Dosud neznali opravdový účel zbrojního programu, který se skrýval pod označením Nordpol. Právě na ten se koncem války továrna zásadně soustředila. A nejen ona. Na zbrojním programu se podílelo více fabrik, které vyráběly na území bývalého Československa.
Indicii k jedné z výrobních náplní fabriky přineslo srovnání výpovědi inženýra, který za války pracoval na programu Nordpol v továrně v Bílé Vodě na Jesenicku. Zmínku objevil Alfons Adam, kolega Ivana Rouse ze Severočeského muzea v Liberci, který se výzkumu továrny věnuje.
„Program Nordpol znamenal vývoj a výrobu palubního zařízení pro rakety V-2. V podstatě se jednalo o navádění nebo řízení raket V-2,“ uvádí Ivan Rous, jenž je zároveň autorem knihy Tábory a válečná výroba.
„Mohlo by jít ale také jen o radiokontrolu střel. Nemuselo by to znamenat řízení v pravém smyslu, ale pouze měření a ovládání funkce například motoru,“ uvažuje Rousův spolupracovník Jiří Honzejk.
Badatelé jsou teprve na začátku svého výzkumu
Badatelé jsou nyní teprve na začátku, větší část informací ještě neznají. „Po dalších podrobnostech budeme nyní pátrat,“ upřesnil Rous.
Faktem je, že o výrobní program měli po válce velký zájem Američané. A to nejen bezprostředně po jejím skončení.
Ivan Rous připomíná, že se ještě v roce 1953 snažili pomoci sehnat veškerou dokumentaci a všechno strojní vybavení fabriky. Zařízení z rychnovské továrny nacisté ještě před příchodem fronty odvezli nejméně do dvou rozdílných směrů.
Část skončila ve Francii, část v Rakousku, konkrétně v Gmundenu. „Pomoc Američanů při hledání strojního vybavení a dokumentace je doložena kontinuálně. Jsme na stopě tohoto programu a pokusíme se jít do větší hloubky.
Například nevíme, jakou roli v celém programu rychnovská továrna hrála, a co přesně se v ní vyrábělo. Je to problém, protože zatímco k jiným továrnám máme jen velmi málo archivních dokumentů, tady nemáme takřka vůbec nic,“ zmínil Ivan Rous.
Kdy budou chodby otevřeny se zatím neví
O rychnovské továrně hovoří jako o poslední opravdové válečné „konzervě“. Na proniknutí do zatopených prostor si ale zatím musí badatelé počkat. „Otevření podzemních chodeb je běh na dlouhou trať,“ upřesňuje Ivan Rous.
Drobné díly a pravděpodobně i velká část elektrické výstroje do střel, které měly zvrátit průběh války, se vyráběly i v jiných fabrikách na území kraje. Díly se vyráběly i v samotném Liberci. Jak v továrně na dnešní ulici Milady Horákové, tak i v pozdějších Energomontážích, dnes DTZ. Sídlila zde firma Argus, která byla producentem motorů do V1.
„Liberecké podniky této firmy se specializovaly na ovládací prvky do kabin letadel. Právě zde se patrně přestavba bezpilotních raket na pilotované verze,“ zmínil Ivan Rous.
Tento pozdější prototyp střely, kde měl sedět pilot, dokonce nese označení V1 Reichenberg. Historici zatím neví, zda jde o náhodné pojmenování či se střela jmenuje podle místa úpravy.
Spalovací komory raket V2 se vyráběly ve fabrice Tanvalder Textil Werke, pozdější Sebě v Tanvaldě.
I na Frýdlantsku působily firmy spojené s programem balistických střel. „Firma Heinrich List se sem přesunula z Peenemünde, kde se rakety testovaly (bylo tam armádní výzkumné středisko. Technickým ředitelem byl Wernher von Braun, pozn. redakce),“ upřesnil Ivan Rous.
