„Jsou tu pokryté částečně ty samé oblasti, které se nalézají v předchozích dvou knihách, ale jsou to obrázky, vybrané z jiných historických období a také pohledy z jiných míst,“ popsal Jan Pikous.
Všechna místa obcházel pěšky nebo objížděl na kole, v zimě na lyžích. „Budou to stovky, dost možná i tisíce kilometrů,“ přiznal Pikous.
Často se ale stává, že pohled ze stejného místa už dnes nelze pořídit. „Dokonce takové případy převažují. V mnoha případech fotograf dřív stál na místě, které je úplně zarostlé, případně oplocené nebo na něm stojí dům, popřípadě sídliště,“ sdělil Pikous.
S až puntičkářskou přesností se fotograf soustředí na to, aby byl současný záběr pořízen ze stejného místa. „Proto nefotím z míst, která jsou kvůli výše uvedeným důvodům třeba o kousek dál. To už by bylo zavádějící: jedině pokud zabírám z téhož místa, se pak dá s lupou porovnat na snímcích doslova každý detail, každé okno nebo strom,“ dodal Pikous.
Na snímcích zvěčnil známé
Někdy také musel požádat lidi, jestli by nemohl fotit třeba z jejich pozemku. „Problémy s tím nebývají, naopak, když jim ukážu starý snímek, jsou zvědaví a zajímají se o to, jak to vypadalo dřív,“ doplnil.
V předchozích knihách, stejně jako v této, zvěčnil Pikous některé své známé. Jeho detailismus jde až tak daleko, že pokud jsou na starém obrázku naaranžovaní lidé, umisťuje je do stejných poloh i na své snímky. A tak tu stojí jako kdysi i dnes parta horolezců na Oldřichovské věži, onde zase sedí horolezci na Frýdlantském cimbuří stejně jako jejich předchůdci v roce 1912.
„A na Jizerce se mi dokonce u opraveného Panského domu v roce 2003 povedlo nainstalovat majitele a jeho rodinu stejně jako na původním obrázku, starého sto let. A dokonce sem jim do ruky vrazil i hrábě,“ směje se fotograf.
