Dvaaosmdesátiletý Miloslav Kudrnáč přišel po válce s rodiči do Hrádku nad...

Dvaaosmdesátiletý Miloslav Kudrnáč přišel po válce s rodiči do Hrádku nad Nisou, jeho otec tam vedl tiskárnu. Kudrnáč jako dítě také vypomáhal v hrádeckém dole Kristýna. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Správce tiskárny po Němcích vyhnali komunisté po válce z Hrádku

  • 0
Přišli do severočeského pohraničí po válce s vírou v lepší časy, ale komunisté jejich sny rozmetali. Národního správce tiskárny v Hrádku nad Nisou Miloslava Kudrnáče dohnali po únoru 1948 k nervovému zhroucení a vyštvali ho z města pryč.

Pohnutou dobu zažil jako dítě jeho syn Miloslav. Jak se vlastně Kudrnáčovi do Hrádku dostali? „V roce 1939 jsme museli opustit Sudety a ze Dvora Králové jsme se stěhovali do vnitrozemí. Po válce se do Hrádku nad Nisou přestěhoval bratr mojí matky. Získal do národní správy zasilatelskou firmu a zjistil, že je k mání tamní tiskárna – firma Anton Tscharek. Dal tátovi avízo a o prázdninách pětačtyřicátého jsme se přestěhovali do Hrádku,“ vzpomíná.

V činžáku byly štěnice

V té době ale majitel tiskárny ještě nebyl odsunutý a bydlel pořád v domě ve Francouzské ulici číslo 131, kde tiskárna sídlila. „Takže jsme asi půl roku žili v činžáku na Zlaté Výšině. Pamatuju si, že tam byly problémy se štěnicemi. Museli jsme je likvidovat rozprašovačem,“ říká pamětník.

Po odsunu majitele tiskárny se rodina přestěhovala do jeho bytu, který zabíral celé první poschodí domu. „Nahoře ve druhém patře jsme ještě ubytovali dva pracovníky, kteří přišli z vnitrozemí. Táta měl k dispozici služební motocykl, zetku stopětadvacítku, a objížděl města, aby získal zakázky,“ líčí Kudrnáč.
Matka pracovala jako administrativní pomocnice účetního.

„Taky obsluhovala v podnikové prodejně, která byla součástí tiskárny. Prodávaly se tam kancelářské potřeby a další podobně zaměřené zboží,“ doplňuje muž.

V pětačtyřicátém bylo synovi národního správce tiskárny jedenáct. „Chodil jsem v Hrádku do školy, do měšťanky. Bylo nás ve třídě asi třicet, třídním učitelem byl pan Medek. Do třídy s námi chodily jednak německé děti, které uměly trochu česky, protože byly ze smíšených manželství anebo děti takzvaných specialistů – Němců, kteří byli potřeba k udržení výroby v podnicích a nemuseli proto dočasně do odsunu,“ poznamenává.

Pár specialistů bylo i v tiskárně. „Jeden byl údržbář, topič a uklizeč Scholze a druhý, nějaký Teubner, byl specialista na knihtisk. Celkem bylo v tiskárně zaměstnáno asi padesát lidí, což je na tak malé město celkem dost.“
Dětství v Hrádku bylo i přes vypjatou atmosféru v pohraničí příjemné.

„Jako děti jsme se o tehdejší situaci v pohraničí nezajímali. Chodili jsme na brigády, pomáhali jsme třeba v lignitovém dole Kristýna. Chodil jsem též do skauta. Vybavuju si naše výpravy na Kohoutí vrch, kde jsme měli tábor. Taky jsme hrdě pochodovali městem s vlajkou a zpívali píseň Stály báby u silnice, divily se převelice,“ usmívá se Kudrnáč.

Z lesů se ozývaly výstřely

V Sudetech bylo po válce leckdy nebezpečno, z lesů se tu a tam ozývaly výstřely. „Chodíval jsem do lesů na Spittelgrund, což je dnešní Dolní Sedlo, na houby. Míval jsem takový divný pocit, že by mě tam mohl někdo přepadnout, říkalo se, že se po kraji potulují banderovci a podobná divná individua. Nikdy jsem tam ale nikoho nepotkal,“ ohlíží se do minulosti pamětník.

Idylka v Hrádku rázem skončila poté, co moc ve státě převzali komunisté. „V tiskárně se ustavila závodní rada, začalo se schůzovat a šili do táty. Jakmile dostali do ruky moc, do všeho rýpali. Vytýkali mu, že používá služební motorku pro soukromé účely, nelíbilo se jim, že se vytápějí jedním kotlem tiskárna i soukromé byty – přitom to tak bylo odjakživa. Měli jsme také pomocnici v domácnosti, což jim bylo trnem v oku,“ vypráví Kudrnáč.

Na národního správce se toho najednou navalilo hodně. „Komunisti ho dohnali až k nervovému zhroucení. Museli jsme se odstěhovat pryč. Matka sehnala byt v Liberci a v něm jsme žili, zatímco táta se léčil někde v sanatoriu. Potom, když už byl v pořádku, začal pracovat v Textilaně. Vykonával tam nějakou podřadnou činnost, ale musel být vděčný i za to, protože měl nálepku zkrachovalého národního správce,“ uzavírá Kudrnáč. „Ostatně – odchodem táty tiskárna zanikla, stroje se odvezly a provoz se nikdy neobnovil.“