problémů, byl hokejista. Navzdory tomu, co ho potkalo, se nevzdal a začal s námi hrát fotbal.“
