Cachtáte se takhle na přehradě, vylezete z vody a zjistíte, že nemáte náušnici. Nebo řetízek. Popřípadě že vám sklouzl do vody prsten. Zdálo by se, že všechny tyto drahocennosti – stejně jako poztrácené drobné mince, sluneční brýle, spony a gumičky do vlasů – budou už navěky odpočívat v tichu a kalném chladnu v bahnitých nánosech na dně.
To by ale nesměl přijít mimořádně suchý rok 2018, během jehož léta hladina vody v přehradě o pár metrů poklesla a umožnila vstoupit na nově vzniklé písčité pláže předaleko od břehu.
Detektor půjčují proti záloze
Bývalé dno tak na dlouhé dny obsadily desítky hledačů s detektory kovu. „Našel jsem už dvě stě devadesát korun,“chlubí se jeden. „Já mám zase stříbrný prstýnek,“ trumfuje jej druhý. Je opravdu hledání s detektorem takové terno?
Stačí si jej za vcelku nevelký poplatek zapůjčit v jisté prodejně ve Vratislavicích nad Nisou. Složíte několikatisícovou zálohu, absolvujete krátké předvedení – a poklady, třeste se.
„Starý džíny plný záplat, z košile je cítit dým,“ zpívala kdysi ve svém otřískaném hitu skupina Katapult. Ano, na hrabání se v písku s příměsí bahna a jílu ve spodních vrstvách to chce prosté, vysloužilé oblečení.
Čtvrtek, něco před půl jednou. Lov začíná! Cívka detektoru v pomalých, lehce rozmáchlých pohybech přejíždí ve vodorovné poloze těsně nad zemí. „Je to jako když luxujete,“ informoval prodavač v prodejně. Hm, tohle by šlo. Každou chvíli detektor, nazývaný mezi hledači láskyplně detík, pípá.
Nejvyšší frekvence ohlašuje zlato
Výška pípnutí se mění a není složité se v tomto systému orientovat. Nejnižší, jakoby syntezátorový tón značí cokoliv, co je železné. Výše posazený tón poukazuje na běžnější nálezy, třeba drobnější hliníkové předměty včetně oček z plechovek. Sem spadá i mnoho mincí.
„U tónu s nejvyšší frekvencí zbystřete, to může být třeba i zlato nebo stříbro,“ vylíčila už předem obsluha v obchodu.
Kousek od obnaženého betonového podkladu pro skokanský můstek stroj pípá jak utržený z řetězu. Přichází tedy ke slovu polní lopatka.
„Je tady nějaká mince na devíti palcích,“ dostává podle displeje cejchovaného v americké míře instrukce fotograf, který se chápe lopatky a hloubí a hloubí.
Najdete korunu a jste ztraceni
Je to piplačka, po každém nabrání písčitě jílové směsi je třeba hromádku rozhrnout a klidně i prsty probrat, jestli se něco uvnitř neukrývá. Vtom se objeví malá černá placička pokrytá povrchovou rzí.
„Hele, koruna,“ chechtá se fotograf. Je to jako když na houbách najdete tu první – hledačská vášeň sílí a elektronické pípání zčistajasna zní jako přesladké vábení.
Celkem jsme na někdejším přehradním dně strávili něco přes hodinu. Nepočítáme-li různé hřebíky, torza sponek do vlasů a po letech ve vodě neidentifikovatelné zkorodované předměty, pak se ty v uvozovkách nejzajímavější nálezy zúžily na čtyři korunové mince, olověné rybářské olůvko a krmítko na lov kaprů.
Žádný poklad se nekonal, ale stálo to za to. Už pro ten sladký pocit možného překvapení. A že zrovna žádné nepřišlo? Nevadí. Zkusí se to zase jindy. To je už teď jisté.
