Konec války byl v Sudetech cítit na každém kroku. Už několik dní na počátku května táhly po silnicích směrem k Albrechticím a Oldřichovskému sedlu kolony německého vojska i skupiny uprchlíků ustupujících před blížící se frontou.
Říšští Němci utíkali, starousedlíci čekali s obavami, co bude dál, nebo se ukryli do lesů. Když 9. května vstoupily kolony vozidel a jednotky pěšáků do Frýdlantu, čekaly je liduprázdné ulice. Jen bílé prapory na některých budovách, zejména úřadech, dávaly tušit, že za okny jsou lidé.
Obavy z Rusů byly tak velké, že například v Dětřichově se toho dne konala mše za zamčenými dveřmi kostela. Paradoxně největší zlo však nakonec pocházelo od Čechů, jak dokládají dobové dokumenty.
Vcelku věcně a bez velkých emocí zachytil poválečné dny kronikář v Novém Městě pod Smrkem.
Na domech vlály bílé prapory
Středa 9. května: Hezké a jasné počasí. Ráno přišla zpráva, že obyvatelé mají prchat se svými svršky do lesa. Později byly všude vyvěšeny bílé prapory a lidé mají zůstat doma, protože brzo přijdou Rusové. (...) Večer byl neklidný, vojsko a nasazení slavili v mnoha domech doslova orgie a zdejší ženy musely prchat do lesa.
Pátek 11. května. Hezky a slunečno. Už visí hodně československých vlajek. Nasazení a trestanci jsou stále v ulicích a vzbuzují nejistotu. (...) Lidem jsou odebírána jízdní kola, šatstvo, hodinky a šperky.
Sobota 12. května. Horký den. Jeden z rabovačů zastřelil paní Annu Schwertnerovou, protože mu tato 78 let stará paní, pohybující se jen těžko a za pomoci hole, neotevřela hned dveře. V Hajništi byl bývalý strážný téměř utlučen a pak zastřelen. Zda to udělali nasazení, nebo zajatci, mi ještě není známo. (...) Lidé jsou velmi zneklidnění a čekají, zda Češi přinesou pořádek a jistotu. Kéž by už brzy nastal pořádek!
Bezpečno nebylo ani v Liberci. Dokládá to dokument Masakr na Soukenném náměstí 13. května 1945, otištěný v souboru vzpomínek vysídlených libereckých Němců. Autor bydlel v domě, kde bývala kavárna Nisa.
Vzpomínky je třeba číst s opatrností
„Podobné vzpomínky je však třeba číst s velkou dávkou opatrnosti, bývají občas zkresleny odstupem let i snahou akcentovat excesy českých polovojenských jednotek obsazujících pohraničí,“ varuje spisovatel Marek Řeháček, jenž vzpomínku přetiskl ve druhém dílu své literární série Liberecké zajímavosti.
Nechme však už hovořit pamětníka. „Třináctého května jsem ležel v horečkách s angínou v posteli. Okolo půl šesté ranní začal někdo mlátit pažbami pušek na naše dveře. Venku stáli dva mladíci v uniformách Afrikakorpsu, kteří všechny obyvatele hnali z domu; bez toho, aby nám dali čas se obléci. Moje žena prosila ty dva, aby ji nechali obléknout, načež jí odpověděli: Ty německá štětko, ty se nepotřebuješ moc oblékat, do hodiny jste všichni studený.“
Lidé z asi šedesáti bytů napochodovali na Soukenné náměstí. „Počet Čechů se zvětšil. Zvláště nápadný byl muž s divokou černou kšticí, který svým bičem divoce mlátil Němce. To byl ale jen začátek trýznění revolučními gardisty. (...) Všichni muži se museli postavit podél zdi domů mezi Körberem a Bank der deutschen Arbeit (blok domů mezi Pražskou a Širokou ulicí, pozn. redakce). Tam jsem uviděl nějakého mrtvého mladého muže, který ležel v kaluži krve obličejem k zemi. Potom se objevili noví gardisté a přikázali všem stojícím u stěny, aby si zuli boty a s holýma nohama zůstali na místě. Přitom byl každý bit pažbami, horskou holí, zfackován a kopán. Jeden asi šestnáctiletý mladík byl až k nepoznání ztrýzněn a zůstal jako zkroucený uzlík ležet na zemi.“
Muž, ukrývající se pod iniciálami T. M., byl nakonec propuštěn a mohl odejít. „Krátce nato se na náměstí ozvaly čtyři rány a když jsem se otočil, uviděl jsem čtyři mrtvoly. Brzy však byl klid, neboť nějaká žena vylíčila tyto události ruskému veliteli z hotelu Imperial, načež bylo střílení zastaveno.“
Asi na šest týdnů se revoluční gardisté usídlili ve výškové budově kavárny Nisa. „Všechny byty byly vyplundrovány. Sklep domu sloužil za vězení revolučních gard.“
