Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Povodně mám pořád před očima, vzpomíná liberecký fotograf Šimr

  8:35aktualizováno  8:35
Posledních dvacet let byl s fotoaparátem u všech velkých událostí, které se na Liberecku staly. Pro noviny zachytil fotoreportér Petr Šimr herce, politiky, ale i obyčejné lidi v neobyčejných situacích, jakými jsou třeba povodně.

Já měl z přímého kontaktu s lidmi hrůzu, říká Petr Šimr. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Vyfotil herce Peterku, architekta Hubáčka nebo prezidenta Havla. Zaznamenal bourání obchodního domu Ještěd. Povahou je přitom introvert. I proto je jeho černobílá autorská práce mnohem intimnější a trvanlivější – pojímá pitoreskní cvrkot v ulicích, jakoby náhodou zachycené momenty s velkou reportážní výpovědí.

„Potkal jsem mladou ženu ve zdevastované ulici ve Frýdlantě, nesla si nákup a taky jí tekly slzy, její pohled nikdy nezapomenu,“ vzpomíná Šimr na svou práci během povodní.

Vloni vám bylo 70 let. Jak jste je jako fotograf oslavil?
Květnovou retrospektivní výstavou sedmdesáti mých fotek na Krajském úřadě v Liberci. Před tím v dubnu to byla výstava fotografií z Francie ve Smržovce, v září dva soubory pořízené při práci v Deníku vystavené ve Cvikově. Takže jsem oslavoval výstavami. Na konci roku to navíc byla moje účast na výstavě V kůži Liberce v Severočeském muzeu. Jak se překlopil rok, tak jsem byl hostem Ivety Kalátové ve vysílání ČRo Liberec. Nesmím zapomenout na výstavu v knihovně 4 v 1, což je výstava čtyř libereckých fotoklubů.

Jak moc těžké bylo vybrat sedmdesát fotek z těch statisíců, které jste v životě udělal?
Ani moc ne, šlo to samo. Já v podstatě vím o každé své fotce, kde ji mám. Leží mi doma po krabicích a skříních v celém bytě. Ale statisíce jich určitě nejsou.

Fotogalerie

Nebojíte se zloděje nebo požáru?
Moje fotky nejsou tak vzácné, aby je někdo chtěl krást. Ale je pravda, že už mi několik fotografií ukradli z chodby před bytem. Doufám, že je ten lapka má doma a těší se z nich. Mnohokrát jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybychom vyhořeli.

Nenadává manželka, že svými fotkami zabíráte půlku bytu?
Nenadává, protože si trochu neskromně myslím, že manželku mé fotky baví.

Jan Saudek tvrdil, že fotograf udělá za život tři, čtyři opravdu dobré fotky. Není jich 70 na výstavu trochu moc?
Vybrat tři, to se snad ani nedá. Já mám rád 99 procent toho, co jsem kdy nafotografoval a to nejlepší mám na „papíře“. Jan Saudek je zvláštní osoba, s řadou jeho myšlenek lze souhlasit, ale tohle je blbost. Já si vážím jeho vytrvalosti a umění protlouct se životem za režimu, který lidem jeho typu nepřál. A fotografie má nádherné.

Máte ve svém portfoliu něčím výjimečné fotky, které třeba dnes s odstupem času pokládáte za vzácné?
Takovými byly fotky startu horkovzdušného balonu z Benešova náměstí z roku 1994. To se udělalo jednou a od té doby to nikdo nezopakoval. Šlo o nebezpečnou akci! Vystartovat z tak malého prostoru rovně nahoru bylo riskantní. Spousta lidí visela zespoda na koši, aby kapitán mohl do balonu napumpovat co nejvíc horkého vzduchu a vystartovat rovně a rychle vzhůru. S odstupem času se stává celá řada fotografií relativně vzácná. Třeba domy, které už nestojí, vzácní lidé, kteří už nežijí, například architekt Hubáček a další, například i obyčejné známé figurky jako jablonecký bezdomovec Foukí.

Vraťme se k vašim fotografickým začátkům. Začínal jste jako solitér, nebo jste se už tehdy družil s ostatními fotografy?
Jsem zakládající člen fotoklubu. Bylo to při ROH Dopravního podniku Liberec, kde jsem jezdil jako řidič autobusu. Shodou okolností tomu bylo loni čtyřicet let.

Fotoklub Obscura, v jehož řadách fotíte, ale nevznikl za komunismu, ne? Neumím si představit, že by komunisté tenhle název povolili.
Na Obscuru jsme se přejmenovali až v roce 2001, kdy nás tehdejší ředitel dopravního podniku odtamtud vypoklonkoval. Bylo to proto, že ve fotoklubu už nikdo nebyl zaměstnancem dopravního podniku. Lidé byli stejní, ale pracovali jsme každý v jiné firmě. Konec v DPML měl smutný závěr. Když jsem šel pro fotky, které jsme tam měli na chodbách pověšeny, chtěli na mě bývalí kolegové zavolat policii.

Petr Šimr

Narodil se v roce 1947 v Liberci. Fotografování se věnuje od roku 1972, v roce 1977 spoluzakládal fotoklub při ROH Dopravní podnik města Liberec. V letech 1980 – 1983 absolvoval Institut výtvarné fotografie v Olomouci/Horní Bečvě. Po ukončení činnosti fotoklubu v DPML v roce 2001 vznikl Obscura Fotoklub Liberec, jehož předsedou je do současnosti. V roce 1992 se stal fotografem na volné noze, spolupracoval s nově vzniklými novinami Liberecký den, později se stal krajským fotoreportérem. V roce 2013 odešel do penze. S kolegy z fotoklubu vystavuje od roku 1980 pravidelně v Liberci a po městech České republiky, několik výstav uspořádal samostatně. V roce 2017 k životnímu jubileu vystavoval ve Smržovce fotografie z Francie, v Liberci v krajském úřadě retrospektivu 70 fotografií a ve Cvikově soubory fotografií, které vznikly při reportážích pro noviny.

Každý fotograf říká, že na „tu svoji“ velkou fotku stále čeká. Čekáte také ještě i dnes?
Já už na nic nečekám (smích). A tohle prohlášení taky nechápu. Je to blbost. Uděláte v životě spoustu fotek, na který jste takzvaně čekali a nemůžete nikdy říct, že ještě uděláte něco lepšího nebo že už přijdou jenom horší fotky. Myslím, že to je o vnímání života kolem sebe.

Můžete čtenářům nějak přiblížit svůj styl? Dnešní terminologií jde asi o street foto.
Nesnáším to slovní spojení. Proč se lidi stydí říct, že to je pouliční fotografie? To tomu musí dávat vážnost nějakým anglickým výrazem? Já jsem vždy šel nenásilně za svojí fotografií, ať to byla fotografie na ulici, nebo někde jinde.

Fotil jste místa, která dnes už neexistují nebo vypadají jinak. Jaké pocity máte, když se na ty fotky s odstupem času díváte?
Je to směs všeho možného kromě radosti. Radost z toho, jak Liberec vypadá, já nepociťuju. Po revoluci a nástupu jednoho ze známých primátorů, za jehož éry zrušili kancelář architekta, na dlouhá léta město zadlužili, se mi Liberec líbí čím dál míň. Komunisti všechno lidem vzali a o nic se nestarali. Až když hořelo, začali hasit. V roce 1989 jsme dokumentovali stav Liberce, tak jaký tehdy byl. Z toho vznikla výstava, která proběhla v Malé výstavní síni. Fotky z té výstavy jsou uloženy v okresním archivu.

S komunisty jste si užil své. Jako bigbíťák jste to asi neměl lehké.
V roce 1964 jsem patřil mezi první „máničky“. Nás ale tehdy politika nezajímala, chtěli jsme poslouchat bigbít a zatancovat si při něm s holkama. Komunistům to ovšem vadilo, protože jsme prezentovali něco, co přicházelo ze Západu.

V šedesátých letech vás dokonce zatkli, o co tenkrát šlo?
To bylo po koncertu Johnnyho Hallydaye v amfiteátru v Lidových sadech. Tajní viděli, že koncert končí a máničky nic neprovedly, tak vyprovokovali konflikt. A strhla se mela. Já se do toho naštěstí nepřimíchal. Mě měli natočeného na filmu, přijeli pro mě dvakrát do práce a odvezli k výslechu. Nic na mě ale neměli, jen mi ztrpčovali život. Měsíc po koncertě mě pak uklidili na vojnu. Dlouhé vlasy jsem si zase nechal narůst po vojně.

Mapoval jste život a tep Liberce, byl u jeho proměn ve vlnách času. Která událost ve vás zanechala nejhlubší rýhu?
Bourání obchodního domu Ještěd. A taky povodně. To bylo moc emotivní. Ty fotky budu mít do smrti před očima. V Heřmanicích jsem stál na jedné straně vyrvané silnice, kudy se prohnala voda. Na druhé straně kráteru šla paní a brečela. Potkal jsem mladou ženu ve zdevastované ulici ve Frýdlantě, nesla si nákup a taky jí tekly slzy, její pohled nikdy nezapomenu. Nemohl jsem těm lidem nijak pomoct.

Řadu let jste se živil jako fotograf pro regionální noviny, kde jste fotil, co vám nakázali, sám jste spíš introvert, zabývající se uměleckou černobílou fotografií. Jak se tohle dalo skloubit?
Já měl z přímého kontaktu s lidmi hrůzu. Když jsem začínal, byly pro mne nejhorší první dvě fotoakce. Šéfová mě poslala na Fügnerku udělat anketu. To znamenalo ty lidi zastavit a požádat o odpověď a fotku. Pak následovalo focení prvních bezdomovců přebývajících u parovodu. V podstatě jsem musel úplně změnit způsob fotografování.

Tehdy se fotka v redakci musela vyvolat a pak kurýrem poslat do tiskárny, že?
Dnes je to až úsměvné. Ale mělo to své výhody, já měl do hodiny udělanou fotku! Poslali mě třeba fotit nahlášenou bombu v tiskárně. Udělal jsem pár obrázků, doma to vyvolal a do hodiny to bylo v redakci.

Zažil jste nástup digitálu. Bylo to ulehčení, že jste nemusel fotit jen do 36 fotek, kolik bylo na filmu?
Nástup digitálu byl strašný. Práci na počítači jsem se učil za pochodu díky kolegyním, které byly proškolené. Do redakce jsme dostali Olympus 1,4, měl kapacitu paměťové karty asi 16 MB. Tam se vešlo pár fotek, musel jsem mít redakci skoro na dohled, abych to mohl vysypat do počítače. Přístroj byl automat, nešlo na něm nic nastavit. Navíc to vypadalo jako prasečí rypák. S tímhle krámem jsem fotil asi rok! Druhý foťák už byl lepší, ale měl zase nástavec na objektiv podobný Rumcajsově bambitce. V roce 2001 jsem si vydupal první zrcadlovku. Majitelé vydavatelství šetřili, takže jsem musel používat vlastní objektivy.

Dnes je fototechnika finančně dostupná, takže fotí každý. K čemu to pak vede?
Vznikají stamiliony fotek denně. Co s tím? Nikdo se jimi neprobere. Do povědomí se dostanou jen práce opravdu renomovaných fotografů a fotografie, které jsou ve fotoagenturách a někdo je spravuje. Běžný fotograf v této době nestačí sám sebe prezentovat, internet je přecpaný a dostat se do širšího povědomí lze jen se štěstím. Já svoji webovou stránku nemám a ani nechci.

Volby 2018

Volby do obecních zastupitelstev a do Senátu PČR se konají 5. a 6. října. V pátek se volí od 14 do 22 hodin a v sobotu od 8 do 14 hodin.

Komunální volby

Kompletní seznamy kandidátů jednotlivých obcí v Libereckém kraji dle okresů:

Volby do Senátu

V Libereckém kraji si volí zástupce do Senátu obvod Jablonec nad Nisou. Kandidují: Jaroslav Zeman, Jindřich Berounský, Josef Chuchlík, Šárka Kalvová, Michal Švarc, Michaela Tejmlová a Pavel Žur. Případné druhé kolo voleb se koná 12. a 13. října.



Nejčtenější

Bílí tygři budou muset pryč, říká ředitel liberecké zoo

Šéf liberecké zoo David Nejedlo prožívá těžké časy.

Ředitel Zoo Liberec David Nejedlo zastává názor, že zoo se nemá veřejnosti podbízet – s divokými zvířaty se na fotkách...

Umělci ryli do pískovcových skal, schytali kritiku za neúctu k přírodě

Výtvory ve skalách vyvolaly řadu kritických ohlasů, ale i chválu.

Značné rozpaky a nevoli vyvolala u geologů i historiků nová stezka v pískovcových skalách u obce Brniště na...



Čtyři koruny i krmítko pro kapry. Poloprázdná přehrada vábí hledače pokladů

Základní pomůcky pro hledače: oblečení, u něhož nevadí, zašpiní-li se, polní...

Kvůli suchému létu je v liberecké přehradě rekordně málo vody. Nově vzniklé pláže okupují hledači s detektory kovů....

Konec nadějí na Euro. Fotbalová jedenadvacítka podlehla Řecku

Český fotbalista Aleš Matějů (vlevo) v souboji s Thanasisem Andrutsosem z Řecka.

Čeští fotbalisté už nemohou postoupit na mistrovství Evropy do 21 let, které se koná příští rok v Itálii a v San...

Liberec vyhlíží Spidermana, natáčení velkofilmu uzavře celé náměstí

Náměstí je již obehnané plotem a do jeho středu se lidé nedostanou. Rekvizity...

Už několik dní dominuje libereckému náměstí Dr. E. Beneše ruské kolo. Spolu s dalšími kulisami je postavili filmaři,...

Další z rubriky

Geologické vrty odhalí, jestli polský důl bere českému příhraničí vodu

Mamutí důl v polském Turówě leží jen kousek od českých hranic.

Česká geologická služba rozmístí u česko-polské hranice na Liberecku průzkumné vrty. Mají prokázat vliv polského dolu...

Čtyři koruny i krmítko pro kapry. Poloprázdná přehrada vábí hledače pokladů

Základní pomůcky pro hledače: oblečení, u něhož nevadí, zašpiní-li se, polní...

Kvůli suchému létu je v liberecké přehradě rekordně málo vody. Nově vzniklé pláže okupují hledači s detektory kovů....

Terminál Fügnerova se topí v nedopalcích, pomoci můžou speciální vysavače

Fügnerova ulice je zamořena nedopalky.

Vajglová. Špačková. Nedopalková. Všechna tato jména by se hodila víc pro ulici, jež je v Liberci hlavním dopravním...

Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.

Najdete na iDNES.cz