Volební motto hnutí ANO zní: Až do roztrhání těla. Za co chcete vy bojovat až do roztrhání těla?
Mojí prioritou je zdravotnictví a sociální oblast. Povedlo se mi změnit podmínky pro studium zdravotních sester. Aby mohly samostatně k lůžku, už nemusejí mít všechny vysokou školu. Teď chci prosadit navýšení kompetencí všeobecných sester ve vazbě na novelu vyhlášky o činnostech. To mi v našem systému moc chybí a pro sestry by to byla velká motivace v práci. Jsem také pro zavedení funkce ombudsmana, který by řešil požadavky nelékařského zdravotnického personálu. Bojovat chci i za přehodnocení příspěvků na péči. Je potřeba zavést pátý stupeň závislosti, aby postižení mohli více využívat osobní asistenci. Mrzí mě také, že ministerstvo práce a sociálních věcí nepředložilo novelu zákona o sociálních službách. To beru také jako výzvu pro příští volební období.
Velkou výzvou je také důchodová reforma, kterou se stále nedaří prosadit. Jaké řešení nabízíte?
Systém penzí je třeba přenastavit, oddělit důchodový účet od státního rozpočtu. Umožnit lidem, aby věděli, s jakou penzí mají počítat. Zajistit, aby i lidé s nízkou penzí měli důstojné podmínky k životu. Chceme podporovat ty, kteří se rozhodnou pracovat při penzi, dát jim k tomu lepší podmínky. Průběžný systém financování důchodů spravovaný státem je nejlepší záruka, že na důchody peníze vždy budou. Musíme ale zachovat správnou rovnováhu mezi zásluhovou a solidární složkou systému. A také zajistit jeho stabilitu a předvídatelnost. Na důchod pracujeme desítky let a stále delší dobu ho také pobíráme. Každý člověk musí proto dlouho dopředu vědět, jakou strategii má právě on sám zaujmout. Systém musí obsahovat motivační složku, aby si lidé už od mládí na důchod odkládali peníze stranou. Jakákoliv změna důchodového systému ovšem musí mít co nejširší politickou podporu. Alespoň na základním rámci musí být politická shoda, abychom systému zajistili kontinuitu.
S tím souvisí i problém stárnutí populace. Jen Liberecký kraj poukazuje už roky na nedostatek sociálních lůžek, podstav v domovech důchodců. Jsme připraveni na stárnutí populace?
Česko musí být připraveno. Ale mělo by být připraveno lépe než je. Chceme hlavně podporovat terénní a odlehčovací služby pro seniory, aby mohli být doma do vysokého věku. Zároveň podporujeme výstavbu nových kapacit pro sociální služby. Klíčová je v tom spolupráce s obcemi a kraji. Ty vědí nejlépe, jaký typ služeb v konkrétní lokalitě chybí. K tomu by mělo přispět i zjednodušení stavebního řízení a další opatření na podporu výstavby, která v programu máme.
Jaké další důležité zákony je nutné schválit, aby se zlepšily podmínky v sociální oblasti?
Nutné je schválit zákon o hmotné nouzi, který zlepší adresnost sociálních dávek, a také zlepšit podporu bydlení pro mladé rodiny. Budu také bojovat za adresnou podporu pěstounů a lepší ohodnocení těch, kteří se doma starají o své blízké, kteří potřebují pomoc. Věcí, které jsou před námi, je hodně. Často přitom nejde o žádné převratné novinky, jako spíš o úpravu toho, co už je, ale nefunguje to dobře.
V programu také máte, že v každém kraji chcete prosadit fakultní nemocnici. Proč?
Tím myslím, že stát by měl v každém kraji alespoň jednu páteřní nemocnici podporovat tak, jako podporuje svá fakultní zařízení. V našem kraji je největší páteřní nemocnice v Liberci, ale přitom nemá stejné podmínky jako fakultní nemocnice, které stát podporuje výrazně víc. I těm krajským by měl stát víc pomáhat nejen se stavbami, ale i s nákupy moderního zdravotnického vybavení. Přístup ke zdravotní péči by měl být rovný a stejný všude, nejen ve vybraných krajích. Dostupnost péče je důležitá, aby nemuseli lidé za vyšetřením jezdit třeba přes půl republiky.
Když se potkáváte s lidmi během kampaně i mimo ni, na jaké problémy nejvíc poukazují?
Každého trápí něco jiného. Poslední rok to byly otázky okolo covidu, teď kolem očkování. Taky si občas postěžují na rozdělenou společnost. To mrzí i mě. Jako zdravotnická záchranářka jsem zvyklá na týmovou práci. Ta mi v posledních měsících hlavně z řad opozice chyběla. V našem kraji vnímám problém horší dostupnosti lékařské péče. Máme málo zubařů, stárnou nám a ubývají praktičtí lékaři, posudkoví lékaři. Lidé pak dlouho čekají na odborná vyšetření. Dalším bolavým místem v Libereckém kraji je pak doprava a špatné železniční spojení Praha – Liberec.
Může vůbec poslanec něco prosadit pro svůj kraj, město?
Samozřejmě, že může. Liberečtí záchranáři měli třeba velký problém s omezenou rychlostí sanitek. Mají nové moderní vozy, ale ty přesahují hmotnost 3,5 tuny. Po dálnici tak mohli bez pacienta a bez majáků jet maximálně 80 kilometrů v hodině. To je strašně omezovalo, ztráceli čas, kdy už mohli pomáhat někomu dalšímu. Podařilo se mi změnit, že teď mohou po dálnici i bez majáků jet 130 km v hodině. Vypadá to jako maličkost, ale trvalo to dva a půl roku. Někdy zase postačí třeba jen pomoci otevřít správné dveře na ministerstvu. Například v České Lípě řeší problémy s integrací cizinců, zprostředkovala jsem tedy návštěvu města pro zmocněnkyni pro lidská práva Helenu Válkovou. Nebo návštěvu ministra životního prostředí v návaznosti na důl Turów a další. V tom vidím důležitou práci poslance. Pomáhat otevírat dveře k jednání.
Jak rychle jste si jako zdravotnice zvykla na „velkou“ politiku ve Sněmovně? A jaký je to rozdíl oproti práci zastupitelky v Jablonci nad Nisou, kterou děláte už sedm let?
Zvykla jsem si, ale je to opravdu jiné. U záchranky jsem zvyklá vidět výsledek své práce v podstatě hned. A vždy tam jde o týmovou práci. To mi v politice chybí. Musela jsem se naučit vyjednávat, dělat kompromisy. Občas s tím stále bojuji. Když chci něco prosadit, není to jen o tom, že předložím poslanecký návrh zákona. Musím to vysvětlovat, vyjednávat podporu. Počítat s obrovskou mírou kritiky, která někdy není založená odborně, ale je čistě politická. Vlastně si zvykám pořád a někdy je to frustrující. A při práci na městě je zase hezké, že výsledky své práce vidíte, hlasujete třeba na zastupitelstvu pro rekonstrukci nějakého objektu a máte radost z toho, že se vám mění před očima, že si to lidé užívají. Každá práce má prostě to svoje.
Vládě ANO se často vytýká populismus, mrhání veřejnými prostředky, zadlužování ČR, střet zájmů Andreje Babiše. Jak vy sama vnímáte pozici ANO ve společnosti?
Troufnu si říct, že jsme splnili svůj slib a lidem se obecně žije lépe. I přes neustálou kritiku jsme dodrželi, co jsme slíbili. A budeme to dělat dál. Rekordně jsme zvýšili důchody. Ještě v roce 2017 byl průměrný důchod 11 745 korun, letos je to 15 351 a příští rok by průměrná penze měla být přes 16 tisíc. Snížili jsme daně, zrušili daň z nabytí nemovitosti. Zvyšujeme platy učitelům, hasičům, policistům, zdravotním sestrám nebo v sociální péči. I přesto, a navzdory covidu, jsme stále šestou nejméně zadluženou zemí Evropské unie.
Každý si někdy potřebuje vyčistit hlavu, od politiky asi obzvlášť, zbývá vám čas na koníčky?
Pokud nějaký volný čas mám, snažím se ho trávit s manželem a naší fenkou Bárou na výletech. Máme také čtyři vnoučátka a jejich návštěvy mě nabíjejí. Mám také ráda restaurování starého nábytku. Baví mě vracet mu život. Bruska, tmely, oleje a barvy - to je moje záliba. Také zahrada, kolo a dobrá knížka.
