Krom toho je zásluhou dvou mladých dam k nepoznání proměněná jízdárna a její okolí v Růžodole u Nisy, originálně opravené paneláky na různých místech města a v neposlední řadě úspěšná komunitní zahrada v centru.
Jak a kdy vás napadlo zapojovat se do proměny města?
Alexandra: Spíš se nabízí otázka proč. Jako obyvatelka Liberce jsem byla svědkem toho, jak toto kdysi krásné krajské město prosperovalo a bohužel později také toho, když se tento status stal již minulostí. Člověk se snaží sám sobě pomoct a pokud to má pozitivní vliv na ostatní, tak si myslím, že to je jenom dobře. Je potřeba začít u sebe, i když menšími kroky, namísto kritizování.
Jano, jak jste se dostala k práci v Jezdeckém klubu?
Jana: Moje maminka Jana Kendiková je předsedkyní. K tomu ji přesvědčil můj otec, Alexandr Kendik, který má k jízdárně odmala vztah. Možná i kvůli jeho mamince, Marii Kendikové, která pracovala jako podkoní v jízdárně Tomáše Garrigua Masaryka.
Kolik práce dalo obnovit zchátralý pavlovický areál?
Jana: U oprav jízdárny jsem teprve od roku 2010, do té doby se opravila sportovní stáj a z části administrativní budova, a to za přispění města a ministerstva školství. Postavili jsme také jezdeckou halu. Díky Evropské unii se podařilo uskutečnit dva projekty: multifunkční volnočasové centrum Liberec-Růžodol, které bylo dokončeno v září 2012, a rekonstrukci jezdeckého klubu, ukončenou v březnu letošního roku. Využít evropských peněz napadlo opět mého tatínka, kterému se napotřetí povedlo ve výzvách s projekty uspět. Pasoval mě tedy na koordinátorku obou etap, což přinášelo a přináší velkou zodpovědnost, hodně práce, spousty starostí a v neposlední řadě nemálo peněz. I když jsme spolupracovali s firmami, které ví, co dělají a práci odvedly precizní, myslíme si, že kdybychom věděli, do čeho se pouštíme, asi bychom řekli ne. I když možná s odstupem času změníme názor.
Koncepce jeho nové podoby je čistě z vaší hlavy nebo jste se s někým radila?
Jana: Jízdárna svůj ráz vždycky měla, takže jsme provedli pouze facelift. Většina je z otcovy hlavy, něco málo přidal projektant, minimum já. Také jsme se drželi prvního projektu z roku 2008, který byl podkladem pro ohlášku a žádost o dotaci. Samotná žádost už musela splňovat jistá kritéria pro přijetí jako je multifunkčnost a podobně. Samozřejmě jsme chtěli zachovat jezdecký sport na první místě.
A máte v plánu ještě další jeho úpravy?
Jana: Měli jsme v plánu jít ještě do třetí etapy, na kterou město vyhlásilo výzvu, nakonec jsme si řekli, že to zatím takhle stačí. Ve třetí fázi byla naplánovaná rekultivace pastvin, tréninkových ploch a přilehlého lesa, kde jsme chtěli vytvořit ekopark, respektive kontaktní minizoo, vybavení jízdárny tréninkovým kolotočem pro koně a opláštění jezdecké haly. Teď se ale musíme nadechnout, čeká nás spousta administrace ke kontrolám projektů a hlavně jsme opravdu po všech stránkách vyčerpaní.
Jak vás napadlo dát novou tvář Dunaji?
Alexandra: Technický stav budovy Paláce Dunaj vyžadoval zásadní a rychlé opravy. Jako rodina jsme se zabývali otázkou zachování původní tváře Dunaje a zároveň zabezpečení jeho dlouhodobé funkčnosti. Nebyla tu otázka jestli, ale spíš kdy a jak. V konečném architektonickém provedení jsme pak spolupracovali s týmem architekta Petra Stolína.
Zvenčí je Dunaj moc pěkný, dojde také na obnovy interiérů?
Alexandra: Jak jsem už podotkla, někdy jsou i malé kroky kroky kupředu. Úprava exteriéru vyžadovala značné finanční prostředky a taky čas. Protože se snažíme upřednostnit kvalitu, obdobně vnímáme i budoucí snahu o obnovu interiéru. Věřím, že jsme schopni dosáhnout estetického a funkčního výsledku i uvnitř Dunaje.
Alexandro, vy jste napomohla také vzniku první komunitní zahrady v Liberci. Čím vás tento projekt oslovil?
Alexandra: Pokud se rozhodujete mezi dvěma alternativami stojícími jako dva protipóly, tak je to přímočaré rozhodnutí. Lucie Hrušová a Petra Matiášová k nám přistoupily s jejich vizí vzniku komunitní zahrady. Projekt aspiroval na dlouhodobou podporu místních nadšenců bez skrytého cíle nabýt zisk. V takovém okamžiku se zamyslíte, co můžete jako jedinec prospěšného udělat. Je přece jednoznačně přijatelnější kráčet kolem krásné zahrady plné voňavých bylinek než kolem zpustlého plevelu se skrytým překvapením bezdomovce. Jsem moc ráda, že jsem mojí přítomností v rozhodování mohla aktivně přispět k něčemu, z čeho mají užitek mladí lidé, plní vize a odhodlání měnit věci k lepšímu.
Jednou z architektonicky nejpozoruhodnějších revitalizací v Liberci prošel věžový dům na Borovém vrchu v Ruprechticích - dílo architekta Stolína. V tom jste se angažovaly také?
Alexandra: To je obdobný případ jako Palác Dunaj. Vnější proměny Borového vrchu, ale i věžáku v Polní ulici, Jiráskově ulici a v ulici Hodkovická byly další v pořadí projektů firmy Alexandr Kendik Junior a jelikož jsme byli s prací architektů Petra Stolína a Aleny Mičekové spokojeni, naše spolupráce pokračuje i nadále. Věřím, že v případě Borového vrchu se nám podařilo dosáhnout výsledku, který neudělal z panelového domu barevného šaška, právě naopak, jistým způsobem oživil daný objekt a oblast, v níž se nalézá.
Přes své mládí toho máte v Liberci na kontě už docela dost. Máte ještě nějaké další plány do budoucna?
Alexandra: Rozhodně, ani nevím kde začít, ale to by už nebylo překvapení (směje se).
