Duchovní Aleš Jaluška je farářem Husova sboru v Lomnici nad Popelkou.

Duchovní Aleš Jaluška je farářem Husova sboru v Lomnici nad Popelkou. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Čím dál víc lidí si myslí, že Bůh není jen nějaká finta, říká kněz

  • 491
Při půlnoční mši své posluchače vždycky provokoval. Ne aby je vydráždil, ale aby o sobě začali přemýšlet. Sedmašedesátiletý husitský kněz Aleš Jaluška odsloužil svou první půlnoční v roce 1973 na Jablonecku. Teď je farářem Husova sboru v Lomnici nad Popelkou.

Psal se 24. prosinec 1979 a mladý zarostlý kněz Aleš Jaluška hřímal v kostelíku na Hamrskách v Jizerských horách na „neznabohy“, kteří se vypravili na půlnoční mši jen tak pro zábavu.

Bez milosti tehdy připomínal, že většina z nich vystoupala do přeplněného kostela pod Černostudničním hřebenem jenom proto, aby jim vytrávilo po celodenním přecpávání se. Nebo aby je přestal bolet zadek z vysedávání před televizí, která jako štědrovečerní vrchol servírovala k cukroví vánoční koncert Karla Gotta.

Dopoledne měl Jaluška předehru ve Skaláku v Českém ráji. Nesloužil tam klasickou mši, ale vzpomínku na horolezce, kteří zesnuli během roku.

Bývalý výborný horolezec, účastník dvou himálajských výprav, poprvé promlouval ve Skaláku ke svým kolegům v roce 1970, kdy ještě studoval teologickou fakultu.

Při vzpomínce na mrtvé kamarády se mu vždy vybaví jako vzory Vilda Heckel, Arnošt Černík a Valda Karoušek. Všichni tři přišli o život v roce 1970 v Peru pod horou Huascarán poté, co nastalo ničivé zemětřesení.

„Lidé, s nimiž jsem se ve Skaláku na začátku sedmdesátých let potkával, tam už chodí se svými šestnáctiletými vnuky,“ říká Jaluška. „Bohužel se ještě nikdy nestalo, aby během roku někdo z nás horolezců neumřel.“

Jaluška pokládá ve Skaláku sobě i druhým otázku, proč vlastně člověk přelézá hranici rozumného rizika, proč se žene za pitomým adrenalinem, proč ztrácí reflexy v touze předvést se a machrovat.

„Měli bychom přemýšlet, proč naši kamarádi zemřeli a co jejich smrt říká nám. Připomínat si jejich chyby, poněvadž stokrát opakovaná pravda se může stát reflexem, díky němuž jednou třeba přežijeme.“

Půlnoční mše i vzpomínky na mrtvé horolezce ve Skaláku přinášely Jaluškovy problémy s komunistickou Státní bezpečností. „Teď už můžu mluvit svobodně a do potíží bych se dostal, jen kdybych urazil prezidenta,“ podotýká Jaluška.

Půlnoční za Husáka, to bylo i těšení na jinotaje

V sedmdesátých a osmdesátých letech se lidé při jeho půlnočních mších mačkali tělo na tělo a někteří stáli venku za otevřenými dveřmi kostela. Těšili se na jinotaje, v nichž se dal najít odpor proti totalitnímu režimu.

Kněz tehdy třeba mluvil o Kristovu království, jež není z tohoto světa a není tedy ani republikou a ani jiným státním zřízením.

Půlnoční mše v Lomnici nad Popelkou, kam se Jaluška v 90. letech minulého století přestěhoval, navštěvuje méně lidé než před pětatřiceti lety na Hamrskách. A jaký je rozdíl mezi současníky a občany z doby Husákova režimu?

„Jsou zklamanější a naštvanější než dříve, kdy si mysleli, že vědí, kdo za to může. Bolševik,“ tvrdí Jaluška. „Teď si musí přiznat, že za problémy kolem sebe mohou i oni sami.“

Jen puberťáci se moc neliší. Alkohol jim zatemňuje hlavy a při půlnoční se předvádějí. „V Lomnici na mě jednou křikli, jestli bych jim taky nedal napít vína,“ vzpomíná. „Tak jsem řekl, že klidně, ale někde jinde. A aby si nepletli kostel s hospodou. Na Hamrskách stála hned vedle kostela sokolovna s kořalnou a před půlnoční se tam hodně pilo. Ale měl jsem u dveří do kostela ochranku, chlapa jak hrom, automobilového závodníka Láďu Havaru. Někdo si ale stejně občas nedal říct a chtěl se dokonce prát. Tak ho Láďa hodil do závěje a byl pokoj.“

Vánoce jsou časem na otázky o smyslu života

Donedávna Jaluška dělal kaplana a zpovědníka v jednom z nejpřísnějších žalářů v zemi - ve Valdicích. Mezi vězně přicházíval také o Vánocích.

„Vánoce v base byly hodně zoufalé. Vězni mě kvůli nim často nenáviděli,“ upozorňuje Jaluška. „Čekali, že je budu litovat, ale říkal jsem jim: Za to, že tady jste, nemůže žádný Bůh, ale vy sami. Je to vaše dílo. Někoho jste zabili, oloupili a okradli. Udělali jste něco pro radost druhým? Ne. Po vašich prasárnách zůstali zoufalí lidé a vy jste tady v teple bez starostí a ještě nadáváte, že se štědrovečerní salát nedá žrát.“

Mohl Jaluška se svou přímočarostí ve vězení uspět a pomoci k polepšení těžkých zločinců? „Farář není zedník, aby viděl výsledky svého díla,“ prohlašuje. „Ale dvacet lidí, s nimiž jsem ve Valdicích pracoval, je venku pět let a zatím nic neprovedli.“

Podle Jalušky se dá řeč při půlnoční mši psát pouze ze dvou evangelií - Matoušova a Lukášova. Lukášovo vypráví o radosti z Kristova narození, kterou pastýři zvěstují lidem. Matoušovo pak poskytuje Jaluškovi jako hlavní ideu putování tří králů za smyslem lidské existence.

„Tři králové hledají na cestě za betlémskou hvězdou smysl své existence navzdory nebezpečí, jemuž se vystavují,“ konstatuje Jaluška. „Nejsou jen čumilové, jsou akční. Nenadávají, že všichni kolem jsou banda podvodníků. Věří, že se narodil někdo, kdo vyvede svět z bordelu a vydávají se za ním, i když ví, že se ze své pouti už nikdy nemusí vrátit.“

Matoušovo evangelium nabízí farářovi příležitost k úvahám o lidské radosti. „Vánoce by nám měly říci: Zkusme se změnit. Zamysleme se, co jsme udělali v uplynulém roce pro radost sobě i druhým. A zeptat se: Víme, kudy jít a jak, abychom to dokázali?“ říká Jaluška. „Co uděláme, když nám přidají na výplatě? Koupíme si autovatější auta a lepší televize? Nebo přispějeme k tomu, aby ve světě ubylo neradosti?“

Přibývá lidí, kteří hledají životní směrovku

Pokud země zažila špatný rok, Jaluška se při půlnoční obrací spíše k Lukášovi, v jehož evangeliu se nachází radost z Kristova narození. Když cítí, že minulý rok nebyl úplně „blbý“, dává svým posluchačům skrze Matouše prostor k úvahám o hledání sama sebe.

„Ale často spojuji obě evangelia a radost se prolíná s cestou za hledáním smyslu existence,“ prozrazuje Jaluška. „V posledních letech chodí na půlnoční zhruba stejně lidí. Zdá se mi ale, že přibývá těch, kteří si myslí, že Bůh není finta a hledají něco, čeho by se mohli chytit - směrovku, ukazatel pro své cesty životem.“

Jaluška vzpomíná na své dětské Vánoce, kdy maminka doma vařila a její dva synové chodili s tatínkem po pražské Libni a docela obyčejně si vyprávěli.

„Zůstal ve mně dodnes pocit naprosté pohody a štěstí,“ svěřuje se. „Teď jsou pro mě Vánoce dobou, kdy se ptám: Jak je to s lidmi kolem tebe? Jsi tady s někým, nebo jen vedle někoho? A proč jsi s ním nebo jen vedle něj? Kolika kamarádům pomůžeš, když to budou potřebovat? A kolik z nich máš jenom proto, že je to pro tebe výnosné?“

Jaluškova řeč na půlnoční není nikdy totožná. „Mí posluchači jsou přece také jiní, ačkoliv jde většinou o stejné lidi,“ upozorňuje. „Rok, který jsme prožili, nás změnil a kdybych se opakoval jako gramofon, urážel bych je i sebe.“