Netušila jsem, že taková sbírka existuje, musela jsem si ji najít na internetu. Co vy?
Přiznám se, že i já (smích). Také jsem netušil, že Evropský parlament má vlastní sbírku umění. Zjistil jsem to až v momentě, kdy mi přišla nabídka, zda bych neměl o tuto práci zájem.
Takže co to je za sbírku?
Je to 500 až 600 obrazů z celé evropské provenience. Jde o díla, která Evropský parlament dostal darem. Například při vstupu jednotlivých států do Evropské unie nebo při jiných příležitostech. Sbírka byla založena v roce 1980. Obrazy se používají na výzdobu společných či společenských prostor Evropského parlamentu jak v Bruselu, tak ve Štrasburku nebo v kancelářích v Lucemburku.
Běžný milovník umění tedy sbírku nemůže vidět?
Teď je Evropský parlament pro veřejnost zavřený kvůli koronaviru, takže ne. Ale za normálních okolností je možné si obrazy prohlédnout v rámci prohlídek parlamentu, které dělá tamní návštěvnické centrum. Nejsou tedy k vidění všechny pohromadě v rámci jedné galerie, ale jsou rozmístěné po chodbách či různých kancelářích a dalších prostorách, které spravuje Evropský parlament. A pokud vím, tak ani není žádná ambice zakládat kvůli tomu nějakou galerii Evropské unie či něco podobného.
Ani putovní výstavy po Evropě se z těch obrazů nedělají?
Ne. Samozřejmě, pokud by byl nějaký požadavek na zápůjčku daného obrazu, tak to možné je. Ale jinak se nejedná o klasické muzeum umění nebo národní galerii, tak jak jsme zvyklí. Sbírka slouží čistě pro výzdobu prostor parlamentu.
A co tedy bude vaším úkolem? Chodit po chodbách s prachovkou?
To ne. I když možná taky (smích). Popis práce, který jsem dostal, je velice obecný. Celkově se tomu říká správa umělecké sbírky. To zahrnuje několik věcí. Vedle toho oprašování, jak říkáte, jde především o digitalizaci sbírky, vedení evidence, kontrolu obrazů, případně vyřizování zápůjček. Dělají se také expertízy a posudky na různé dokumenty, které vznikají v Evropském parlamentu a mají vztah k oblasti výtvarného umění. Také se připravuje akviziční strategie, která by měla říct, zda se sbírka bude rozšiřovat, jakým tempem a o jaká díla. Jestli se má rozrůstat o klasické výtvarné umění jako obrazy, sochy, grafiku a kresby nebo to mají být i novější média jako videoart, instalace a podobně.
Jací čeští umělci jsou ve sbírce zastoupeni a můžete do ní jako národní expert někoho protlačit?
Republiku tam reprezentují třeba obrazy Tomáše Císařovského, Jana Šerých, Jana Merty, Petra Pastrňáka a dalších. Jde ryze o současné umění. Ale lobbovat za nikoho nemůžu. Princip národních expertů je takový, že ani nesmí zastupovat svého bývalého zaměstnavatele nebo nějakým způsobem zvýhodňovat svůj národ a stát. Moje práce má být pro celou Evropskou unii. Takže žádná protekce. Navíc si myslím, že ani nebude snaha tu sbírku nějakým rychlým tempem rozšiřovat. Spíš půjde o udržení kvality a doplňování jednotlivých věcí. Ale, samozřejmě, pokud bude příležitost, tak české umění se budu snažit v Bruselu víc zpropagovat a dostat ho tam.
Říkal jste, že jste byl osloven. Sám jste se po této práci nepídil?
Na toto ani klasický konkurz nebyl. Celá ta pozice se jmenuje vyslaný národní expert. Tento expert může být vyslaný buď daným státem, který má zájem na tom, aby měl v Evropském parlamentu či komisi svého člověka. A nebo přímo Evropský parlament či komise si vyžádá experta od nějakého státu. A to je zrovna tento případ. Zřejmě se podařilo lidem, kteří tam už jsou a mají na starosti sbírku a organizaci udělování cen, které parlament a komise udělují, vydupat místo pro dalšího člověka, který jim má pomáhat. Lobbingem se podařilo zajistit, že to místo připadlo Česku.
A Česká republika, potažmo ministerstvo kultury, pak oslovilo přímo vás...
Ano, bylo to přes ministerstvo kultury. Ale nebyl jsem sám, na koho se obrátili. Ministerstvo vytipovalo několik lidí, kteří podle jeho názoru by byli schopni toto vykonávat. Ale přesný klíč výběru neznám, proto ani nevím, kdo všechno byl osloven. Já sám jsem na začátku řekl, že do toho půjdu, protože mi to přišlo zajímavé. Ale vůbec jsem nepředpokládal, že by to v mém případě mohlo být reálné. Ale nakonec to vyšlo. Nešlo však o klasický konkurz ve smyslu, že bych někam jel s mnohastránkovou koncepcí a před komisí obhajoval svoji vizi.
Práci v Bruselu máte na dva roky, jak se s tím smířila vaše rodina?
Zpočátku to vypadalo, že se do Bruselu přesuneme všichni. Tedy já, manželka a dcera. Ale teď tam asi budu sám. My jsme se už před časem přestěhovali z Liberce do německé Žitavy, dcera tam chodí do školky. V Německu chceme i nadále zůstat, a proto chceme, aby dcera mluvila německy. Problém je v tom, že kdybychom se všichni přestěhovali do Bruselu, musela by nastoupit do francouzské, respektive belgické školky, a až by jí byly čtyři roky, přešla by do tamní české školky, protože jsme oba rodiče Češi. Bohužel, nejde to tak, že bychom jí dávali v Bruselu do školky německé, ta pravidla jsou dost striktní. Takže by se vlastně německy po dobu pobytu v Bruselu moc nenaučila a pak by to měla po návratu do Žitavy těžší ve škole. Ale možná s tím půjde ještě něco udělat, uvidíme.
A těšíte se vůbec do Bruselu za těchto okolností?
Beru to jako výzvu. Od řady lidí jsem slyšel, že je Brusel divné město. Také jsem si to myslel, ale když opustíte tu parlamentní čtvrť a jdete do centra a tam, kde žijí stálí obyvatelé, tak to není tak strašné.
V Oblastní galerii Liberec jste byl jako ředitel dvanáct let. Jak se vám po takové době odchází?
Dvanáct let je dvanáct let. To už je docela dlouhá doba. Přiznám se, že poslední rok jsem i sám cítil, že už nemám takovou sílu a tolik energie, abych reagoval na podněty typu dodržování nařízení o ochraně osobních údajů, registr smluv a podobné věci. Už to nešlo řešit s takovou vervou a entuziasmem jako jsem to dělal před několika lety. Cítil jsem, že by pro mě, ale i pro Oblastní galerii, bylo asi lepší, aby sem přišel někdo nový. Ale mám-li těch dvanáct let shrnout, tak musím říct, že to byly roky dobré.
Galerii určitě pomohlo, že se přestěhovala z Liebiegova paláce do bývalých lázní na Masarykově třídě. Je to znát na návštěvnosti?
Kvalitní výstavy jsme dělali i ve staré budově a vlastně jsme po přestěhování ani k žádné zásadní změně v koncepci nepřistoupili. Jen teď je výstav víc, protože máme víc místa. Ale v návštěvnosti nám přesun neskutečně pomohl. A přitom to mohlo skončit velkým průšvihem. Zpočátku totiž tomu projektu moc lidí nakloněných nebylo. Veřejnosti se to nelíbilo a ani novému vedení Liberce. To byl rok 2010 a tehdy skutečně hrozilo, že negativní pohled na stěhování z Liebiegova paláce u veřejnosti přetrvá, a že se to promítne do naší budoucí práce a budoucí návštěvnosti.
Ale naštěstí se pohled lidí změnil, začalo se pozitivně vnímat, že díky galerii se zachrání chátrající budova lázní. Návštěvnost vzrostla až čtyřnásobně a nebýt covidu, držela by se dál. Máme přes čtyřicet tisíc návštěvníků ročně, což je na Liberec solidní číslo, protože my nejsme klasická turistická destinace jako Kutná Hora nebo Český Krumlov.
Když jste nakousl koronavirus, jak se promítl do vašich výstavních plánů?
Promítl se velmi špatně. Některé výstavy jsme museli zrušit, jiné přesunout na jindy, jiné prodloužit. Byli jsme zavření na jaře a teď jsme znovu a nikdo neví na jak dlouho. A i ty letní měsíce, kdy bylo otevřeno, přišla jen třetina lidí než chodí. Už jsme se rozhodli, že zrušíme i oblíbenou akci Design Days Reichenberg, což je jedna z tradičních, hojně navštěvovaných prodejních výstav designérů z našeho kraje. Ale nemáme jistotu, že na konci listopadu budeme otevření. A pokud ano, tak nikdo neví, jaká opatření to bude provázet. A dělat akci pro maximálně sto lidí je nesmysl.
