Dlouholetý sólista Opery Národního divadla v Praze se ostatně výrazně zasadil za to, aby se z polozbořeného hradu v pohraničí stala obdivovaná památka. I díky čtvrtstoletí, kdy pro hrad pravidelně a zdarma zpíval ansámbl opery Národního divadla, který Vele dokázal pro záchranu hradu nadchnout. Pěvec předloni ukončil benefice, loni uzavřel své pětatřicetileté angažmá v Národním divadle.
Na sklonku loňského roku jste zazpíval svého posledního Kecala v Národním divadle. Po pětatřiceti letech jste se s účinkováním na tamních prknech rozloučil operou Prodaná nevěsta. Jak se vám zpívalo?
Pocity nebyly takové, že bych plakal. Už jsem s tím počítal. Je ale pravda, že při posledních pěti slovech se mi lehce zavřel krk. Pohnutím. V posledním momentě jsem si uvědomil, že to je naposledy, co na těchto prknech zpívám.
Už tam nikdy nezazpíváte?
No, možná se na nějaké spolupráci ještě domluvíme. Ale už se rozhodně nebudu učit novou operu. Užil jsem si ale Národního až až.
Uvidíme vás třeba v Liberci?
Byl jsem tu ve stálém angažmá od roku 1975 celkem osm let. Pak se jakoby nade mnou zavřela voda. Holt jsem pracoval jinde. Jinými slovy, plánovat můžete cokoliv, ale musí k tomu být protistrana. Nikdo mi nic takového nenabídl.
Bude to znít hloupě, ale byl jste teď několik let pracující důchodce. Nepřipadal jste si tehdy, že konečně jako herec vyděláváte dost?
Do důchodu jsem přešel, aniž bych si to uvědomil. Měl jsem takzvaný souběh. Bral jsem gáži i důchod. A skutečně jsem si konečně připadal jako relativně dobře placený sólista Národního divadla (smích). Výše gáží, které herci berou, je jinak samozřejmě hlavně pro mladé strašná věc. Sboristé Národního divadla berou méně než ženské za kasami. To je ostudné. Zaplať bůh, že se nový ministr zamýšlí nad tím, jak lidem u kultury gáže zvýšit.
Říkáte sice, že se nad vámi zavřela voda, ale pětadvacet let jste díky vašim benefičním koncertům pomáhal zachránit hrad Grabštejn a nesmazatelně jste se zapsal do jeho zdí i do povědomí Liberečanů. Jak vás napadlo pustit se do maratonského běhu shánění peněz?
Protože jsem se na tu ruinu ze svého chotyňského baráčku koukal a nebylo mi z toho pohledu dobře. Už od dětství, kdy tam byli jen zelení mozci a třeba mezi zdmi v jednom ze sálů si udělali nepochopitelně bazén. Říkal jsem si, proč bych se měl dívat na polozbořeninu, když bych se mohl dívat na krásný hrad? Dobrou duší hradu byl tehdejší kastelán Honza Sedlák. Vždycky mi hlásil, že se podařilo sehnat na rok pět set tisíc a bude se moci zalátat kus střechy. Jenže to bylo pořád strašně málo.
Co tedy opravu nastartovalo?
Bylo to víc věcí. Kdysi jsem se o Grabštejnu bavil s ministrem kultury Dostálem. Opravu slíbil. Jenže uplynulo půl roku a nic se nedělo. Proto jsem v sobě našel odvahu a objednal se k jeho náměstkovi. Dodnes si pamatuji, že se jmenoval Vrána. Takový přísný, arogantní člověk. Chtěl jsem si říct tak o pět milionů. Jenže když se mě zeptal, jakou částku bych si na opravu představoval, vyhrkl jsem: „Pětatřicet milionů.“ On zavolal šéfa památkářů v Ústí a telefon dal na hlasitý odposlech. Možná si mě chtěl vyzkoušet. Toho ředitele se ptal na jeho odhad. A on rozklepaným hlasem řekl, že by Grabštejn potřeboval tak pětapadesát milionů. Nato Vrána zavěsil a říká: „Výborně, pane Vele, máte padesát pět milionů na opravu Grabštejna!“ Odjížděl jsem bez sebe blahem. Byly to peníze, které opravu hodně nastartovaly.
Proslul jste pořádáním benefičních koncertů na záchranu Grabštejna. Hrad je tak opravený i díky vám. Těší vás to?
To ano. Víte, udělal jsem sice hodně pro opravu Grabštejna, ale Grabštejn zároveň udělal hodně pro mě. Nikdy jsem se pomocí hradu nechtěl zviditelnil. Ze začátku jsem se snažil pomoci Honzovi Sedlákovi pořádáním takových koncertíků a peníze dávat na opravu. U první benefice bylo vstupné asi patnáct korun a vybralo se tak akorát na to, abychom zaplatili buřty a dvě basy piva dobrovolníkům, co přijeli sekat trávu. U druhého to už bylo lepší, u třetího ještě lepší, až se z toho rozjela ta nádherná akce, kde jsme dávali opery. Lopotně jsme se snažili shánět i sponzory. Přispívali nám po dvou, pěti nebo deseti tisících. Jen jednou nám dal sponzor sto tisíc. Nakonec jsme takto za pětadvacet let sehnali okolo 8 milionů korun.
Fotogalerie |
Pokud se nemýlím, neuvěřitelných 150 tisíc vám na osvětlení kaple svaté Barbory věnoval stařičký profesor z Liberce.
To je pravda. Pan profesor Josef Tomíček mi ve škole dával čtyřky z latiny a francouzštiny. V době koncertu přijel vlakem z Liberce, vystoupal na hrad a tam mi vyrazil dech částkou, kterou nám chce věnovat. Bylo to dojemné. Říkal, že mi věří, protože ty peníze neprobendím. Má tam cedulku, kde se píše, že díky němu byla kaple nasvícena. Pak jsem za ním pravidelně jezdil. Když zemřel, zazpíval jsem mu aspoň na pohřbu.
Jak se vám podařilo nadchnout kolegy z Národního divadla, aby jezdili zadarmo zpívat pod širé nebe na málo známý hrad kdesi v pohraničí?
Brali to úžasně a jako něco zvláštního. První bylo koncertní provedení Rusalky. Kolegové z Národního divadla byli tehdy velmi příjemně překvapeni tou atmosférou a počtem diváků. A řekli: „Kdybys někdy potřeboval, rádi přijedeme zase.“ Samozřejmě jsem toho mnohokrát využil. Někteří zpívali třikrát, někteří pětkrát, jiní sedmkrát. Dokonce se mi mnozí připomínali, že ještě u nás na Grabštejně nezpívali. To pro mě byla největší odměna. Vědělo se, že Vele dělá koncert na Grabštejně, za který nejsou žádné peníze, ale má skvělou atmosféru a všichni tam vždy rádi jeli.
Nebylo na škodu, že se na hrad nevešel orchestr?
Naopak. Hráli jsme tam velké a těžké kusy a mnoho diváků si komornější podání s klavírem pochvalovalo, protože daleko lépe rozuměli textům. Hlasy víc vynikly. Byla to sice taková znouzectnost, ale výborně to fungovalo. První operou byla Rusalka v koncertním provedení. A první operou v kostýmech byla Prodaná nevěsta. A Prodanou nevěstou se symbolicky předloni končilo.
Umím si představit, že se spousta věcí třeba nepovedla. Rozesmálo vás během benefic někdy něco?
Těch historek byla spousta. Ale jednou na pohoštění po představení přišla paní z Chotyně a pochválila mě, jaký jsem skvělý komediant. Říkala, že je mě v Národním divadle škoda a měl bych být v nějakém kabaretu. A dodala, jestli bych jim nepřišel udělat Mikuláše. Tak jsem se už dlouho nenasmál.
Zažil jste naopak na Grabštejně nějaký dojemný příběh?
Heleďte, já jsem docela otrlý člověk a moc se nedojímám. Ale jednou mě dostala babička, která přišla na grabštejnskou zahradu. Měli jsme tam vyskládané stély s křížovou cestou, chystanou Stezkou smíření, kterou nám později arogantní úředničtí hlupáci nechali zbourat. Babička vykládala té asi čtrnáctileté postižené dceři, kdo je Ježíš, jak trpěl, když nesl kříž, jak mu lidé ubližovali, až došli ke zmrtvýchvstání. Najednou se holčička vrátila k sedmému zastavení, a začala ten kámen hladit. A říkala: „Ježíšku, Ježíšku.“ To byl moment, kdy mi vyhrkly slzy. A ubezpečil jsem se, že je správné, aby na hrad křížová cesta vedla.
Smutný konec Stezky smíření od akademického sochaře Michala Moravce je dnes asi pro vás hořká pilulka.
Dodnes jsem se z té úřednické arogance a blbosti nevzpamatoval a hořkost ve mně je. Čtrnáct zastavení lemovalo stezku na hrad a bylo to poděkování všem lidem, kteří se na opravě podíleli. Michal Moravec to dělal jen za cenu kamene. Stély byly zahloubené asi deset centimetrů v zemi, dělali jsme to malou lopatkou. Památkářům ale vadilo, že neproběhl archeologický průzkum. Je to k smíchu. Když z lesa tahali dřevo, ty kmeny udělaly větší rýhy. Musel jsem zaplatit pokutu, když jsem ji odmítl platit, vyhrožovali mi exekucí. Stély se musely odstranit. Jedním z absurdních argumentů bylo, že křížová cesta nevede ke kapli. Jenže na Grabštejně je jedna z nejkrásnějších renesančních kaplí ve střední Evropě.
Odstraňování stél bylo ostatně velmi smutnou záležitostí.
Nabízí se tu jedna ještě smutnější paralela. Za socialismu nechali komunisté v roce 1976 zbourat kostel ve Václavicích. A úředníci v době kapitalismu nechali už po čtyřech desítkách let zbourat křížovou cestu! Doufám, že už se nic tak brutálního nikde jinde nestane. Myslím si, že lidé, co něco takového nařídí, nemají na svých kancelářských židlích co dělat. Poslední facku jsem dostal, když jsem Stezku smíření nabídl Libereckému kraji, aby ji dal, kam uzná za vhodné. Třeba znovu na Grabštejn, a on toto dílo v ceně několika set tisíc korun odmítl. Dodnes jsem to nepochopil.
Co cítíte po tom čtvrtstoletí, co jste se zasazoval za opravu Grabštejna?
Cítím absolutní uspokojení z toho, že se podařilo obrovské dílo. Z Grabštejna se stala národní kulturní památka. Osobně to pokládám za zázrak.
Skončil jste v divadle, skončil jste s Grabštejnem, budete mít víc volného času. Na co se těšíte?
Až bude jaro a všechno začne kvést. Půjdu na Grabštejn cestou, kde vedla Stezka smíření. Představte si, že v místě těch zastavení lidé zasadili růže. Ty sice ještě nepokvetou, ale ta kulisa hradu a okolní přírody je tak krásná, že by ji nevymyslel žádný malíř.
