Porušování práv dětí ředitelce vyčítalo také ministerstvo školství. Jeden příklad za všechny - když prý kluci moc „zlobili“, nedostali se na vycházky nebo na víkend k rodičům.
Což zní hrozně. Chrastavská polepšovna však vždy za svými zdmi ukrývala řadu velmi obtížně polepšitelných delikventů ve věku 12 až 18 let. Dopustili se loupeží, znásilnění nebo těžkých ublížení na zdraví. Někteří vraždili.
Tento cejch je nezbavuje všech lidských práv. Ale tento cejch zároveň znamená, že když nesekají dobrotu ani v polepšovně, musela by ředitelka Sochorová sejít z rozumu, pokud by je pouštěla na vycházky nebo dokonce posílala domů na víkendy.
Kdysi dávno na vojně v Janovicích největší lumpové taky nejezdili na opušťáky a nechodili na vycházky. Platilo na ně vlastně jediné - strach z uvěznění ve smutně proslulém Sabinově. S některými lidmi holt nesvedete nic jinak než po zlém.
Ale třeba úřad ombudsmanky Šabatové zkusí vymyslet něco jiného.
Vlastně i já jsem klukům z chrastavské polepšovny jednou dobrácky pomohl. Tři z nich ve tmě jak v ranci zazvonili u dveří našeho domu. Bosí a jen v trenýrkách byli v zimě právě tak na desátém kilometru svého útěku z „pasťáku“.
Otevřel jsem dveře. Prosili, ať zavolám policisty, aby je odvezli zpátky do polepšovny, že je jim strašná zima. Udělal jsem, jak řekli, a ještě jsem jim hodil skrz dveře pod holé nohy starou deku. Měl jsem výčitky, že jsem je nevzal domů do tepla.
Auto s majáčkem dorazilo vcukuletu. Jakmile se policisté dozvěděli, že jsem před kluky z Chrastavy na útěku otevřel dveře, vynadali mě jak uličníkovi: „Jestli máte rád sebe a svou rodinu, už nikdy nic takového nedělejte!“
To díky nim, kteří vědí o světě bezohledné a takřka beztrestné dětské kriminality tolik jako nikdo jiný, mám teď jasno. Jsem mnohem víc na straně ředitelky Sochorové než ombudsmanky.
