Richard Lukáš vedl dlouhé roky traumacentrum v liberecké nemocnici a i díky...

Richard Lukáš vedl dlouhé roky traumacentrum v liberecké nemocnici a i díky němu si vypracovalo pověst špičkového zařízení. Na snímku Lukáš u nemocničního heliportu. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Motorkáři nám dávají vyniknout, říká zkušený liberecký operatér

  • 7
Patnáct let byl v čele traumacentra v liberecké nemocnici. A i jeho zásluhou patří dnes k absolutní špičce nejen v Česku ale i v celé Evropě. Byť už má bývalý přednosta Richard Lukáš na důchod nárok, ještě praxi neopustil.

Dál zůstává v nemocnici jako lékařský náměstek a také zkušený operatér, který předává svůj um kolegům. Ze své kanceláře má výhled i na heliport, o jehož výstavbu léta bojoval. „Je to takové moje dítě,“ přiznává.

Od začátku svých studií jste věděl, že chcete pracovat jako úrazový chirurg?
Ne, původně jsem chtěl dělat porodnictví a gynekologii. Během studií jsem chodil v Hradci Králové na kliniku a myslel jsem si, že mě tam pak vezmou. Ale nevzali. Tak jsem odešel do Liberce na chirurgii. Na internu jsem nechtěl, nespatřoval jsem v ní to, co v chirurgii, tam jsem očekával, že když říznu do těla, najdu tam, co by tam mělo být a co jsme se učili v anatomii. Navíc tehdy tady byla sestava chirurgů, z nichž pro mě vyčníval kolega Taller. Systematický a srozumitelný. V roce 2001 jsem po něm převzal primariát a pak jsme se odpojili od chirurgie a začali tvořit samostatné traumatologické centrum. V roce 2003 jsme jej rozšířili o spinální jednotku, pak jsme si prošli všemi audity, které na nás ministerstvo zdravotnictví přichystalo, a teď máme certifikát nejvyššího stupně traumacentra na dalších pět let.

Podmínkou pro získání auditu byl i heliport. Vím, že jste se obával, že pokud nebude stát, o statut traumacentra liberecká nemocnice přijde.
V roce 2008 jsme traumacentrum obhajovali poprvé a tehdy se nám to povedlo, ovšem s tou výhradou, že do příštího auditu už budeme heliport mít. To se stalo. Navíc je velmi kvalitní, oblíbený leteckými záchranáři, mohou na něm přistávat v zimě, v létě, ve dne, v noci a unese i ty nejtěžší armádní a policejní vrtulníky. Po překonání asi dvacetimetrové lávky se posádce vrtulníku otevírá náš urgent, kde na nemocného čeká tým, který sestává z lékaře intenzivisty, sestry, zřízence a lékaře té odbornosti, kterou pacient potřebuje. Například úrazový chirurg pro pacienta s úrazem, s infarktem kardiolog, s mrtvicí neurolog.

Součástí nového pavilonu urgentní medicíny má ale být i nový heliport. Není to škoda o tenhle současný přijít?
Soutěž o návrh na nový pavilon byla ukončena jednáním poroty, která vybrala nějaké návrhy, jež budou dále schopny a hodny rozvíjení. Ale my jsme v tom zadání soutěže pro architekty stanovili podmínku, že nesmí jejich představa narušovat provoz nemocnice, tedy se nesmí dotknout heliportu. Po celou dobu výstavby musí být v provozu, a to i s ohledem na případné jeřáby. Nelze stavbu nového pavilonu začít tím, že se zbourá heliport. To by bylo nepřijatelné. Takové návrhy nezískaly podporu zdravotníků. Nevím, jak dopadly u té odborné poroty, ale předpokládám, že neschválili někoho, kdo nám chce heliport zbourat. Vždyť je v provozu jen pár let, představte si, kdyby to dopadlo jako Kunratická nebo Perštýn, že by se jeho bouráním začalo a také skončilo.

Medicína za dobu, kdy jste začínal, prošla jistě velkou změnou. Dnes jsou lékaři schopni zachránit díky moderním přístupům i přístrojům pacienta, který by v minulosti zemřel. V čem se nejvíce proměnil váš obor?
Já jsem začínal před čtyřiceti lety, kdy nebyla organizována úrazová chirurgie. Byla přidružená k všeobecné, kde se o pacienta na střídačku starali chirurgové nebo ortopedi. To podstatné, co se především změnilo, je organizace péče o zraněné. Také je velmi propracovaná prevence trombóz a embolií. Navíc máme k dispozici špičkové zobrazovací a navigační metody. Jsme vybaveni na nejvyšší evropské úrovni. Pacienty nám dopraví vrtulník nebo sanita na urgentní příjem a tam čeká sehraný tým. Každý zde ví, co má přesně dělat. Úrazový chirurg, anesteziolog, rentgenolog. Ti posledně jmenovaní dokáží pomocí hadiček a vodičů, tedy invazivní radiologií, zastavit vnitřní krvácení tam, kde bychom my s noži chirurgicky uspět nemohli. Zachraňuje to životy motorkářům a dalším, kteří si způsobí závažná krvácení v tělních dutinách.

V minulosti jste býval velkým kritikem, když cyklisté, lyžaři nebo motorkáři nenosili helmy, a neměli potřebné vybavení. To se postupně mění a lidé se více chrání. Projevilo se to nějak v množství úrazů?
Lepší to asi je, ale mně přijde, že množství úrazů je víceméně stejné. Našemu traumacentru totiž náleží spád asi 750 tisíc občanů. Svážejí se s k nám pacienti ze severní části mladoboleslavského okresu, okresu Jičín a Trutnov. A těch úrazů pro nás neubývá. Nicméně ve statistických měřítkách klesl dramaticky počet úmrtí a závažných úrazů. Souvisí to s kvalitou silnic i s tím, že se jezdí v lepších autech. Každý rok máme 160 až 180 nejzávažnějších úrazů a úmrtnost je pod osm procent. To potvrzuje naši dobrou úroveň. Díky evropským fondům máme kvalitní vybavení. A v tomhle oboru musí pracovat lidé, kteří jsou té problematice oddaní. Není to vděčná práce a do budoucna bude těžké tuhle úroveň udržet, protože poslanci schválili zákon o vzdělávání, ve kterém úrazová chirurgie vůbec není. Je to strašná zvůle, a také doklad o tom, že poslanecká sněmovna produkuje při tvorbě zákonů vyslovené zmetky.

Jsou nějaké úrazy, s nimiž jste se v minulosti nesetkávali a teď jich je hodně?
Třeba u sjezdových disciplín se s nástupem snowboardismu přesunuly z dolní poloviny těla do té horní. Takže míváme pacienty se zlomeninou ruky, klíčních kostí, mají vykloubená ramena. Často přecení své schopnosti, někteří jezdí i opilí a když si tito lidé stoupnou na zledovatělou sjezdovku, tak jde o život.

Další specifickou skupinou jsou motorkáři.
Motorkáři strašně riskují, je to skupina lidí, bez které by naše pomoc byla ničím, jak se praví v seriálu M*A*S*H. Dávají nám vyniknout. Dnes už ale můžeme říci, že když se našemu týmu podaří zraněného převést přes první tři nebo čtyři hodiny, má velkou šanci, že přežije. Ale nemluvím tu o trvalých následcích. Motorkáři mívají končetinová zranění, podstatné jsou pánevní zlomeniny a úrazy břicha. Když narazí a vylítne přes nádrž, tak ho to rozpůlí a pánev se rozevře jako kniha. Následuje pak velmi závažné krvácení, poranění střev, konečníku, močového měchýře. Bývají z toho velmi těžké invalidity. Nám jde prvotně o přežití pacienta a druhotně o co nejmenší stupeň trvalého postižení. Ale ta cena za tu záchranu bývá často velmi vysoká. My chceme, aby přežil a v tom nám pomáhá i ARO. Je podstatnou součástí systému úrazové péče. Vždycky jsem tam po novém roce zašel, poklonil se jim a řekl, kolik jsme společně zachránili lidí.

Jako lékaři se musíte umět srovnat s tím, když vám pacient zemře. Předpokládám ale, že zvláště u dětí to nejde zrovna lehce. Nebyl jste někdy v situaci, kdy jste chtěl z oboru odejít?
Ne, to mě nikdy nenapadlo. Ale děti se mě dotýkají moc. Ještě před rokem 1989 jsem jezdil osm let se záchrankou a dost často na mě vycházely výjezdy k dětem, polomrtvým nebo mrtvým. Párkrát jsem vyjížděl i k těm utonulým a když pak nějaké z vody zachráníte, rozdýcháte a ono za pár dní zemře na otok plic, tak vás to zdrtí. Musíte ale dělat všechno možné, abyste se dokázali srovnat i s tím nešťastným koncem. Vzpomínám na případ asi padesátiletého muže. Byl nemocný a silný kuřák. Zmáčkla ho lžíce od bagru, rozdrtila mu pánev. Vzhledem k okolnostem ten úraz nebyl se životem slučitelný. Nakonec jsme dokonce uvažovali o tom, že provedeme hemokorporektomii, tedy, že odstraníme dolní končetiny i pánev. Takový výkon je možný a je možné takto i žít. Pacient ale přes veškerou neutuchající snahu selhal a k tomuto výkonu nedospěl. Dokládám tím, že klasifikace úrazu nám třeba ukazuje, že zranění je takzvaně nadhraniční, ale my to nevzdáme do poslední chvíle.

Tvrdíte, že je důležité operovat co nejdříve pacienta s poraněnou míchou. Proč?
Důležité je zjistit, zda je mícha pouze stlačená, nebo přetržená. Když je přetržená, tak neexistuje žádný chirurgický výkon ať rychlý nebo pomalý, který by člověku navrátil hybnost. Když je mícha utlačená, vyplatí se operovat co možná nejrychleji a útlak odstranit. Nedávno jsme měli případ kluka na motocyklu, který se v osm ráno v Semilech srazil s dodávkou. V devět hodin už měl u nás CT, v deset hodin byl uvolněn páteřní kanál. Během dvou hodin jsme ho dokázali dostat na sál a operovat. Daří se nám v některých případech, že lidé byli přivezeni s ochrnutím a odešli po svých.

Máte nějaký konkrétní případ?
Ano. Na maturantku v Jilemnici spadl z ochozu opilec a zlomil jí páteř. Na místě progresivně ochrnula. Přivezli ji k nám, já ji hned ještě tu noc operoval a ona odešla po svých. Vůbec si to ale neuvědomovala, protože za prvé byla přiopilá, za druhé ji tam hned uspali. A jak to tak bývá, říkala doma, jak ji v tom Hradci dali krásně dohromady. A druhý případ jsme tu měli nedávno. Na mladého muže spadl strom. Dolní končetiny bez pohybu. Byl urgentně operován a hybnost se vrátila. A když jsem u něj byl na vizitě, opatrně jsem se ho ptal, jestli ví, kde je. Věděl to. A já byl moc rád, když sám řekl, že „zázraky se dějí.“