I v nejprudší chřipkové epidemii hrajete pro děti, jejichž bacily bývají pro dospělé dost úporné. Nejste častěji nemocní? Nebo už máte za ty roky vybudovanou imunitu?
Nemocní jsme šíleně (smích). A většinou neomylně v generálkách. Ale není to těmi dětmi. Je to tím, že si tady bacily předáváme, protože jsme pořád v jedné místnosti. Takže stačí, aby jeden přišel s nemocí, co chytil v tramvaji nebo doma a pak si to vesele předá celý soubor včetně techniky. Ve zkouškovém období, kdy jsme intenzivně spolu zavření šest neděl, šestkrát týdně, odolá málokdo. Jenže herci si marodění nedopřejí. Že bychom rušili představení kvůli nemoci, se za poslední dva roky stalo tak dvakrát. Naštěstí naše představení trvá většinou do hodiny. Není to tříhodinový Hamlet.
Kromě silné imunity by měl mít herec loutkového divadla i pevné nervy, když začnou děti štěbetat. Pokud se jim představení nelíbí, asi to dají dost najevo, ne?
No jasně. Děti jsou nekompromisní. Loutky jsou na jejich koncentraci mnohem těžší. Když je to ukecané, nuda nebo prostě pitomé, rychleji se to projeví. Z tohoto pohledu je mnohem těžší dělat loutkové představení ve velkém sále, než v našem studiu. Tam je dětí méně, jsou blízko, vidí detaily. O to více si inscenace ve studiu užíváme.
Pozorujete, že jsou dnešní děti jiné, než před dvaceti lety? Tehdy neměly mobily, tablety, rychlé střihy videí. Je těžší zaujmout?
Určitě. Je ohromně poznat, jak se za posledních deset let změnila jejich schopnost se koncentrovat delší dobu. Myslím, že to je důsledek právě moderních technologií. Když jsem před patnácti lety v divadle začínal, dělali jsme představení, která byla málokdy kratší než hodinu. Teď už cítím, že koncentrace dnešních dětí po 45 minutách upadá. Že to je pro ně často strašně dlouhé. Poznal jsem to i na inscenaci Pohádka do dlaně. Je to hodně o textu, ve verších. Premiéru měla asi v roce 1992. Pamatuji si, jak to na mě jako kluka úžasně působilo. Bývalo to velmi úspěšné představení. Před třemi lety jsme ten samý text udělali znova. A po těch 30 letech je znát, že je to na dnešní děti dlouhé a upovídané. Ano, jejich schopnost koncentrovat se na příběh, na něco delšího, je teď mnohem horší.
Viděl jsem teď vaše nejnovější představení Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! Vše se točí kolem pejsků a kolejí. Je určeno pro předškolní děti a většina ani nedutala. Jaké máte reakce?
Hrajeme to teprve od poloviny března a myslím, že se povedlo udělat to pro ty nejmenší, na které jsme cílili. Když jsou v hledišti opravdu dvou až tříleté děti, jsou úžasné. Vydrží celé představení a jsou nadšené. Testovali jsme teď i první, druhé třídy a myslím, že to pro ně hrát nebudeme. Užijí si to i tak, protože je tam na co koukat. Ale ten příběh už je ale pro ně strašně jednoduchý. Mají tendenci to komentovat, tudíž začnou brebentit.
Herci v představení musejí být zdatní ve hře na xylofony. Doplňují scénickou hudbu.
Vzniklo to tak, že autor muziky Filip Homola, který v tom představení i hraje, je výborný bubeník a perkusionista. Rytmiku má v krvi. Vymyslel to tak, že nástroje, xylofony a metalofony, jsou vlastně koleje. To je k tomu železničnímu prostředí. Do vlastní doprovodné muziky vymyslel spoustu míst, kde budou všichni čtyři herci najednou na všechna cinkátka hrát a dodávat tomu živou atmosféru. Ostatní se to museli naučit.
Obdivuji i technickou stránku. Bylo složité, aby vláček jezdil po kolejích, měnil směry, aby se autíčku kouřilo z výfuku, svítila mu světla?
To je kouzlo a základ správného loutkového divadla, aby tam byla taková překvápka, kouzla a vychytávky. Tím se lišíme od činohry. Faktem je, že tato inscenace je obrovsky technicky náročná. Ve velkém tempu se tam mění kolejnice, tvary dráhy, naživo po nich neustále jezdí vlak. A herci mají za úkol trasy za běhu přestavovat. Zároveň udržet vlak v chodu a ještě do něj dávat loutky, které tam špatné drží. Je to zkrátka bojovka. Počítáme s tím, že během repríz může vlak kdykoliv vykolejit nebo se někde rozpojí koleje a kvůli tomu se vlak zastaví. To hezké napětí nás na tom ale zároveň baví. Díky tomu jsou herci pořád ve střehu.
To už je vaše druhá inscenace pro tak malé děti. První byla před pěti lety O Beránku, který spadl z nebe. Proč jste se rozhodli tyto, u nás stále ojedinělé typy inscenací zařadit?
Má to souvislost s festivalem Mateřinka, který Naivní divadlo každé dva roky pořádá. Teď v červnu bude 25. ročník. Několik let jsme na něj zvali loutkáře a divadelníka Karla van Ransbeecka z Belgie. Na tvorbu pro děti od půl roku do tří let se soustředí. Jeho představení nás nadchla a chtěli jsme si práci pro předškolkové děti vyzkoušet. Myslím, že jsme v Čechách byli opravdu první. Naše cesta byla ale úplně odlišná. Ransbeeck dělá spíš abstraktní věci, v jeho představeních není příběh. My jsme ho tam ale dali. Byla to pro režisérku Míšu Homolovou a pro mě výzva zkusit udělat představení, které dvou až tříleté děti zvládnou pochopit, užijí si to a zároveň to bude bavit i nás.
Představení O Beránkovi, který spadl z nebe, získalo mnoho cen a procestovalo svět. Teď míří do Číny. Rozumí děti ve světě příběhu?
Beránek byl už prakticky v celé Evropě, v Japonsku, Izraeli i v Americe, dá se říct, že objel svět. Chtěli jsme, aby to bylo beze slov, stejně jako nejnovější představení Šššš. A ono to funguje. Je to opravdu srozumitelné všude po světě.
Není těžké pro čtyřicetiletého autora vcítit se do mysli dvouletého dítěte? Nebo zkoušíte na svých dětech, co funguje, a co ne?
Samozřejmě, že si s nimi o tom povídám. Z věku mateřinky už sice synové vyrostli, ale tu zkušenost mám. Těžké to bylo, když jsem ještě děti neměl. Každý, kdo dělá divadlo pro děti, by asi řekl, že tvoří tak, jak mu rostou děti. Určitě mě brzy čeká nějaký pokus pro teenagery. Starší syn už do těchto let pomalu vchází. Myslím, že se z toho budu muset brzy vypsat (smích). Na druhou stranu se při psaní snažím vcítit i do dospělého diváka.
To mě ve vašich hrách baví, že jsou tam vtípky i pro dospělé. Je to záměr?
To podstatné musí samozřejmě pochopit dítě, pro které to děláme, ale snažím se tam vkládat i roviny či fórky, které potěší dospělého. Ten dítě doprovází. Kombinace, aby se potěšil dětský i dospělý divák je pro mě podstatná.
V Evropě ojedinělý loutkářský festival Mateřinka zaměřený na předškolní děti oslaví v červnu kulatiny. Bude v něčem jiný?
Festival teprve připravujeme. Už teď mohu prozradit, že výtvarník Robert Smolík, který nám dělá vizuál k letošnímu ročníku a je mimochodem výtvarníkem i inscenace Šššš. Šššš. Hůůů. Haf!, s námi připravuje takové bonusové představení. Bude mít na festivalu premiéru a hned derniéru. Odehrávat se bude ve velkém slonovi, což je také maskot Mateřinky. Bude stát před radnicí a půjde o malé divadýlko pro asi patnáct diváků. Rádi bychom také, aby festival zahájila Obří loutka od Petra Píši. Je to projekt, kdy pomocí vysokozdvižného jeřábu operuje s obří loutkou. Na festivalu se představí dvacet souborů, z toho pět zahraničních.
Letos si asi od oslav neodpočinete, Naivní divadlo zároveň na podzim slaví 70. výročí. Co chystáte?
Na oslavách pracujeme s naším ředitelem Stanislavem Doubravou od začátku sezony. Oslavy budou mimo jiné spojené s premiérou podzimní inscenace, zkoušet ji budeme po letních prázdninách. Bude to představení pro mládež a dospělé, inspirované Máchovou Poutí krkonošskou. Půjde o takové výtvarné divadlo, ale příprava inscenace teprve finišuje. Inscenovat ji bude Filip Homola, který před třemi lety udělal úspěšné představení Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých. Bohužel se opravuje Severočeské muzeum, kde jsme chtěli mít výstavu loutek. Naštěstí nám vyšla vstříc Galerie U rytíře v podzemí radnice, takže budeme mít menší výstavu tam. Chystáme i publikaci o historii divadla i festivalu Mateřinka. Dokument se o nás chystá natáčet Česká televize. V rámci oslav snad přijede i Studio Ypsilon a určitě dorazí i kolegové z jiných divadel. Bude to náročné. Ale moc se na to těšíme.
