Kapra nejí, dárky rozbaluje po italsku až den po Štědrém dni a pokud si někdy zanadává, tak v italštině. Přesto se klarinetista a dirigent Graziano Sanvito po 15 letech života v Liberci cítí být stále víc Čechem. Mluví skvěle česky jen s roztomilým italským přízvukem.
Co cítí Ital v Liberci před Vánoci?
Zimu (smích). Já jsem sice ze severu, narodil jsem se v malé vesnici u Alp. Tam je také zima. Ale ne taková jako tady.
Já jsem spíš myslel, jestli je něco, po čem se vám stýská? Co tu jako Ital postrádáte?
Mořské ryby. Ty tady moc neseženete. A když, tak zmražené. Ale to je detail. Jinak jsem tu patnáct let a cítím se tu už jako doma. Dokonce můžu říct, že občas, když se vrátím do Itálie, lezou mi Italové na nervy. Protože dochvilnost v Itálii je taková ... No jako třeba ve Španělsku.
Dnes jste dokonce dorazil dřív. To trumfnete i leckterého Čecha.
To nevím. Tady je ale mentalita seveřanů. A já jsem se narodil v oblasti těsně pod Švýcarskem. Mentalita je tam v tomto ohledu podobná. Takže dochvilnost, víc disciplíny než na jihu Itálie.
Necítíte tady na druhou stranu v interakci s jinými lidmi trochu chlad? Češi asi nejsou tak vřelí jako Italové.
Určitě jsou tišší než Italové. Kromě toho, že jsem musel ztlumit hlasitost, musel jsme se tu hlavně naučit mluvit bez rukou. Negestikulovat. Jinak je to dobrý. Mám tady spoustu kamarádů. A není pravda, že Češi jsou studenější než Italové. Cítím se tady velmi dobře.
Vánoce jsou svátkem náboženských odkazů a Italové patří ke zbožnějším národům. O Češích se naopak říká, že jsou nábožensky vlažnější. Jak to vidíte?
Můžu citovat Járu Cimrmana? Jsem takový ateista, až se bojím, že mě pánbůh potrestá. Tak nějak to mám. Je pravda, že Italové bývali věřící. V Itálii je sídlo katolické církve. Zůstává to jako tradice, ale už ne jako opravdová víra. Věřících je pořád méně a méně.
Jaké jsou vaše Vánoce? Jsou už typicky české, nebo italské?
Spíš typicky italské. V Česku je hlavní Štědrý den. Jenže to je vigilie (zvyk připravovat se na významné svátky nebo mimořádné události předcházející svátkům, pozn. redakce). V Itálii se slaví narození Ježíše na rozdíl od Česka až 25. prosince na Boží hod vánoční. Italové také mají betlém, ne stromeček.
Stromky vůbec nemáte?
Stromečky jsou, ale spíš jako taková ozdoba. Je to tradice spíš středoevropská a má pohanské kořeny. Italové používají betlém. A právě děti najdou dárky pod betlémem 25. prosince ráno.
Kdo v Itálii nosí dětem dárky?
Ježíšek. Najdou je u betlému, neboť pastýři přece také nosili dárky Ježíškovi k betlému.
Vy jste neměli stromeček, když byly vaše děti malé?
Samozřejmě měli. Aby děti nebyly ve škole za podivíny. Ostatně, tady je mnohem těžší děti zabavit, když rodiče dávají pod stromeček dárky. V Itálii je to jednodušší. Rodiče dají dárky, když děti spí.
V Česku je také tradice péct cukroví. Je něco takového v Itálii?
Cukroví se v Itálii nepeče. Ale každý region v Itálii připravuje na Vánoce nějakou typickou sladkost. Na severu Itálie je panettone. Takový kulatý bochánek. Trochu vypadá jako vánočka. Je v tom kandované ovoce, hrozinky, máslo. Je to typický moučník pro Lombardii. Region, kde jsem se narodil. V oblasti Veneto je to zase třeba pandoro. Vysoká sladká bábovka, která se peče v kovové formě ve tvaru hvězdy. Na Sicílii je zas typický moučník cannoli (těstové trubičky se sladkým krémem, obvykle obsahují sýr ricotta, pozn. redakce). Každý region to má jinak. Dříve se tyto moučníky dělaly doma. Teď se ale myslím častěji kupují.
A co bývá o Vánocích v Itálii ještě na sváteční tabuli?
U nás typický sladký kaštanový dort. Na severu Itálie se jedlé kaštany používají hodně. Tradičním vánočním jídlem u nás v severní Itálii bylo Risotto a la Milanese a ossobuco. To je milánská specialita z plátků telecí kližky. Jsou přeseknuté přes morkovou kost. Dusí se se zeleninou, v tomto jídle je i bílé víno a vývar. Pak se jí taky cannelloni. Jsou to takové trubičky z těsta plněné ricottou a špenátem s boloňskou omáčkou. Vše se zapeče. Pak je typické i pečené hovězí na víně, tak zvané Brasato al Barolo.
Pro Čechy je typický kapr. Vím, že se nad ním spousta cizinců ofrňuje a nechápe, jak ho můžeme jíst. Jak jste to měl vy s kaprem?
Popravdě, moc mi nechutná. Ani mým dětem.
Těšil jste se taky na Vánoce, i když to venku vypadá spíš jako podzim?
Ano. Letos obzvlášť. Protože jsem dokončil rekonstrukci domu a byla to hrozná dřina. Postavil jsem dům z takové ruiny. Zbyly jen obvodové zdi. Trvalo mi to rok a půl. Takže jsem se opravdu těšil. Teď v domě dokončím poslední věci a pak jdu do zimního spánku (smích).
U hudebníka bych nečekal, že bude stavět svépomocí dům.
Dělal jsem ho z větší části. Jsem druhý ze čtyř kluků a u nás pracoval jen tatínek. Byl strojvedoucím na italské dráze a dům, kde jsme bydleli, postavil. Opravy zvládal také sám. A my jsme se jako děti motaly kolem tatínka. Chtěly jsme to zkoušet také. Občas jsme si daly přes prsty, občas jsme se řízly pilou, ale naučily jsme se to.
Živil jste se ostatně dříve jako elektrikář...
To ano. Studoval jsem italskou průmyslovou školu a pak jsem se krátce živil jako elektrotechnik. Vůbec se mi to nelíbilo. Chtěl jsem dělat hudbu. V té době to ale nebylo považováno za opravdovou profesi. Pracoval jsem pak i v tiskárně, kde se tiskla hudba. Začal jsem jako korektor ve společnosti Musicografica Lombarda. Doma mám ostatně stovky partitur a mnoho z nich jsem si vytiskl svýma rukama.
Pokud rodina hudebníků dostává české platy, musí to být velmi obtížné s nimi vyjít.
To je pravda. Musíme mít i druhou práci. Spoustu melouchů. V orchestru Divadla F. X. Šaldy jsem sice jen na půl úvazku, ale i kdybych měl celý úvazek, nevyžiju. Kultura v Česku je opravdu velmi podceněná. Bohužel, dnes je to už i v Itálii. Spousta hudebních škol, mimo jiné i lyceum, kde jsem studoval, už neexistuje. Byly zavřeny, protože na kulturu nebyly peníze. Hodně mých přátel, vynikajících hudebníků, se musí živit jinak. Pracují třeba jako truhláři nebo ajťáci. Je smutné, že jeden velký symfonický orchestr stojí méně než jeden fotbalista první ligy.
Kromě toho, že hrajete v orchestru, učíte i na Základní umělecké škole v Liberci. Změnily se nějak za těch 15 let české děti?
Mám pocit, že tehdy, aspoň ve velké většině chodily, protože chtěly dělat hudbu a protože rodiče k tomu měly vztah. Teď spousta dětí chodí, protože jsou od rodičů nuceny nebo jsou tam „zaparkované“. Aby děti měly nějaký kroužek.
Je to potom vidět v jejich výkonu, když tam nejsou samy a z radosti?
Naštěstí dětí, co to dělají z radosti, je pořád ještě většina. Ale procento těch, co tam jsou, aby něco dělaly, bohužel roste.
Češi o sobě často, možná nabubřele, tvrdí, že jsou národem hudebníků. Co Čech, to muzikant. Myslíte, že to pořád platí?
Ano. Myslím, že Češi rádi muzicírují. To je pravda. Například v našem Podkrkonošském symfonickém orchestru jsou lékaři, advokáti, inženýři, truhláři, tesaři, účetní nebo učitelé. Těch profesí je celá řada. Večer si vezmou nástroje a jdou hrát. A dávají do toho spoustu času a energie. To mě stále překvapuje. V Itálii máme velkou tradici na dechové orchestry. I já jsem v takovém na vesnici začínal. Taková tradice na smyčcové nástroje jako je tady, tam ale není.
Podkrkonošský symfonický orchestr, který vedete, je snad třetí největší těleso svého druhu u nás.
Ano. Patří mezi největší orchestry v zemi. Má devadesát členů. Ti lidé jezdí z nejrůznějších koutů. Z Prahy, Mladé Boleslavi, z Jičína, Turnova nebo z Liberce. Zkoušky máme pravidelně každý pátek večer. Ti lidé mají přitom práci, rodiny a musí to vše skloubit. Je to obdivuhodné. I když jde o neprofesionální orchestr, proto, že věnují hraní tolik času, výsledky jsou skoro na profesionální úrovni.
Graziano SanvitoJe mu 56 let. V Itálii vystudoval Střední technickou průmyslovou školu, hudební lyceum v Monze a konzervatoř. Jako hudebník působil v řadě zemí. Kromě italštiny hovoří pěti jazyky. V České republice žije 15 let. Působí jako klarinetista orchestru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Jako dirigent také vede Podkrkonošský symfonický orchestr. Má 90 členů a patří k největším v zemi. Učí také na Základní umělecké škole v Liberci. Letos jako první Ital obdržel ocenění Pocta hejtmana. |
Mluvíte velmi dobře česky. Nadáváte už i v češtině?
Nadávám italsky. Ale velmi často už přemýšlím v češtině.
Tak to už jste skoro Čech.
No, ještě nemám občanství, ale budu to řešit. Postavil jsem tu dům, mám tu děti. Nechci už odcházet.
Je něco, co se vám na Češích líbí a co vám naopak vadí?
Líbí se mi, že jsou Češi přátelští, pohostinní. Cítím se tu jako doma. Jediná věc, co mi velmi vadí, je závist. Dvakrát se mi stalo, že se mě lidé pokusili zničit. V Itálii je samozřejmě závist taky. Ale v takové síle jsem se s ní nesetkal.
Když mluvíte o závisti, možná vám někdo mohl závidět i cenu Pocta hejtmana, kterou jste obdržel letos. Co pro vás znamená?
Pro mě je to obrovská čest. Nejen proto, že jsem první Ital, který toto ocenění obdržel. Ale protože je to uznání toho, že to, co dělám, je správné. I když si myslím, že to ocenění by měl dostat celý Podkrkonošský symfonický orchestr. I když ho vedu, jsem jeho součástí.
Je něco, co byste přál sobě a této zemi?
Sobě ani ne. Mám všechno, co potřebuji. A této zemi? Asi aby se víc podporovala kultura. Národ, který zapomene na svoji kulturu, tradice a zvyky, je dříve nebo později odsouzený k dekadenci a k barbarství. Aspoň já to takto vidím.
