Na začátku devadesátých let zahájil kariéru skandální výstavou, v současnosti zrovna prožívá tvůrčí krizi. "Vím, že začnu znovu dělat a pohltí mě to," tvrdí.
Kariéru jste zahájil dost skandálně...
Skandál to sice svým způsobem byl, ale vůbec ne prvoplánový, jak nám bylo tehdy s Martinem Velíškem, který se mnou ve Znojmě vystavoval, podsouváno. Mnozí recenzenti tvrdili, že to byl způsob, jak na sebe upozornit.
Nicméně se vám to povedlo dokonale!
Já si ale nemyslím, že to byl dobrý start. V novinách se psalo o tom, jaké emoce to vzbudilo, ale nikdo se nebavil o smyslu toho, co jsme vystavovali.
Stalo se to v roce 1992, což už je hodně dlouho, ale myslím, že by bylo dobře připomenout, o co šlo. Určitou nálepku provokatéra od té doby nesete.
Co tím myslíte?
Třeba vaše obrazy s námětem dámského, či pánského přirození nazývané slovníkem nadržených vojáků. Jeden váš obraz se i tady na výstavě jmenuje Poetická p...a. Nebo třeba vaše báseň s názvem P..a. Jmenuji se p..a / věnuji se umění / maluji, kreslím, fotím / i píšu / a přitom myslím na tebe / ty k...o chlupatá.
Myslím, že už jsem se posunul někam jinam. Bylo to v Domě umění ve Znojmě. Do té doby jsme moc nevystavovali. Před rokem 1989 sem tam na nějakých undergroundových akcích. Tohle byla naše první velká výstava. Začínala turné po několika galeriích, které připravil Marek Pokorný, šéf Moravské galerie, a teoretik Dan Merta. Měli jsme tam pár kontroverzních obrazů, například Martin Velíšek nahého Ježíše. Neměl zakryté pohlaví, které mu Martin namaloval větší. Já tam měl nějaké onanisty. Lidé si stěžovali v galerii, chodili za farářem. Ten své ovečky popichoval, že to jsou hříšné věci, a tak babičky chodily a plivaly na naše obrazy. Nakonec jich bylo asi šest zakrytých plátnem.
Pamatuji se, že to tehdy omlela všechna média. Lepší reklamu jste si přát nemohli.
Já z toho byl ale špatný. My jsme chtěli vyprovokovat nějakou diskuzi o svobodě...
V tu dobu vám bylo devětadvacet. Chvíli před tím jste absolvoval ateliér skla na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Před tím jste chodil v Praze na slavnou Výtvarnou škola Václava Hollara, takzvanou Hollarku. Co bylo před tím?
Byl jsem hrozně aktivní. Chodil jsem do výtvarných kroužků a do všech těch lidušek.
Zůstaly vám z té doby nějaké obrázky?
Mám už dva roky krizi, a tak nemaluji, ale dávám si věci do pořádku a bilancuji. Našel jsem přitom obrázky ze střední školy, některé jsou i starší. Já si je neschovával, ale dělal to můj táta architekt, který do mě zřejmě projektoval své sny. Musím říci, že to není špatné, dokonce v tom vidím postupy, které jsem potom rozvíjel.
Michal MachatVýtvarník, malíř, sklář. Žije v Železném Brodě. Narodil se v roce 1963 v Praze. |
Bavíme se o malování, o obrazech, ale vy jste vystudoval u profesora Libenského sklo. Nerozumím.
Dvakrát mě nevzali na výtvarnou akademii, a tak jsem se musel sklonit a jít zaklepat na dveře Umprumky, která pro mě byla v tu dobu níž. Tehdy tam studoval u Libenského Jaroslav Róna a zavedl mě k němu. Profesor si prohlédl mé věci a hned mě vzal. Od začátku mě učil malbu, i když jsem ji potom aplikoval na skle.
O Stanislavu Libenském, který žil v Železném Brodě, se vyjadřujete s úctou a obdivem. Dokonce jste si prý, jako rodilý Žižkovák, kvůli němu koupil v Železném Brodě dům.
Byla to největší osobnost, kterou jsem v životě potkal, ale hlavní důvod byl v tom, že jsem chtěl vypadnout z Prahy, a že se mi narodil syn. Koupili jsme si dům, stavěl ateliér, ale sedm let nemaloval. Chlastal jsem a dělal děti. Teda kluky. Máme jich pět.
Vraťme se k vašemu pití. Bylo to velké?
Bylo. Nejdřív v Praze s Martinem Velíškem, který toho ještě nenechal. Potom tady v Brodu. Byly to bohatýrské časy, ale nechal jsem toho.
Jak se to stalo?
Zachránil mě profesor Libenský, který mi nabídl, abych v Železném Brodu učil na umělecké průmyslovce. Vydržel jsem tam dva roky. Studenti byli bezvadní, ale nefungovaly tam moc mezilidské vztahy. Pít jsem přestal v ten den, kdy Libenský umřel. Od té doby nic. To bylo v roce 2002. Ve stejném roce jsem začal znovu malovat. Opustil jsem analogovou kresbu a začal na počítači. Byl jsem první v republice, který to zkoušel.
Popište srozumitelně, jak to funguje, v čem je to jiné...
Hodně zjednodušeně je to tak, že mám před sebou desku a na ní kreslím elektronickou tužkou. To co namaluji se objevuje na obrazovce. V čem je to jiné? Ve spoustě věcí. Člověk je v mnoha směrech svobodnější, než by si troufnul na plátně. Každý obraz lze nekonečně opravovat a měnit, což jde právě jen na počítači. Je to nekonečný tvůrčí proces. V jakékoli fázi může být obraz zakonzervován a může se na něm zítra pokračovat. A tak dál... Jenže jsem toho už nechal. Dva roky už mám tvůrčí krizi. Nemaluji, protože vím, že už mám digitální éru za sebou. Protože jsem puntičkář, tak jsem to dotáhl k určité dokonalosti, a dál už není kam jít. Navíc mám takové pravidlo, že když mé věci začnou vydělávat, tak jdu od toho a hledám něco jiného. Asi se vrátím k analogové práci, tedy ke štětcům, tužkám, sklu, plátnům.
Mimochodem, jak dobře se dá malováním, grafikou, sklem dneska uživit?
Protože musím živit pět synů, tak je jasné, že mám hluboko do kapsy. Proto jsem taky už před dvěma roky přestal kouřit. V souvislosti s penězi mě ale děsí jiná věc. Dneska se na vysokých uměleckých školách učí, jak se prodat. Předmět to žádný není, ale znám kantory, kteří se tím zabývají. To je smutné.
Mluvil jste o svém návratu k práci. Kdy to bude?
Nevím, ale až na to přijdu, začnu makat, až se ze mě bude kouřit. Cítím, že už to ve mně klíčí.
Mluvíte o tvůrčí krizi, ale nevypadáte na to. Uměl bych si představit, že kdo ji má, bude spíš hovořit o provaze oběšencově, že bude v depresi. S vámi je moc příjemné si povídat.
Asi mi nebudete věřit, ale já mám z té krize radost, protože vím, že začnu dělat, že mě to začne bavit, pohltí mě to a já budu zas šlapat.
