Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jako kluk natáčel okupaci. Legenda Českého ráje slaví 50 let za kamerou

  10:00aktualizováno  10:00
Srpen 1968 je spojen s jednou kuriózní událostí. V době, kdy už bylo Československo dva dny obsazeno okupanty, Turnov ještě svobodně dýchal. Teprve 23. srpna přijela do města polská posádka. Sověty lidé totiž natolik zmátli obracením cedulí, že dorazili do Trutnova.

Milan Brunclík s kamerou koncem šedesátých let (vlevo) a nyní. | foto: koláž: iDNES

Česká posádka v kasárnách měla čas se na příjezd okupantů připravit a před brány vystrčila raketomety a Poláky dovnitř vůbec nepustila. Nechtěla zopakovat rok 1938.

Milan Brunclík, zpravodajská legenda Českého ráje.

Jediným člověkem s kamerou a mikrofonem u těchto událostí byl žurnalista, právník a pozdější mluvčí turnovského Občanského fóra Milan Brunclík. Ten právě letos slaví 50 let od chvíle, kdy se poprvé objevil v médiích.

Za půlstoletí shromáždil unikátní archiv, v němž je zachycena celá historie severu Čech a přispěl také několika audiovizuálními objevy.

Letos je to padesát let od chvíle, kdy váš hlas poprvé uslyšeli posluchači rozhlasu. Psal se rok 1967, Československo si užívalo svobody a vy jako elév jste nastoupil v dnes těžko představitelných patnácti letech do Československého rozhlasu. Jak na tu dobu těsně před sovětskou okupací vzpomínáte?
Jako na nejkrásnější dobu života. Nejen proto, že jsme byli mladí, ale protože kolem nás svištěly dějiny tak přepestré, že nám to další generace mohou jen závidět. Přistání na Měsíci, okouzlení Beatles, nebo vývoj letadla Concorde představují vrcholy naší civilizace, dnes neopakovatelné. Mně v této době turnovských studentských kapel učarovala práce se zvukem. V Československém rozhlase se tehdy nesměle prosazovalo stereo. A mne v létě 1967, právě před půl stoletím, napadlo zachycovat zvuk pouhými dvěma kanály ze všech směrů. Což se mi podařilo pomocí hlavy na paruky, do jejichž uší jsem umístil dva mikrofony. Fungovalo to skvěle, dostalo to průmyslovou ochranu pod názvem Umělá hlava a s ní jsem byl pozván do Československého rozhlasu v Liberci, abych se zde jako elév připravoval na mediální studia v západním Německu a rozvíjel nejprogresivnější formy rozhlasové tvorby.

Jaká byla tehdy situace v rozhlase?
V libereckém studiu se v té době rodily v celé zemi miliony posluchačů oceňované rozhlasové hry, inspirované tehdy ohromnou vlnou obliby knih Karla Maye, natáčel se zde i seriál Přísně tajné, v němž Miloš Kopecký třeba patnácti hlasy promlouval o válkách tajných služeb za druhé světové války. Z pověstného zámečku v Alšově ulici číslo 1 jsme při LVT vysílali Mikrofórum a Zákrutu. Dnes si už nikdo nedokáže představit, že v naší zemi existovalo jen jedno jediné státní rádio s pouhými třemi stanicemi, takže u pořadů prostých komunistické propagandy nás poslouchalo mezi 6 až 7 miliony lidí.

Mnozí novináři čekají na svůj okamžik slávy celý život, vy jste ho dosáhl hned rok na to, ve svých 17 letech, kdy jste zdokumentoval obsazení Turnova vojsky Varšavské smlouvy a podílel se na protiokupačním vysílání. Byl jste u toho, když v libereckém studiu Českého rozhlasu předčítal komentáře Václava Havla herec Jan Tříska. Potkal jste se tu s nimi?
V srpnu 1968 jsem pendloval mezi rozhlasem v Turnově a studiem v Liberci. V Turnově zůstalo vysílání zdejšího rozhlasu po drátě vysloveně na dvou teenagerech – na mně a dnešním docentu TUL Janu Skrbkovi. Dospělí lidé ze zdejšího rádia se hodili buď marod, nebo zůstali zablokováni na dovolené v zahraničí. A tak jsme my, gymnazisté, ještě s pomocí paní Zikmundové z kulturního střediska vedli veškerou rozhlasovou komunikaci s obyvateli Turnova. Bylo to náročné, neboť kolem města jezdily přes Pyrám na Prahu tisíce tanků, ale do Turnova dva a půl dne žádný okupant nevjel. To vyvolalo šuškanou paniku, že Turnov bude exemplárně vybombardován. Vedle toho jsem vozil příspěvky z Turnova do libereckého studia. Tady jsem se potkal i s Václavem Havlem, Janem Třískou a dalšími zajímavými lidmi.

O Havlovi se tradovalo, že byl nepraktický popleta.
Mohu podat svědectví, že kromě skvělých komentářů se dokonale orientoval v tlačenici, když třeba osnoval: „Jestli nás Rusáci přepadnou, tak Flekna (slavný liberecký mistr zvuku) pustí hymnu a všichni zdrhneme lesíčkem“ (dnes tam stojí paneláky pod zámečkem). Za můj nejcennější počin z Liberce 1968 považuji záznam z tajného setkání okresního byra komunistů, kde vedoucí tajemník pan Belda svěřuje den po návratu Dubčeka a spol. hrůzy, kdy naší delegaci Brežněv řekl, že je mu úplně jedno, zda u nás zahyne třeba sedm milionů lidí, jen když zůstaneme v moci SSSR. Tento záznam se už nesměl vysílat a Václav Havel se svými přáteli po jeho vyslechnutí spěšně vůči okupaci revoltující Liberec opustil. A Alšovu 1 ovládl Miroslav Mráz neboli největší hovado, které kdy v ČSL rozhlase působilo, tedy pověstný Xaver. Zbytek rozhlasové kariéry do mého vyhazovu na hodinu v únoru 1976, když jsem jako nestraník poslal komunisty s jejich vedoucí úlohou někam, jsem prožil s umělou hlavou coby autor a režisér literárních pořadů ve skvělém týmu rozhlasáků v Hradci Králové. Stovky mých pořadů koniášové smazali a ukradli mi tak nenávratně tvůrčí mládí.

Turnov obsadila polská posádka až 23. srpna, ale československá posádka je do místních kasáren nepustila a před budovu vystrčila varovně raketomety. Poláci skutečně museli odtáhnout o kus dál na Hruštici. Jak se vám podařilo natočit tohle? Veliteli jste prý slíbil, že nahrávku zveřejníte po jeho smrti, co je na tom pravdy?
Už na gymplu jsem měl k dispozici kameru se zvukem a spolu s kamarády jsem natočil velitele turnovské posádky pana Jareše, jak přiznává, že se v září a říjnu 1968 po nocích tajně scházeli s veliteli polských okupantů a při dobrém pití si slibovali, že se ke kolegům budou chovat podobně rytířsky, až Rusáci naženou Čechy obsadit Polsko. Někdo to prásknul a já jsem byl našimi důstojníky varován, abych nahrávku zničil, neboť kontráši ji chtějí využít jako důkazu o vojenské zradě Varšavské smlouvy velením obou posádek v Turnově.

Podařilo se vám je ukrýt? Natáčel jste pak i tajně, takzvaně „do šuplíku“?
Film a magnetofonový pásek se mi podařilo na téměř dvacet let ukrýt a nikdy se k nim nedostali, ačkoli na mne hrubě tlačili. Právě kvůli této nahrávce jsem se v září 1969 coby sedmnáctiletý gymnazista dostal mezi nepřátelské osoby. Když přišel listopad 89, pozval jsem pány Jareše a Ištvánka na pivo s tím, že skrývaný film zveřejním, neboť si to jako hrdinové republikově ojedinělého odporu okupantům zaslouží. Zchladili mé nadšení prosbou, abych počkal se svatoslávou až umřou, neboť – jak říkali - mocenské struktury jsou stále plné nebezpečných sviní. Celý film půjde na světlo světa tedy až v srpnu 2018, na kdy chystám dokument o hrdinství a zmaru, který Turnovu přivodil fakt, že v osmašedesátém zde skončila více než stoletá přítomnost domácí armádní posádky, což podle mého nejvíce zdevastovalo všechny oblasti života města a projevuje se neblaze dosud.

Když umlkl oficiální rozhlas, vysílali jste tehdy lidem „rozhlasem po drátě“, to už dnes mladým lidem asi moc neřekne. Byla to tehdy asi partyzánština.
RPD neboli rozhlas po drátě je systém, který vyvinuli především za druhé světové války k ideologickému ovládání milionů obyvatel. Jejich domovy a pracoviště propojuje RPD drátovým vedením a zajišťuje, že všude hraje jeden jediný program, případně nuceně zapínaný. Pro krize to je ideální, dosud nepřekonaný systém a proto si jej třeba ve Švýcarsku opečovávají dosud. V srpnu 1968 bylo v patnáctiapůlmilionovém Československu asi jedenáct milionů reproduktorů RPD a náš rozhlas tak mohl sehrát hvězdnou úlohu v odboji proti nejhrubší okupantské síle.

Okupanti tento systém trpěli?
Sověti eterické vysílače obsazovali a ničili. V Turnově s necelými patnácti tisíci obyvateli bylo zapojeno v roce 1968 k jedenácti tisícům přijímačů RPD a zdejší plně profesionální studio je naplňovalo hodinou místního programu denně, zbytek obstarávaly celostátní a krajské stanice. S Honzíkem Skrbkem máme zážitek, z něhož dodnes naskakuje husí kůže. Dali jsme do provozu i eterický vysílač na vlně 13 metrů, který nám nebojácný pan učitel Šmejkal dovolil umístit do kopule chlapecké školy. Zrovna jsme tam něco ladili, když se na nás řítila sovětská helikoptéra se zaměřovači a kulomety. Kdyby to do nás našili, tak jsme byli fuč i s půlkou školy.

Vy jste měl ale kromě mikrofonu blízko i ke kameře. Už v roce 1964 jste natočil slavný hod Ludvíka Daňka v Turnově, o tři roky později horolezecký výstup na Kapelník, nejobtížnější skálu Českého ráje. Jak se vůbec turnovský kluk dostal ke kameře?
Děti na mne pokřikovaly Kamera na cestách nebo ještě hůře. Zdál jsem se být asi nenormálním, neboť spíše než za mičudou jsem létal s kamerou. Už od šesti let. A v deseti, kdy se Československá televize připravovala oslavit desetiletí své existence (založena 1953), vybrali mne mezi dvanáct dětských TV zpravodajů, kteří v jednotlivých krajích Československa natáčeli reportáže do tehdy slavného pořadu Vlaštovka. Nu a jakmile mi bylo patnáct a mohl jsem uzavřít pracovní smlouvu, natáčel jsem sportovní reportáže do neméně slavného pořadu ČST Branky, body, vteřiny. Ač nesportovec, kvalifikoval jsem se k tvorbě sportovních pořadů až téměř po současnost jedním okamžikem srpna 1964, kdy jsem v rodném Turnově úplně náhodou natočil světový rekord Ludvíka Daňka v hodu diskem.

Jak to šlo s kamerou po srpnu ́68?
V letech normalizace jsem za kameru oficiálně nesměl, ale stále jsem točil v undergroundu. Hned v listopadu 1989 jsem založil v Turnově regionální televizi a provozuji ji už 28 let dosud. Vytvořil jsem videoarchiv o více než 20 tisících titulech z Turnova a Českého ráje, zahrnující shodně s blížícím se jubileem naší vlasti posledních sto let. Vedle toho jsem se podílel na řadě profilových pořadů polistopadové České televize, mimo jiné jsem vedl olympijská studia, nejslavnější asi v roce 1992 Studio Barcelona. Taky jsem od roku 1990 dvanáct let učil na Univerzitě Karlově televizní žurnalisty.

Z čeho jste tehdy žil, když vám za normalizace znemožnili publikovat?
Z rozhlasu jsem byl už dávno vyhozen, ale občas mi přišly nějaké tuzexové bony. Západoněmecký rozhlas totiž ctil mé autorství Umělé hlavy a řadu let vysílal tímto systémem vysoce articistní pořady. Ostatně, systémů umělých hlav je dnes ve světě řada, ale ten můj stále obstojí i po půl století. Nic jiného pro všeprostorovou prezentaci zvuku pouhými dvěma kanály sterea nenajdete. Ty bony přišly vhod, neboť v roce 1976 jsem řadu měsíců nemohl sehnat vůbec žádnou práci, ani kotelna pro mne nebyla.

Komunisti vás odklidili do drůbežárny Příšovice, kde vás nechali dělat podnikového právníka. Vy jste si ale od kamery neodpočinul ani tam a založil AVRO (audio video radio technika). Nepřátelská osoba Milan Brunclík tam vyvíjela audiovizuální přístroje. Jak se vám dařilo tohle před režimem utajit?
V Drůbežářských závodech Příšovice jsem v letech 1983 až 1989 působil ve své původní profesi jako podnikový právník. Ale velmi brzo jsem tady díky svému koníčku v elektronice a kvůli ničivému požáru našeho závodu v České Kamenici sestrojil za pomoci dávného kamaráda z dětství Karla Szabó bezdrátovou požární a zabezpečovací signalizaci. Byl to velký průšvih, neboť jsem byl nejen nepřítel, ale ještě jsem si dovolil přijít s něčím bezdrátovým, ačkoli celý blok RVHP připouštěl jen drátové signalizace. Jenže mi paradoxně pomohla vysoká partajní věrchuška z památkového ústavu, která „můj“ bezdrát potřebovala na hlídání rekonstruované Zlaté kaple na Karlštejně. Rozmlátit obrazy Mistra Theodorika kabelovou zabezpečovačkou, se jevilo zhůvěřilým.

Poláci stanující před Turnovem v roce 1968.

Podařilo se vám v AVRU Příšovice přijít s nějakým dalším audiovizuálním objevem?
Vyráběli jsme pod vedením zkušených Petra Mullera a Milana Holase tisíce bezdrátovek a několika návštěvami se u nás inspiroval i dnešní král oboru pan Dědek. AVRO však zasáhlo především do dějin televize v Československu. V letech 1989 až 1991 jsme z Příšovic takzvaně betacamovali všechna studia v zemi a v krátkém čase převedli Čechy i Slovensko na nejmodernější TV systémy světových firem. Bylo to někdy ponižující, když jsem musel za totáče coby proscribovaný zůstávat v pozadí, ale na druhou stranu mne povznášelo krytí od ředitele Františka Vyhnálka a Pepy Janouška, který AVRO do prosince 1989 formálně vedl. Hřejivý pocit mám z mobilních zdravotních screeningů, systému, který jsem před patnácti roky vyvíjel za účasti předních českých lékařů a mimo jiné za velké mediální podpory MF DNES. Média jsou často označována za škůdce civilizace, ale naše screeningy mají potenci zachraňovat životy a taky jsme to prakticky dokázali.

V roce 1990 jste zdokumentoval i odchod sovětské armády z Turnova, který byl prvním českým městem bez okupantů. Pro řadu lidí byl teprve tento akt koncem komunismu. Co pro vás znamenal?
Satisfakce trvala krátce. Tak jak jsem nepekl s komouši za totality, nekamarádil jsem se s nimi ani poté, co se z těch nejbigotnějších stali ostří pravičáci a brutální kapitalisté. Co nestihli do listopadu 89, dali mi krutě sežrat po něm. Na konci životní cesty jsem velmi zklamán, například můj unikátní videoarchiv byl nejprve adorován, aby posléze byl denunciován a skončí nejspíše špatně.

K rozhlasu a kameře jste přivedl i jednoho ze svých synů Milana, který v rodové linii pokračuje aktuálně ve zpravodajství České televize. Hřeje vás, když ho vidíte večer na obrazovce?
Syn Milan už v prvé třídě vydával svoje dětské noviny a vysílal si své miniaturní rádio. Po celou školní docházku mi byl po boku a žurnalistiku má vystudovanou jen z pilnosti, všechno potřebné se naučil doma v Turnově. Mám radost, že i mnoho lidí kolem nás jej vidí jako příkladného publicistu. O jeho lidských kvalitách víme nejlépe s manželkou Evou, která mi pomáhala chránit rodinné klima, když nad námi s třemi malými kluky ošklivě hřmělo.




Nejčtenější

Soud zprostil Lukáše Nečesaného obžaloby, pak musel tišit jásot rodiny

Lukáš Nečesaný hovoří s novináři poté, co ho hradecký soud zprostil obžaloby z...

Nový senát Krajského soudu v Hradci Králové zprostil Lukáše Nečesaného obžaloby z pokusu o vraždu kadeřnice v Hořicích...

Rozmrzelý Baroš: Nejhorší sezona, řeknu to naplno, jsme prostě v ...

Kapitán Baníku Milan Baroš (v červeném) čelí přesile hráčů Liberce.

Soupeřovi fanoušci ho vřele vítali. „Mílan Baroš,“ skandovali. Ostravský útočník však po utkání 14. kola první ligy v...



Pes skočil cyklistovi pod kolo, majitelce hrozí vězení za zranění

Pokácené stromy (Ilustrační snímek)

Až na dva roky může jít do vězení majitelka volně puštěného psa, který v Rokytnici nad Jizerou skočil pod kolo...

Trenér Trpišovský má nabídku ze zahraničí. Opustí fotbalisty Liberce?

Liberecký trenér Jindřich Trpišovský (vlevo) a autor rozhodujícího gólu Radek...

Celý týden se ve fotbalovém Liberci neprobíralo nic jiného, než plánovaný odchod sportovního ředitele Jana Nezmara do...

Liberecký útočník Lakatoš vypadl z týmu. Má o sobě přemýšlet

Liberecký Dominik Lakatoš slaví, za ním smutní fanoušci Chomutova.

V létě ho draftoval slavný klub New York Rangers a v nové sezoně měl patřit k hlavním tahounům Bílých Tygrů Liberec v...



Další z rubriky

Sběratelé funkcí si v parlamentu polepší, Farský je ale varuje

Nový starosta Jablonce nad Nisou Petr Beitl (ODS).

Dva nově zvolení poslanci z Libereckého kraje, Petr Beitl a Petr Pávek, uvažují, že by si mohli nechat i své stávající...

Zázrak z doby totality. Hrdinnému letci RAF odhalili pomník v roce 1971

Františka Truhláře připomíná nyní na lomnickém zámku výstava (na snímku kurátor...

Neskutečně odvážného západního letce RAF Františka Truhláře, který se narodil před sto lety, připomíná v Lomnici nad...

Těžaři dřeva ničí silnice v kraji, způsobují na nich statisícové škody

Těžaři poničená silnice v Kryštofově Údolí.

Těžaři dřeva poničili část nově opravené silnice v Kryštofově Údolí. Rozbili povrch a poškodili patrně i příkopy. Škoda...



Najdete na iDNES.cz