Parník Gablonz.

Parník Gablonz. | foto: archiv Milana Bajera

Liberec i Jablonec měly svá plavidla, obě skončila na dně moře

  • 10
Příběh parníku, pojmenovaného Gablonz podle německého názvu města Jablonce nad Nisou, se začal psát před sto pěti lety, na jaře roku 1912. Byla to největší loď celé rakousko-uherské monarchie. Své plavidlo měl i Liberec, ponorku pojmenovanou Reichenberg.

Gablonz byl skutečný kolos, posuďte sami: výkon motoru 7 500 koní, rychlost 16 uzlů a bezmála 8,5 tisíce tun hrubé tonáže. Pasažéři měli k dispozici 180 kabin první i druhé třídy a v podpalubí dost místa pro nemajetné.

V roce 1912 byl v loděnicích San Rocco di Trieste předán do užívání rakouské paroplavební společnosti Lloyd se sídlem v Terstu. „Slavnostnímu spuštění na vodu přihlížel, kromě jiných významných osobností, i tehdejší starosta města Jablonce nad Nisou, Adolf Heinrich Posselt,“ uvedl Milan Bajer z Jabloneckého kulturního a informačního centra.

Parník převážel jablonecké zboží do Asie

Hlavním posláním parníku byl transport jabloneckého zboží do Asie. „Cílem první plavby byla indická Bombaj, kam náklad dorazil po čtrnácti dnech cestou přes Benátky, Brindisi, Suez a Aden. A protože v Indii byly právě nejžádanějším jabloneckým artiklem bangle, skleněné kroužky mající pro tamní ženy kultovní význam, vezl jich parník při své první plavbě stovky beden,“ vylíčil Bajer.

Radost jabloneckých exportérů z moderní a prostorné lodi neměla dlouhého trvání. V roce 1914 vypukla první světová válka a parník Gablonz musel spolu s dalšími loděmi čekat na dalmatském jezeře Procliano, až konflikt skončí.

Po válce a následném rozpadu rakousko-uherské monarchie se německý název parníku změnil na Tevere neboli Tibera. V průběhu roku 1920 se opět vrátil k pravidelné lince na trase Terst, Benátky, Brindisi, Suez, Aden a Bombaj už jako italská loď. Mezitím ještě stihl navštívit Šanghaj, Hong Kong, Singapur, Colombo a Port Said. Roku 1932 byl Tevere převeden na trasu Terst, Benátky, Brindisi, Pireus a Konstantinopol.

Výbuch zabil čtyři lidi

Od února 1935 začal sloužit k přepravě raněných a nemocných vojáků vyslaných do Eritreje a Somálska v rámci přípravy invaze do Etiopie a v roce 1936 se oficiálně stal nemocniční lodí, která se zúčastnila i prvních událostí španělské občanské války.

Do civilních služeb se vrátil o rok později, nicméně po vstupu Itálie do druhé světové války se ke zdravotnické službě vrátil. Absolvoval osm misí, při nichž transportoval celkem asi 4 000 lidí.

V únoru 1941, při jedné z misí do Libye, najel Tevere nedaleko přístavu Tripolis na minu. Výbuch zabil čtyři lidi a způsobil díru o velikosti 14x9 metrů. Parník se zlomil v kýlu a usadil na mělkém mořském dně. Částí trupu dál vyčníval nad mořskou hladinu, což umožnilo záchranu většiny vybavení.

Vrak byl poté dočasně využíván jako dok, než byl v dubnu 1941 odtažen do přístavu Tripolis. K opravě z důvodu blížící se fronty nedošlo a 20. ledna 1943, v době blokády přístavu Brity, byl vydán rozkaz vyhodit nepohyblivý parník do vzduchu, aby při očekávané anexi přístavu nepadl do rukou nepřátel.

„Vítězná britská armáda se o jeho zprovoznění přesto pokusila a po ní údajně také Italové. Je tedy možné, že příběh parníku dosud nebyl dopsán,“ naznačil Bajer.

Ponorka hlídkovala v takzvané vlčí smečce

Své plavidlo míval také Liberec. Byla jím ponorka typu U-206 pojmenovaná Reichenberg. Pod libereckým patronátem byla spuštěna na vodu 17. května 1941; ještě předtím byl do loděnice v Kielu, kde ponorku vyrobili, odeslán popis Liberce z pera starosty Rohna a bylo přiloženo pět fotografií ukazující Liberec a okolí.

„Akt předání patronačního dopisu proběhl na liberecké radnici v květnu 1941. Budoucí velitel plavidla nadporučík Herbert Opitz převzal listiny z rukou starosty Eduarda Rohna a krajského zástupce NSDAP Porscheho. Samotný akt měl dvě části – jednu v Liberci, druhou v Kielu při spuštění ponorky na moře,“ vyprávěl Ivan Rous ze Severočeského muzea v Liberci.

Na takzvanou ostrou plavbu vyplula U-206 5. srpna 1941 z Trondheimu a po 37 dnech na moři doplula do Saint-Nazaire. „Při této plavbě hlídkovala ponorka v takzvané vlčí smečce na půl cesty mezi Irskem a Grónskem, kde 9. srpna potopila britskou rybářskou loď Ocean Victor z Aberdeenu,“ upřesnil Rous.

Ponorka pravděpodobně najela na minu

Druhá plavba začala 30. září a trvala do 28. října. U-206 při ní potopila dvě britské lodě. Třetí bojová mise začala 29. listopadu 1941. Ponorka vyjela z přístavu a to je také jediné, co je jisté. O den později se měla ve smluvenou dobu ozvat a provést radiový kontakt, ale v tuto dobu již pravděpodobně ležela na dně Biskajského zálivu.

„Nejpravděpodobnější je, že ponorka najela na britskou minu a po následném výbuchu se potopila,“ usoudil Rous.

„Na rozdíl od spuštění na vodu potopení U-206 nebylo v místních novinách ani zmíněno. Na dně Atlantského oceánu na dosud neznámém místě tak doteď leží potopená ponorka se znakem Liberce na věži. Uvnitř se pomalu rozpadají kroniky města, obrázkové mapy, dopisy a fotografie z Liberce,“ uzavřel Rous.