V sobotu se do kilometru chodeb vypravili účastníci první letošní komentované prohlídky.
„Princip protiatomového krytu je v tom, že nestačí lidi schovat někam do sklepa. Musí se dostat do prostor, kde se všechno hermeticky oddělí od okolního světa. Představte si ponorku, která se potápí pod vodu a musí si všechno vzít s sebou. Svoji elektřinu, svoji vodu, svůj vzduch. Když se totiž v krytu zavřou všechny dveře, kryt se úplně oddělí od vnějšího prostoru,“ vysvětluje průvodce Jaroslav Čech a upozorňuje na velkolepý vstup do krytu, který vede z Lucemburské ulice. Je velmi rozlehlý, až nápadný. Má to ale svůj význam.
„Neměl se tu původně stavět kryt, ale v roce 1939 tu dělníci začali hloubit první silniční tunel v Liberci, který měl propojit Lucemburskou a Frýdlantskou ulici. K neštěstí Liberce začala druhá světová válka a práce se zastavily. Dělníci stačili vyhloubit jen páteřní chodbu, která v délce 203 metrů protínala kopec zvaný Mistrovský vrch,“ vysvětluje Čech.
V průběhu druhé světové války začali Němci zjišťovat, že s úkrytem civilistů to nebude jednoduché. Zaujal je rozestavěný tunel a začali tu s výstavbou protileteckého krytu. Na hloubení nasadili tisíc válečných zajatců, převážně Francouzů a Belgičanů.
O přestavbě protileteckého krytu na protiatomový se rozhodlo na začátku Studené války, když se objevily zbraně hromadného ničení. „V roce 1952 se sem vrátili dělníci a deset let tu budovali protiatomový kryt,“ přibližuje Čech.
Jeden litr vody na mytí
V té době by v krytu našlo azyl dva tisíce lidí. „Každý měl prostor 60 krát 60 centimetrů. Denní příděl vody byl čtrnáct litrů, z toho dvanáct na splachování, jeden na mytí a jeden na pití. Kryt měl dva vlastní vrty,“ vysvětluje Čech.
O elektřinu se staraly dvě strojovny, ve kterých se nacházejí dodnes funkční dieselové motory. Hlavní je čtyřválec z roku 1954 o výkonu 40 kW. „Jednou se nám ho pokusil někdo ukrást. Vloupala se sem partička sběratelů kovů, ale byl na ně moc těžký. Pokusili se ho rozřezat, ale naštěstí se jim to nepodařilo,“ vzpomíná průvodce a vysvětluje, kam se z krytu odvádějí zplodiny.
„Když motor pustíme a kryt není hermeticky uzavřen, nahoře si výfukových plynů nikdo nevšimne, protože jsou rafinovaně ukryté do sloupů veřejného osvětlení.“
Při běžném provozu si kryt nasával vzduch zvenku a pokud byl uzavřen, přidával se do vzduchu kyslík z lahví. Problém byl ale s oxidem uhličitým. „Každý výdech vypouští do vzduchu oxid uhličitý, takže by tu bylo za chvíli vydýcháno. Tento kryt sice dokáže vzduch regenerovat, a to pomocí natronového vápna, které dokáže oxid uhličitý pohlcovat, ale jen po určitou dobu. Dva tisíce lidí by tu vydrželo 96 hodin,“ odhaluje Čech.
Pokud by cirkulace vzduchu poháněná motory selhala, v krytu se nachází zařízení na manuální rozvod. Silní jedinci by točili klikou a vzduch by se rozváděl ručně.
Kryt sloužil do roku 1989. Ani jednou ho však nikdo nepoužil. V současné době patří mezi tři kryty, které vlastní město Liberec. Je největší a částečně schopný provozu. „Ale nejsou tady chemické náplně, není tady kyslík. Je ale vedený jako evakuační úkryt pro případ nečekané živelní katastrofy, nepočítejte však s tím, že by se dal použít okamžitě, kdyby se stalo něco většího,“ varuje Čech.
