A přiznává, že ne všichni mají ten dar motocykl zvládnout. „Já říkám, že řídit motorku není lidské právo,“ říká instruktor.
Tento týden začínáte s prvním kurzem. Jak se po zimní přestávce těšíte? Těším, mám štěstí, že práce je pro mě vlastně i koníčkem. Jsem rád, když můžu sednout na motorku a jezdit na ní celý den.
Od listopadu 2015 platí nová vyhláška, která změnila průběh tréninku i závěrečných jízd u řidičáku na motorku. Ze začátku z ní byli instruktoři v autoškolách dost rozpačití už jen tím, že přestali za žáky jezdit na speciálně upravené motorce se dvěma řídítky. Jak změny během těch dvou let hodnotíte, myslíte, že byly k lepšímu?
Já jsem za ně rád. Neříkám, že ten zákon nemá mouchy, ale důležité je, že se odbourala anomálie motorky se dvěma řídítky. To byl snad jen československý výmysl, který znamenal obrovský konstrukční zásah do motorky, do rámu se musely vrtat díry, čímž se snížila jeho pevnost. Navíc ta druhá řídítka vytvářela falešný dojem, že instruktor může toho žáka zachránit. Možná ho trochu korigovat mohl, ale problém nastal v okamžiku, kdy si na motorku sedl stokilový chlap. Toho prostě „nepřeperete.“ Učitel tam byl zbytečný, navíc se jezdilo na permanentně přetížených motorkách, čímž se devastovaly jejich jízdní vlastnosti.
Instruktor měl ale možnost alespoň zabrzdit a zabránit třeba fatální srážce, ne?
Ano, je pravda, že měl na řídítkách brzdu, spojku a ještě jednu pedálovou zadní brzdu. Ale nevedlo to k samostatnosti toho žáka. U zkoušky musel předvést, že dokáže uvézt stokilového komisaře, že se umí rozjet, zastavit, a dvacet minut s ním kroužit po městě. To ale není reálný provoz, na motorce se jezdí úplně něco jiného, je potřeba ji ovládat v krizových momentech, při malé rychlosti, zatočit, zabrzdit. Takže v okamžiku, kdy začal nový zákon platit, jsem vzal nářadí a ta druhá řídítka odmontoval. V Liberci tak už takovou motorku nepotkáte, všichni, kteří se výcvikem zabýváme, totiž máme obrovskou výhodu, a tou je perfektní cvičiště u arény, které spravuje autoškola Havlík. To je opravdu unikum.
Takže se nemusím bát, že mě po dvou hodinách teorie posadíte na motorku a vyšlete do rušných ulic Liberce?
Určitě ne, to si nevezmu na triko. Nejdříve jezdíme na cvičišti a opravdu mi z něj žák nevyjede ven, dokud nevidím, že je perfektní. Hodně trénujeme a jestli osnova říká, že máme na cvičišti strávit určitě dvě hodiny, tak my jsme tam klidně deset, dokud neřeknu, že se může vyjet do provozu, kde už žák jezdí sám. Nutno říci, že ti lidé, kteří z výcviku odcházejí, toho umí nesrovnatelně víc než dřív.
Co všechno se musím naučit, abych u testů obstála?
Součástí testů je tlačení motorky do garáže, postavení na stojan. Pak pomalá jízda v nějakém úzkém prostoru, zastavit na jednu nohu, pak na druhou. Jezdí se „účko“, což je simulace obratu na silnici a pak dva slalomy. Jeden rychlejší, jeden pomalejší. Musíte zvládnout i osmičku, která je pro hodně lidí složitá, stejně jako brzdění ze dvou různých vzdáleností, jednou na přesnost, jednou panické. A pak ještě vyhýbák. Dá se diskutovat, jestli třeba ten je nastavený dobře, protože v běžném provozu se takto volně vyhýbat, bez brzdění nebudete, ale to je můj názor. Příprava je náročná, ale to být musí, když někomu svěříme motorku a chceme, aby na ní dokázal fungovat.
Teď to podáváte tak, že lidi, kteří si dělali řidičák před změnou vyhlášky, toto neuměli.
U některých to tak skutečně bylo. Sice odešli z autoškoly s řidičákem, ale reálně na motorce jezdit neuměli, byli jen zvyklí vozit za sebou pytel cementu. Vidím to u těch žáků, kteří si třeba chtějí rozšířit řidičák na silnější motorku. Zjistím, že neumí zatočit, že neumí slalom. Umí sice jet po dálnici sto osmdesát, ale ve městě se neumí s motorkou v pomalé rychlosti otočit.
Stává se, že to někdo během výcviku vzdá?
Tím, že lidé vědí, že testy jsou dnes těžší, tak funguje už ten původní filtr. A takových, kteří přijdou a od začátku je jasné, že to nezvládnou, tak těch je málo. A pak je určité procento lidí, kterým to není dáno, a kteří to zjistí v průběhu kurzu. Tak to holt je, já říkám, že řídit motorku není lidské právo, někdo umí hrát na kytaru, někdo umí zpívat, někdo umí jezdit na motorce.
Kdo nejčastěji po řidičáku na motorku touží?
Jsou dvě kategorie. Nejvíce klientů, odhadem tak osmdesát procent, jsou chlapi, kterým je mezi 35 až 40 lety, mají dobrou práci, jsou zabezpečení a chtějí nový koníček. Samozřejmě, chodí i dost žen, a jsou často velmi šikovné, preciznější, musejí mít špičkově zvládnutou techniku, protože nemají takovou sílu jako chlapi. No, a druhá kategorie jsou teenageři, kterým je patnáct, šestnáct let a chtějí si udělat papíry na malou motorku.
A s kterou skupinou je větší práce?
Asi s dětmi. Ti starší, co už třeba mají za sebou deset, patnáct let jízdy v autě, tak s nimi neřešíme předpisy. Ty už mají zažité, spíše jen odstraňujeme zlozvyky, třeba, že na stopce se jim nechce úplně zastavit. No, a děti? U nich je to složitější. Obrovským problémem je to, že nemají žádný základ dopravní výchovy, jsou naprosto čistý nepopsaný list, často ani nejezdí na kole, takže se neumí orientovat v provozu. A navíc se v těch šestnácti vlastně ani moc učit nechtějí, takže mají občas problémy napsat testy. To u těch starších není, tam by to byla ostuda.
Co vybavení? Přijdou v kombinéze nebo chtějí jezdit v kraťasech?
Že přijdou v kraťasech, to je časté, hlavně teenageři. Ti starší už většinou vědí, že k motorce patří i pořádné oblečení. Vzpomínám si, že mi jednou přišel na jízdy kluk v kraťasech, tak mamince říkám, že musí mít dlouhé kalhoty. Příště dorazil v teplákách, a když jsem mamince vysvětloval, že to nejsou vhodné kalhoty, že musejí být pevné, minimálně džíny, tak mě uzemnila s tím, že ale ty tepláky byly dost drahé. Na to nelze nic říci. Druhý problém je ten, že u nich výcvik trvá dlouho a často jim nestačí ani základní počet hodin. A zatímco ti dospělí přijdou kolikrát sami a cítí, že potřebují trénovat ještě víc, dětem už rodiče jízdy navíc zaplatit nechtějí.
Pokud tedy dorazím na výcvik, jakou bych měla mít výbavu?
Nejlépe svou helmu, i když i ta se dá samozřejmě půjčit, ale není to optimální, helma by měla každému sedět přesně na hlavě. Co se nedá půjčit, to je oblečení, boty, kalhoty, bunda, kožené rukavice. Jednou přišel na hodinu pán a měl takové ty rukavice jako lázeňský švihák, s dírkama na kloubech.
Kolik hodin strávím praxí?
Ve výcviku se musí odjet třináct vyučovacích hodin. Stačí to, když je žákem řidič a my jen ladíme detaily a učíme ho jezdit na motorce. Ale stejně i přesto ti lidé přijdou sami na to, že si chtějí jízdy ještě přikoupit. Takže když to řeknu naplno, ten počet hodin daný zákonem nestačí.
Jsem řidička, jezdím autem zhruba dvacet let. A chci začít na motorce. Na co se mám připravit? Co mě může rozhodit?
V první chvíli je to hmotnost motorky, každá má trochu jinak vysoko těžiště. Takže v té první fázi budete bojovat s tím, že se sice rozjedete, ale musíte ještě dokázat zastavit a tu motorku udržet v klidu, stabilní, kolmo k silnici. To bývá hlavně problém u holek, když jsou malé, tak zastaví a naváhnou se, aby dosáhli na zem a tu motorku neudrží. Ten chlap ji hrubou silou přepere. I proto musejí holky zvládat daleko lépe techniku, víc o těch krocích přemýšlet a připravovat se na ně. Co může překvapit, je i výkon motorky. Pro člověka zvyklého celý život jezdit v autě, třeba v rodinném kombíku, je ten výkonnostní potenciál motorky něco, co si neumí vůbec představit. Když to srovnám, tak ve světě aut mi obyčejná motorka, kterou koupím za padesát, šedesát tisíc dává výkonnostní potenciál formule jedna, na stovce je za tři sekundy.
Při výcviku jezdí žák v provozu sám a instruktor za ním jede v autě nebo i na motorce. Vyhovuje vám to?
Vyhovuje, jsem motorkář, takže je paráda, že mám svou práci jako koníček. Za žákem jezdím spíš na motorce, než v autě a domlouváme se interkomem. I z hlediska bezpečnosti mám lepší pocit. Jezdím s ním v těsné formaci, kdy zabíráme místo jako osobní auto a já s ním mám díky tomu větší kontakt. Vidím, co dělá, navíc, někteří řidiči jsou dost bezohlední, a tím, že jezdím víc vlevo, tak když chtějí mého žáka předjet, musí nejdříve předjet mě. Stane se ale, že i když jedeme ve formaci, tak nějaký dobrák má chuť toho žáka pustit, ale mě už ne. Přitom oba máme vesty, jsme označení, je jasné, kdo z nás dvou je instruktor. Takže já tam pak stojím jak blbec a žák mezitím sám ujíždí do provozu.
Myslíte, že už se změnilo mínění veřejnosti nebo ještě stále platí, že motorkáři jsou dobrovolní dárci orgánů?
Myslím, že ta nevraživost některých řidičů je stále stejná. Ale s tím dárcovstvím bych nesouhlasil. Jezdíval jsem svého času se zdravotní sestrou z IKEMu a ta mi říkala, že nejlepší dárci jsou cyklisté a chalupáři, kteří spadnou ze žebříku. Uhodí se do hlavy, ale všechny ostatní orgány mají vcelku neponičené. U motorkářů po nehodě moc použitelné nejsou.
