K tomu slouží nejen její vnější podoba, na kterou autor použil mozaiku nebo lahve od vína, ale především klidová zóna v jejím nitru. „Je tam poměrně malý, zato vysoký prostor, připomínající náboženské stavby,“ říká Trpák.
Fotogalerie |
Právě prosklenými částmi budou ve dne pronikat do útrob sluneční paprsky podobně jako vitrážemi katedrál či bazilik, v noci zase sochu rozzáří světla umístěná uvnitř. „Právě ona průsvitnost má připomínat proudy myšlení, které do hlavy a z ní směřují jako myšlenky,“ vysvětluje autor.
A to není jediné technické vybavení pět tun těžké a čtyři a půl metru vysoké plastiky. „Uvnitř si k odpočinku může každý pustit svoji oblíbenou muziku, kterou jednoduše nahraje do sochy z mobilu pomocí bluetooth,“ upřesňuje Trpák. Nastat tak může i situace, kdy se z komorního prostůrku bude linout řev rockové kapely nebo třeba frázování mladičkých rapperů. I takové situace Trpák vítá.
Socha se postupem let změnila
Ten na soše pracoval od roku 2012. Tehdy vznikla její první verze, která se v průběhu let vypracovala do současné podoby. Mezitím stála například na náměstí v Českých Budějovicích nebo v Bratislavě. Postupný vývoj sochy ale není podle autora nic neobvyklého: „Dělal to tak například i Michelangelo.“ Socha už je podle něj hotová a Liberečané tak mají možnost spatřit ji v jejím konečném stádiu.
Místo zaujala po vzoru předchozích děl, jako byl naposledy (A)symbiont od Barbory Krninské nebo před ním sousoší tří koček od liberecké výtvarnice Martiny Klouzové-Niub, na náměstí u radnice poblíž památníku obětem okupace v roce 1968. Sem ji umístily hned dva jeřáby. „Z instalace mám radost, myslím si, že tady působí dobře. Dovedu si ji ale představit i někde v přírodě, třeba parku nebo zahradě,“ soudí Trpák.
Ten se řadí mezi velké zastánce soch ve veřejném prostoru a dokonce organizuje sochařské výstavy. „Jsem rád, že sochy putují po městech. Obecně do architektury a veřejného prostoru patří víc než třeba do galerie. Socha potřebuje mít kontext s daným místem, vést s ním dialog. Je to pak oboustranně výhodné.“
Místo oceňuje i Jitka Mrázová, která sochy pro Liberec už několik let vybírá a objevila i V-myšlení. „Ono nejde jenom o to výtvarné dílo, ale stává se i sociálním a sociologickým aspektem města. Lidé se podle sochy orientují, mluví o ní. Rozvíjí i turistický ruch,“ míní Mrázová a pokračuje:
„V Čechách je toho pořád málo, dovolím si říct, že jsme ve vnímání soch sto let za opicema.“ Podle Mrázové by tak mělo město sochu zakoupit a najít pro ni vhodné umístění. „Byla by to pro něj investice do budoucna, zhodnotilo by tím svůj majetek“ míní. Za pravdu jí dává i Trpák. „Liberec je v tomto dost ojedinělý. Nakoupil už tolik soch, kolik snad žádné jiné město,“ dodává. Socha bude kolemjdoucí nabádat k zamyšlení do konce července příštího roku.
