Na březích Hradčanského rybníku zřizuje od roku 1994 stanici pro hendikepovaná zvířata, k tomu provozuje ještě déle trampskou osadu s hospůdkou, kam kdysi chodili na pivo sovětští důstojníci.
Původním povoláním oděvník přitom začínal jenom jako chovatel papoušků a rybiček, jemuž jeho koníček přerostl přes hlavu. „Rozkřiklo se, že tu mám zvířata a lesníci mi přivezli tu zraněné prase, tu daňka. A už to narůstalo,“ vypráví bodrý chasník.
Když jste mi podával ruku, představil jste se jako Bill. Proč to nezvyklé jméno?
To je už přes třicet let stará historie. Kdysi jsem nosil dlouhé vlasy, jezdil na vandry a šil sobě i kamarádům historické uniformy. Vypadal jsem jako legendární Divoký Bill (smích). A lidi mi tak říkali, což mi zůstalo dodnes. Vlastně mě už skoro nikdo nezná vlastním příjmením, pro všechny jsem prostě Bill. Občas mi přijde pošta ze zahraničí a jako adresáta napíšou Sheriff Bill. Kolikrát se i mně samotnému stane, že na úřadě vyplním jméno Bill, protože to mám sám vžité.
U chlapa je nezvyklé, že šije uniformy. Jak jste se k tomu dostal?
Jsem vyučen jako krejčí a původně jsem toužil šít divadelní kostýmy a obleky na marionety. Zůstalo mi to jako koníček, šil jsem pro různé historické kluby dobové uniformy z první světové války nebo Sedmé kavalerie. To bylo předtím, než mě uchvátila příroda. S tou jsem teď tak spjatý, že už do smrti nic jiného dělat nebudu.
Potkáváme se v Ralsku ve vaší stanici pro hendikepovaná zvířata. Vzpomenete si vůbec, které bylo vaše první?
Úplně první byl daněk a štěně lišáka. Ovšem původně jsem nezamýšlel mít nějakou záchytnou stanici pro nemocná zvířata, prostě jsem si pronajal pozemek od Vojenských lesů, prodal byt a garáž v Mimoni a vzal si sem svoje zvířata. Já už od svých 16 let choval rybičky, papoušky a později i hady. Občas si přes prázdniny někdo u mě nechal nějaké zvíře pohlídat, jenže po prázdninách se zpátky vrátila tak polovina. A už to narůstalo. Rozkřiklo se to a lesáci občas přivezli zraněné zvíře, abych se o něj postaral.
Kolik tu máte zvířat dnes?
K dnešnímu dni jsou tu tři daňci, tři divočáci, dva tchoři, tři poštolky, výr velký, puštík, kalous ušatý, vrána, dva krkavci, psík mývalovitý, dva lišáci a nespočet morčat, králíků a několik akvárií sladkovodních ryb. Spoustu toho přibude v květnu a červnu, kdy se rodí mláďata. Co jde, na podzim vypouštím.
S jakými zraněními je nejčastěji přijímáte?
Je to různé, dravci mají často křídla spálená od drátů vysokého napětí, někdy jsou postřelení nebo nemají oko. Dál to jsou mláďata, co jim zahynula matka. Mám tady třeba danělu, která nemá přední běh. Taková zvířata už do přírody vrátit nejde, ztratila strach z lidí. Takže třeba vrána je tu se mnou už 19 let, bachyně divočáka 16 let.
Westernová hospůdka Osamělá hvězda v sousedství je také vaše?
Tu jsem si tu otevřel jako první, psal se rok 1988. Chtěl jsem jako starý tramp mít trampskou osadu, jenže tehdy nic jiného než nápojku nikdo nepovolil. Tehdy ke mně chodili pro lahváče sovětští důstojníci. Když zrušili vojenský prostor a Rusáci odešli, začal jsem z výnosů Osamělé hvězdy financovat svůj zvířecí útulek. Zpočátku mě živil ještě obchod s vojenskou výstrojí v Mimoni, dnes se tomu myslím říká military shop. Vše co jsem vydělal, jsem dal sem.
Můžete srovnat, jak vypadalo Ralsko za sovětské okupace a dnes?
Kde byli vojáci, je dodnes nejlépe zachovaná příroda, nikdo se tam totiž dlouhá léta nedostal. Za Rusáků neexistovaly černé skládky, v lese byl klid. Dřív by si nikdo nedovolil zajet autem a složit sem odpad. Dneska vidíte v každém příkopě igelitku s odpadem. Je taky nový trend čtyřkolek. Přivážejí si je až z Prahy na přívěsu a pak tu s nimi řádí po pasekách bez espézetek. Za jedno odpoledne jsou schopni zlikvidovat lesík nově vysázených stromků.
Přirostlo vám nějaké zvíře k srdci?
Daněk. Tomu přejeli mámu na silnici, v červnu 2013 jsem ho sem dostal. Byly mu teprve dva dny. Na lahvi jsem ho měl půl roku. On ani nemá jméno, já se bojím pojmenovávat zvířata, kde je velké riziko úhynu. Dneska je to pořádný kus, ještě nemá „druhou hlavu“, ale příští rok už bude mít náznak lopatek na svém paroží. Ten už se do přírody taky nevrátí, ztratil plachost.
První, co návštěvníci vaší stanice spatří, jsou divočáci. Předpokládám, že ty jste dostal jako malá selátka.
Ano, tomu nejstaršímu je už 16 let, je to důchodce. Jako sele spadl do zákopu po vojácích, přinesl mi ho hajnej. Další kanec je z Mělnicka, nejmladší prase je z Mikulášovic. Jeden z kanců se jmenuje Špidla, tak ho pojmenovali chlapi, protože byl tak štětinatý a ošklivý, že jméno nemuseli dlouho vybírat.
Nemáte problém je uživit? Takové prase toho jistě sežere hodně.
Zrovna u divočáků problém není, jednak sežerou prakticky cokoliv, ale hlavně okolní mateřské školy mi sbírají žaludy a kaštany. Loni jich byla nadúroda, takže mi děti donesly 3,5 metráku, vyšel jsem s tím celou zimu.
Jak vůbec reagují děcka, když vidí osazenstvo vaší stanice?
V první řadě jsou v šoku, neboť většina z nich nikdy živé zvíře neviděla. Jezdí maximálně do zoo, kde ale českou zvěř moc nespatříte. Ale ono se není moc čemu divit, zrovna posledně se jedna učitelka divila, co to máme v akváriu za podivné paryby. Byly to přitom štiky (smích).
Krmí vám zvířata pamlsky?
Krmení je zakázané, ale neuhlídá se to. Strkají třeba bramborové chipsy dravcům, u mývalů ve výběhu jsem nedávno našel poházené bon pari. Bohužel byly zabalené, takže jsem musel jednoho mývala nechat u veterináře propláchnout, sežral to i s obalem.
Musíte je mít opravdu rád. Jsou pro vás rodina?
Říkám jim moje děti (smích). Jsou s tím stejné starosti a stojí to stejné peníze.
A co vlastní děti? Aby po vás stanici jednou převzaly.
Děti nemám, ale není se co divit. Přítelkyně mi utekla už dávno, byl jsem celé dny u zvířat a všechny peníze vrazil do nich, což se neslučovalo s její představou o životě. Nedivím se jí, zvířata neznají svátek nebo volno. Musím tu pro ně být 365 dní v roce.
Opravdu jste nikdy neměl volno?
Měl, když jsem musel na týden do špitálu. Těch pět dnů mi to tu pomáhali udržet sousedé, kteří jsou výborní. Hodně mi pomáhají, mít dobré sousedy je lepší, než výhra v loterii.
Kde sháníte peníze na provoz útulku?
Kde se dá. Na provoz přispívá město Ralsko a Vojenské lesy, občas nějakou zlatku hodí do kasičky návštěvníci. Ale není to žádná sláva. Jen krmení a veterinární péče pro mé svěřence vyjde měsíčně na osm tisíc, takže jsem opravdu vděčný za každou korunu, co mi kdo dá. Beru i materiál na kotce a voliéry, nepohrdnu senem, mrkví, jablky nebo žaludy.
Donesli vám sem lidé nějaké neobvyklé zvíře?
Hasiči občas přivezou labuť, ty pak zdravé vypouštím na Hradčanský rybník. Jedna ale byla otrávená, tu jsme už nezachránili.
Jste tělem i duší zálesák a tramp. Nechybí vám, že nemáte čas jet občas pod širák?
Oni ti trampové jezdí za mnou na Osamělou hvězdu. Občas vyndáme kytary a zazpíváme si. Ale on ani ten tramping už není, co býval. Zůstali jen ti skalní. Vidím to v létě, kdy se tu zastaví maximálně čtyři party trampů, dřív jich jezdilo nepoměrně víc. Trampové už ani nejezdí vlakem, dřív jste z každého kupé v létě slyšel hrát kytaru. Na každém nádraží se houfovali trampové s batůžky, jezdili do svých osad, tohle už dneska nevidím.
