„Je to Jawa z roku 1982, přesto se s ní dá ještě klidně vyrazit do světa,“ říká motofanda o svém stroji. O evropské tour mluví jako o výzvě. „Nebavilo nás už cestovat autobusem nebo letadlem.“
Tým Jawatrans vznikl vloni, když se tři bratři Veletovi a další dva kluci domluvili, že seženou pět na vlas stejných motocyklů. Když na nich poprvé vyrazili na silnici, budili pozornost. „Hele, to jsou klony,“ ukazovali lidé na stejné motorky.
Minulý rok na totalitních československých strojích vyrazili do Benátek. S doprovodným vozidlem. A protože to mašiny zvládly bez sebemenších potíží, dala si parta letos v červnu složitější cíl.
„Navštívíme bez jištění co nejvíce zemí v co nejkratším čase, překleneme dvě největší pohoří Evropy - Alpy a Pyreneje. Dojedeme do Španělska a přes Paříž se vrátíme zpátky,“ nakreslili si kluci trasu nejdřív do mapy a pak ji i zdolali.
Společnost jim dělal Páv
Na expedici tentokrát kvůli krátké dovolené vyrazili jen ve dvou. „Společnost nám dělal ještě pan Páv, přívěsný vozík PAV 40, který jsme sehnali na poslední chvíli,“ popisuje Veleta.
Do něj složili cestovatelé všechno skromné vybavení, trochu oblečení, stany, ale hlavně gola sadu, klíče, lanka, žárovky, těžkou palici a izolepu, kterou se dá spravit skoro všechno.
První defekt je překvapil hned na startu, když Ondřej Hájek nedokázal probudit svou Jawu k životu. Motor se mu kousl ještě ve vratech. Dá se během hodiny sehnat jiný motor a vyměnit ho? Podařilo se. Expedice dál vedla přes Linec a Salzburg.
Druhý den přišla druhá zkouška - vlezlá alpská zima. „V noci nás vzbudila, byli jsme promrzlí na kost,“ vzpomíná Veleta.
Sedmdesát kilometrů za hodinu
Staré Jawy jezdí v průměru sedmdesátikilometrovou rychlostí v hodině. Proto většina trasy vedla mimo dálnice. Ve švýcarských alpských kopcích se motory začínají přehřívat. Za každým zdolaným vrcholem se objevuje nový.
Venkovní teplota klesá pod nulu. Na krajnici leží sníh a na obzoru je bouřka. „Raději rychle pryč,“ shodují se motorkáři. Zastaví se až nad Milánem. Stan staví v noci na oblázkovém parkovišti. Ráno se diví, těsně za stanem vede železnice a výjezd z parkoviště blokuje závora.
V Miláně zhasíná první motorka - svíčky. „Opravovali jsme na chodníku a pokaždé se našli lidé, kteří nám ochotně pomohli,“ líčí světoběžníci. „S němčinou a angličtinou si člověk vystačí ve velkých městech, s obyčejnými lidmi na venkově se spíš domluví rukama.“
Hájkova motorka s narychlo měněným motorem si řekla ještě o další péči, během cesty bylo třeba dotáhnout hlavy motoru a také opravit píchnuté kolo. Výměna spojkového lanka nedaleko Eiffelovky byla už jen drobností. Přesto denně urazili čeští motorkáři v průměru 400 kilometrů.
Fotografie před četnickou stanicí v St. Tropez
Projeli známými oblastmi Provence, Champange, Gaskoňska, část trasy vedla po Azurovém pobřeží. Navštívili Monako, Marseille, vyfotili se před četnickou stanicí v St. Tropez. Přes Barcelonu dorazili do Burgosu, nejvzdálenějšího místa expedice. Tam si dopřáli den spánku. Cesta domů vedla přes Bordeaux do Orléansu, Paříže a Norimberku.
Cílovou rovinkou projela nakonec jen jedna Jawa, Veletova. Potíže s převodovkou, se kterými se potýkal Hájkův stroj od Barcelony, jej 570 kilometrů od domova vyřadily ze hry. Martin expedici dokončil, doma sedl do auta a vrátil se zpátky pro parťáka a rozebranou motorku.
Jen co se oba oklepali, přemýšlí, kam vyrazí Jawatrans příště. Letos ještě kolem Balatonu, příští rok možná do Skandinávie, Turecka nebo Ameriky.
