Poprvé ji zhlédnou diváci v Malém divadle, které je stejně jako Ještěd dílem Karla Hubáčka a ateliéru SIAL.
„Když člověk do divadla přichází, shora na něj kouká Ještěd. Nebo nekouká, to je podle počasí a denní doby. Ale pořád ho máme nad sebou – jako inspiraci, zdvižený prst nebo vykřičník,“ říká Radovan Lipus, režisér inscenace, který stojí například za pořadem Šumná města.
Tvůrci představení se netají svým obdivem ke Karlu Hubáčkovi. Toho ztvární Tomáš Impseil. Hra pak diváka seznamuje i se zbylými „trojčaty“ - Miroslavem Masákem a Otakarem Binarem, dalšími významnými architekty, kteří se podepsali pod podobu Ještědu.
„Málokdo ale ví, jaké příběhy za těmi jmény jsou. Proto jsme se o těchto lidech rozhodli hrát a liberecké publikum důvěrněji seznámit s jejich životem a dílem a především jedinečností jejich osobností,“ vysvětluje dramaturgyně Lenka Chválová.
Helšus nesměl chybět
„To, co se tu Hubáčkovi s Masákem a Binarem podařilo vytvořit, byla naprosto jedinečná fenomenální záležitost, která výrazně přesahovala nejen Liberec. Byli jedni z prvních u nás, kteří si uvědomovali, že architektura bude tím lepší, čím víc zapálených, kvalifikovaných a múzických odborníků se na tom bude podílet,“ doplňuje ji Lipus.
Práce na představení započaly před zhruba dvěma lety. Už od začátku ale bylo jasné, že v něm nesmí chybět Václav Helšus. Ten se představí jako Děd Ještěd.
„Představení vznikalo velmi podobně, na podobných textech a podobných principech, jako se pracovalo v Ypsilonce, když jsem sem přišel v roce 1973. A já jako bych trošku omládl, ačkoliv tam hraji paměť města, ducha hor,“ svěřuje se herec.
„Ještěd je pro mě moderní, funkční menhir. Je to orientační bod, ale taky přijímá a vysílá. Tak jako to dělaly ty šutry, co stávaly kdysi,“ dodává Helšus.
