Jabloneček. Jak malebný název pro tak děsivé místo. Jako by snad autoři novodobého názvu obce Gablonz projevili zvláštní smysl pro humor. Asi neexistuje místo, které by kontrastněji potvrzovalo dávné rčení, že průvan dějin křiví lidem tváře.
Gablonz - JablonečekGablonz je zaniklá, původně německá obec v Ralsku. Aby se odlišila od Jablonce nad Nisou, říkalo se jí česky Jabloneček. První zmínka o ní je už ze 13. století. Z poválečného stavu 85 domů se dodnes dochovaly jen dva - česká a německá škola. Přitom v roce 1921 tu bylo sečtených 105 domů a 432 obyvatel, Jabloneček patřil k největším obcím v okolí. Znatelné jsou dnes ještě základy kostela Narození Panny Marie, který armáda v roce 1947 odstřelila. Jablonec byl vysídlen nejprve v roce 1945, když odsud byli vyhnáni Němci, načež jejich domy připadly českým dosídlencům. Ti se tu dlouho neohřáli - za dva roky je odsud vyhnali také, když tu armáda zřídila vojenský prostor. Po roce 1968 tu Sověti skladovali rakety, většina zbývajících budov byla stržena. Po pádu komunismu tu krátce existoval utečenecký tábor. Existenci obce dnes připomínají jen staré studny, ovocné stromy, úvozy a několik zatím nespadlých obvodových zídek. |
Pětikilometrovou cestu, kterou je třeba z nejbližší samoty Vicmanov vykonat, proklínají tlumiče mého auta. Ostatně naposledy, kdy tu něco jezdilo, bylo počátkem devadesátých let. A pásové transportéry sovětských dobyvatelů pak vystřídaly hebké tlapky lišek, co dávají dobrou noc.
V Jablonečku nezbyla živá duše. Kdo by tak chtěl žít ve vsi, odkud vyhnali nejprve Němci Čechy, po válce pak Češi Němce a v roce 1947 pak vláda pro jistotu všechny, když tu zřizovala vojenský újezd? Když spatřuji bývalou sovětskou vrátnici, z jejíhož komína se valí kouř a kolem si hrají děti, jsem v malém šoku.
„Vítejte na konci světa,“ říká dáma ve dveřích domu. Jediného obydleného v celém Jablonečku. Jiřina Škrancová tu s manželem žije už 20 let. Jen těžko najít osamocenější místo, kde by se mohli usadit. Kolem je jen les a v něm rozeseté ruiny původních pětaosmdesáti domů, které po válce armáda rozbořila.
Nad vsí je gigantické pole solární elektrárny, která nahradila bývalou sovětskou základnu s raketami středního doletu, která svého času činila z Jablonečku nejstřeženější místo v republice. „Vodu nemáme, tu taháme ze studny asi sto metrů od domu. Elektřina sem není zavedena, používáme benzinový agregát. A na mobil nebo internet radši zapomeňte, není tu signál,“ oznamuje mi starousedlice.
Nejbližší soused je pět kilometrů daleko
Co přiměje normálního člověka žít v městě duchů? Tipli byste si klid a měli byste pravdu. „Nejbližší soused je pět kilometrů daleko, což nám vyhovuje. Strach tu nemáme, víc bychom se báli ve městě,“ směje se bodrá žena.
„Sem nikdo nepůjde. Nejsou tu inženýrské sítě, silnice je rozbitá,“ krčí rameny Jana Škrancová.
Připojuje se k nám její dcera Jana. Sympatická žena má po boku dva asi pětileté chlapce. Ti si hrají u rezavého vraku buldozeru. Ptám se, jestli by si přála mít alespoň nějaké sousedy, prostě někoho, s kým se dá prohodit pár slov. „Sem nikdo nepůjde. Nejsou tu inženýrské sítě, silnice je rozbitá,“ krčí rameny mladá maminka.
Nevydržel tu dokonce ani uprchlický tábor, který tu v 90. letech postavila vláda, po roce jej přestěhovali do Jezové. „Tudy projíždí maximálně cyklisti a občas nějaký Němec, aby se podíval, co zbylo z jeho rodné obce,“ ukazuje na sotva patrné ruiny kostela a torzo německé školy.
Tam míří moje další kroky. Musím se totiž přiznat, že do Jablonečku jsem se nevypravil jen tak naslepo. Geopark Ralsko tu pořádá Festival Proměny, jakési alternativní setkání umělců a nadšenců do historie. Na místo dorážejí v autobusech i Němci.
Těžko říct, zda jde o potomky původních obyvatel, nebo jen zvědavce, ale jejich vytřeštěné pohledy a krčení rameny je celkem výmluvné. V lesíku nad kostelem potkávám žitavského Němce Lala Podlachu.
Land-art: umění z přírodních materiálů
V Německu známý autor rozhlasových her a animovaných filmů přijel tvořit takzvaný land-art, neboli umění tvořené výhradně přírodními materiály nalezenými na místě.
„Tohle místo působí pustě, měl jsem nutkání do něj vnést něco ze sebe,“ svěřuje se, když kroutí a barvou natírá podivně zprohýbané větve, připomínající ruce kostlivců.
Když se ptám na otázku odsunutých sudetských Němců, kteří doplatili na princip kolektivní viny, na okamžik se odmlčí. Jako by přemýšlel, jestli má říct to, co se od něj čeká, nebo to, co si skutečně myslí.
„Byli ti lidé jen diváci, či přímí účastníci těch hrůz, co se děly později? Nevím a nemyslím si, že my to dovedeme dnes už posoudit,“ trošku se vykroutí z odpovědi.
Když později mluvím opodál s tlumočnicí Janou Königovou, dostává se mi vysvětlení: „Němci se pořád ještě vypořádávají s vinou, je těžké se jich na tyto otázky ptát. Možná, že Němci třeba z Bavorska by mluvili jinak, ale ti pohraniční Němci chtějí jenom smíření,“ vysvětluje mi.
Lala Podlacha zatím dál ohýbá větvičky, které čím dál víc připomínají umrlčí ruce. Dílo nazvané Příchod stáda má v sobě možná skrytý smysl. Už mi dochází, proč si mladý umělec vybral k umístění svého díla ruiny kostela, ve kterém prý po válce postříleli skupinku Banderovců, s jejichž lebkami pak podle svědectví lidí hrály revoluční gardy kopanou.
Trochu mi přeběhne mráz po zádech. „Co člověk dává, to se mu dostává zpátky,“ loučí se se mnou umělec, aniž se na mě podívá. Nebo je to snad varování? Jako by mi snad četl myšlenky. Když odcházím a nechávám Jabloneček zpět mlčenlivým duchům, musím se stále otáčet, abych se ujistil, že nešlo o děsivou noční můru.
