Liška našla u Slabů domov letos zjara, když ji spolu se třemi rezavými sourozenci přinesl z lesa. Mámu jim přejelo auto a sama by mláďata zahynula.
„Dvě liščata putovala k jednomu z našich nejlepších fotografů přírody Rosťovi Stachovi do Chomutova, jedno zůstalo u kolegy Martina a nám zůstala malá zrzavá liščí slečna, které jsme dali jméno Mína,“ vzpomíná Petr Slaba.
Od té doby se z roztomilého klubíčka stala malá ďáblice. U Slabů ji začali přezdívat Loupežnice, neboť soužití s ní začalo být opravdu divoké.
„Třebaže lišky znám dobře, nečekal jsem, kam všude dokáže vyskočit. Třeba na preparaci uloveného daňka, kde se uvelebila mezi jeho parohy jako v nějakém pelíšku. Také dokáže jedním kousnutím přestřihnout kabel jako nůžkami. Takže jsem už několikrát kupoval nový kabel na počítač, manželka na kráječ, synovi na notebook,“ zdůrazňuje myslivec.
Přesto se Mínu podařilo relativně dost ochočit. Bydlí ve venkovním výběhu, naučila se žrát granule a vyprazdňovat na kočkolit. Venku s ní Slabovi chodí na vodítku, což vyvolává udivené reakce a příval otázek.
Nejvíce jsou lidé udiveni, že Mína se skamarádila i se Slabovým jezevčicí Denyšou. I proto změnil Petr Slaba svůj pohled na lišky jako na škodné, které se musí střílet.
„Pochopitelně vím, kolik škody lišky dokáží napáchat škody na ostatní zvěři. Ale když vám liška kromě toho, že vám dává dobrou noc, ještě vlepí i pusu, pozměníte svůj náhled na toto krásné zvíře,“ potvrzuje myslivec.
„Teď, když nějakou lišku vidím, tak jí hned srovnávám s tou naší a radši celý den koukat na to, jak loví myši, než abych ji za každou cenu lovil,“ uzavírá.
