„Když ono to je tak dobré,“ liboval si Jan Bohuslav Horáček, když si v domě s pečovatelskou službou rozpékal ke snídani staré rohlíky. Tak alespoň vzpomíná na jedno setkání s ním starostka Karlovic Vlasta Špačková.
Nejmladší z osmi dětí se narodil v nedalekých Radvánovicích a po brzkém úmrtí otce musel odmalička pomáhat v hospodářství. Zažil chudobu a hlad.
V roce 1949 emigroval a do Čech se pravidelně začal vracet až po roce 1990 jako bohatý bývalý obchodník se zlatem a úspěšný hoteliér.
Postupně svůj majetek prodal a začal financovat prospěšné projekty v Českém ráji. Až do jeho smrti v roce 2002 utratil za školy, domovy pro seniory, nebo sportoviště, čtvrt miliardy korun.
Tomu dám a tomu ne
„Potkal jsem ho těsně po převratu v Lázních Sedmihorky a do dneška si pamatuji jeho slova, když procházel areálem. Podnikatelé tenkrát u něj neměli moc šancí. Po těch chtěl, aby předvedli, co umí. Tehdy řekl řediteli lázní: ,Vám nedám nic, vy ukažte, co umíte. Vy jste schopní také o všechno přijít´. Dnes je tam pusto. A vzpomínám na něj podruhé, když jdu ráno do práce, k Řezníčkově vile. Dostali jsme ji od něho darem. Dnes tu je obecní úřad, nebo obřadní místnost,“ vzpomíná starosta Hrubé Skály Jan Houška.
B. J. Horáček při jedné z návštěv Turnova.
Zřejmě první velkou stavbou, kterou se jeho jméno zviditelnilo, byla rekonstrukce náměstí Českého ráje v Turnově.
„Setkal jsem se s ním v době, kdy se vložil do příprav nové kašny s morovým sloupem. Byl to racionálně uvažující muž, který uměl stejně pevně říci ano i ne,“ vzpomíná Václav Feštr, bývalý šéf turnovské kultury.
Zabezpečil rodinu, zbytek rozdal
„Pan Horáček mi vysvětlil, že získal prodejem hotelů značné finanční prostředky, ale že za svého života poznal, že peníze nejsou tím, co člověku přináší skutečné štěstí. Proto se rozhodl, že z peněz zabezpečí rodinu, aby měla dostatek prostředků pro slušný, nikoliv však luxusní život, a zbývající peníze se rozhodl věnovat pro rozvoj svého rodného kraje,“ vzpomíná člen správní rady nadace B. J. Horáčka Českému ráji Lumír Šubert.
Po jejím založení začnou do Českého ráje proudit desítky milionů. Koncem první poloviny roku 1999 budí na Turnovsku velký rozruch zpráva, že se mecenáš rozhodl věnovat desítky milionů korun na přeměnu vojenských zdevastovaných kasáren v hotelovou školu.
A na konci roku věnuje dalších padesát milionů na přestavbu části městské nemocnice.
Klobouk nemám rád, ale pro vás mám dárek
„Tenhle člověk mi pomohl splnit profesní sny a město postrčil ke klíčovým stavbám, na které by čekalo desítky let. Uměl se rozdat pro ostatní. Jednou se rozdal i pro mě. Byl podzim a vyhlížel jsem ho na ruzyňském letišti. Mezi lidmi z tranzitu najednou slyším známé hudrování. Pana Horáčka ještě nevidím, ale co vidím, je po zemi letící klobouk. Krásná ruční výroba se zastavila u mých nohou. A v tu chvíli u mě stál pan Horáček. Nepozdravil a hned si stěžoval, co mu všechno tahle pokrývka hlavy od rána způsobila. Kde ho zapomněl, jak mu ho zmáčkli v letadle, jak mu ho sebral vítr a kolikrát se pro něj musel sklánět. A jak jeho poslední pád ze zavazadlového vozíku neunesl a milý klobouk nakopl… Pochopil jsem a sehnul se pro něj. Když to viděl, tak řekl: Tebe, klobouku, už nemám rád a pro vás mám dárek,“ vzpomíná na osobitý mecenášův humor bývalý starosta Turnova Milan Hejduk.
Za jeho starostenské éry a dílem mecenášových peněz doznal Turnov a Český ráj nevídaného rozkvětu. Klobouk si však neponechal a po čase ho předal jedinému Horáčkovu synovi.
Podivné vztahy v rodině
„Když táta zemřel, byl jsem ještě dítě a nastalá situace byla těžká. Hlavně pro maminku. Našli se lidé, kteří nás nepřijali s otevřenou náručí, vztahy po otcově úmrtí byly v rodině neujasněné. Táta nepatřil mezi ty, kteří běžně hovořili o svém soukromí. Snažil se nám věnovat a pomáhat, jak mohl, ovšem není tajemstvím, že žil v Německu. Až postupně mně docházelo, že o mé existenci příliš nehovořil nejspíš proto, aby nás chránil a aby předešel možným konfliktům. Přesně takovým, ke kterým stejně došlo ve chvíli, kdy zemřel,“ vzpomínal před časem Jan Horáček. V době zletilosti se stal členem dozorčí rady Nadace B. J. Horáčka Českému ráji.
Malá obdoba Nobelových cen
Jan Bohuslav Horáček zemřel 18. října 2002. Náhle. V té době byla připravena transakce ve výši jedné miliardy korun, která měla přijít na realizaci jeho plánů v Českém ráji. Nepřišla.
Dlouhých sedm let se je nadace, která jeho peníze v Česku spravuje, snažila získat od švýcarského trustu. Nakonec se jí podařilo v roce 2009 jako maximum převést 20 milionů. Z úroků jsou každoročně odměňováni na sychrovském zámku nadaní studenti v jakési malé obdobě Nobelových cen Praemium Bohemiae. O tom, kam miliarda zmizela, se ani dvanáct let po jeho smrti nemluví.
„Vždy, když na něho vzpomínám, tak říkám a tvrdím: kdyby se svým nemocným srdcem byl v péči našich lékařů, ještě tu s námi mohl být. Léčili jej v Německu jistě dobří lékaři, ale rozhodnutí jakým způsobem problém řešit, nechávali na něm. A to bylo špatně. U nás by mu doktor asi řekl: vaše srdce potřebuje opravit bypassem, já to domluvím na klinice a nastoupíte na operaci. Jinak již to nejde řešit! Je mi dodnes líto, že jsem mu v jeho rozhodnutí nepomohla. I když se v dějinách obce objevil jen na kratičký okamžik, zanechal v nás nesmazatelnou stopu,“ říká Vlasta Špačková.
Prezident republiky Václav Havel B. J. Horáčkovi 28. října 2002 udělil in memoriam státní vyznamenání, medaili Za zásluhy.
