Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Po stopách nanovláken procestovala mladá vědkyně z Liberce celý svět

  8:52aktualizováno  8:52
Když mladá vědkyně Daniela Lubasová pobývala na stáži v Americe a náhodou vyrazila do hospody, musela mít s sebou pas, aby dokázala, že už jí bylo 21 let. Vypadá totiž i ve svých jednatřiceti jako středoškolačka. Věk by jí nevěřil nikdo a už vůbec by do ní neřekl, že je odbornice v oboru nanovláken.

Vědkyně Daniela Lubasová pracuje na liberecké univerzitě, má za sebou stáže v Americe či v Austrálii. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Objevuje nové způsoby, jak je využít, má za sebou studium Technické univerzity v Liberci a stáže v Americe a Austrálii. Nyní působí v instituci se složitým názvem Ústav pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace.

O vědcích se říká, že žijí ve svém mikrosvětě a stávají se z nich lidi odtržení od reality. Jak je to s vámi?
Spojení s realitou neztrácím. Kromě práce si najdu čas i na jiné věci. Jsem z Jablonce nad Nisou, takže do Liberce občas jezdím na kole, nebo si zajedu do Jizerských hor a zpátky. Vedle domu máme velký sportovní areál s oválem na in-line, takže pěstuji brusle. V zimě zase vyrážím na běžky a sjezdovky a miluju tancování. Dělám fitness tanec, něco jako taneční aerobic. I když přiznám, že období, kdy jsem znala jen práci, jsem také zažila - na stáži na Cornell univerzitě v USA.

Jak jste se tam dostala?
Vystudovala jsem inženýrské studium v Liberci, kde jsem posléze pokračovala i s doktorským studiem - materiálové inženýrství. V té době byl velký boom s nanotechnologiemi - elektrostatickým zvlákňováním, takže na to jsem se zaměřila. Po obhajobě dizertace jsem získala postdoktorskou vědeckou práci v Americe a zjistila, že život tam je jiný. V práci vládne velká konkurence, každý z cizinců, mezi kterými jsem se pohybovala, se snaží vyniknout, aby mohl v USA zůstat. Na univerzitě jsem potkávala veliké množství lidí z Číny nebo Indie, kteří si do Ameriky přivezli rodiny a snažili se tam s nimi za každou cenu zakotvit.

Tak jaké to tam bylo?
Úžasné v tom, že peníze na univerzitách nehrají roli, můžete žádat o jakýkoli přístroj, materiál nebo test, ihned ho máte k dispozici. V USA máte obrovské možnosti kariérního růstu. Vědečtí pracovníci pracují na výzkumu pro firmy, které si je platí, a chtějí mít výsledky co nejrychleji. To ovšem vyžaduje pracovat sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodiny denně. Neznáte koníčky, ani rodinu. Po roce jsem si na to zvykla tak, že se ze mě stal workoholik a práce se pro mě stala závislostí.

Daniela Lubasová

Je jí 31 let, absolventka Technické univerzity v Liberci, pracuje jako vědecký pracovník na Ústavu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace (Technická univerzita v Liberci).

Je absolventkou post-doktorských pozic na Cornell University a Deakin University v USA a Austrálii.

Autorka několika vědeckých publikací v mezinárodních časopisech, spoluautorka patentu v ČR a USA.

Koníčky: hra na klavír, jízda na kole a in-line, cestování, jazyky.

Jak vypadal třeba váš den?
Tak, že jsem ráno vstala, šla do laboratoře, odešla z ní večer a pak šla spát. Někteří kolegové přišli ráno, pracovali až do večera, pak si lehli na pohovky, které tam byly, ráno vstali a pokračovali v práci. Já jsem se alespoň přemístila do apartmánu, kde jsem měla svoje zázemí. Poznala jsem tam život naplněný pracovními úspěchy, na druhé straně nebylo místo pro sport, koníčky nebo přátelství a rodinu. Nějakou dobu to vydržíte, ale celý život ne. Zvlášť, když teď mohu práci v USA srovnávat s Austrálií, kde jsem také byla půl roku na stáži na univerzitě v Geelongu blízko města Melbourne, a ze kterého jsem se vrátila na konci minulé zimy.

A jaký je život v Austrálii a Americe?
V Austrálii jsou lidé víc uvolnění, nejsou tak pracovně vytížení jako v Americe a víc si váží rodiny a mezilidských vztahů. I tam jsem potkala spoustu čínských vědeckých pracovníků, ale rodina pro ně byla na prvním místě. Lidé si spolu víc povídali, stýkali se s přáteli. Sešli se třeba na grilování u moře i s manželkami a dětmi a nepovídali si jen o práci. To v Americe nehrozilo. Ale vždyť tam se všichni „thymolinově“ usmívají a jsou happy.

To je pravda.
Chovají se velmi přátelsky a otevřeně, ale několikrát jsem se přesvědčila, že to až tak upřímné není. Vládne tam rivalita. Navíc tam je člověk pod neustálým tlakem, aby měl výsledky. A to si firmy velmi hlídají. Pokud se výsledky do předem určeného data nedostaví, zavřou kohoutek s penězi. Je to vlastně neustálý boj. Na jednu stranu to motivuje, zvlášť když vidíte výsledky, na druhou stresuje.

A co jste tam zkoumala?
Pracovala jsem na vývoji filtrů pro nemocnice z nanovlákenných vrstev. Práce to byla zajímavá a úplně mě pohltila. 

Měla jste také čas jet se někam podívat?
Ano, i když to nebylo často. Byla jsem ve městě Ithaca, šest hodin cesty autem od New York City a nedaleko Niagarských vodopádů, takže jsem tam někdy vyjela. Dovolené jsem měla pár dní, ale výhodou je, že Američané mají státní svátky. Není to konkrétní pevné datum jako u nás, ale připadají například na první nebo poslední pondělí v měsíci a lidé tak mají automatický prodloužený víkend. Pokud bylo všechno splněné, byla spokojená firma a profesor, který výzkum vedl, mohla jsem si i já vyrazit na výlet.

Co konkrétně děláte?
V Americe jsem pracovala na nanovlákenných vrstvách pro filtry do nemocnic, ale nezabývám se pouze filtrací bakterií. Zaměřuji se na elektrostatické zvlákňování polymerních roztoků. Jako chemik připravuji roztoky nebo jejich směsi, jakýsi základ pro výrobu nanovláken. Pomocí hodnot, které zvolím, mohu ovlivnit jejich výsledné vlastnosti. Výsledné nanovlákenné vrstvy se pak dají použít v různých oblastech - pro filtraci, akustiku, v oděvnictví, v medicíně atd. Na pohledy vypadají jako papír nebo textilie, nicméně pod elektronovým mikroskopem mají jinou strukturu. Jejich průměr se pohybuje v řádu stovek nanometrů. Já se od začátku zabývám materiály, které jsou dobře snesitelné pro člověka a nezatěžují životní prostředí. V Americe to byly filtry, tady zase hydrogelová nanovlákna pro medicínu, která jsou schopna přijmout veliké množství tekutiny a zároveň ji pod tlakem v sobě udržet.

Můžete to vysvětlit nějak pro nás, laiky?
Představte si mycí houbu, když ji dám do vody, nasaje vodu, když ji vyndám a zmáčknu, voda vyteče. A hydrogely jsou látky, které ji v sobě udrží, i když na ně budu působit tlakem. Hodí se hlavně pro krytí ran nebo tam, kde je třeba zachytit veliké množství tekutiny. A zároveň jsou to materiály prodyšné, to znamená, že se rána pak může lépe hojit. Vlastnosti nanovláken se dají neustále vylepšovat a obměňovat tak, aby například urychlovaly hojení ran. Další využití je řízené dávkování léčiv. Spolupracuji s Výzkumným ústavem veterinárního lékařství v Brně, kde mohou tyto materiály otestovat na zvířecích tkáních.

A jak se taková něžná dívka stane chemikem nebo technikem? Není to spíš doména mužů?
Nejprve jsem absolvovala Střední průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, která měla dva obory - jeden byl zaměřený umělecky, další chemicky. Já studovala ten chemický. Po střední škole jsem chtěla dělat v Liberci strojařinu a otec mi řekl: Zbláznila ses? To je mužský obor, holce nikdy důvěřovat nebudou. A tak jsem se rozhodla pro textilní fakultu a vybrala si specializaci netkané textilie, což s chemií souvisí. A pak nastal boom s elektrostatickým zvlákňováním, přišla firma Elmarco se strojem na výrobu nanovláken a mně se povedlo se k této technologii dostat. Jsem moc ráda, že to tak dopadlo. Jsem moc spokojená, i když jsem mohla třeba učit děti hrát na klavír.

To je trochu jinde, chemie a klavír.
Na piano hraji odmalička. Doma ze mě chtěli mít Mozarta, takže jsem absolvovala první a druhý stupeň „zušky“ a před nástupem na vysokou školu jsem se rozhodovala mezi technikou a konzervatoří. Moje tehdejší lektorka hry na klavír mi řekla: Jestli ti jde chemie a matematika, jdi na techniku. Klavír je úžasný, ale spíše jako koníček. Po konzervatoři budeš učit děti základní durové nebo molové stupnice a k tomu, co hraješ teď, se už nedostaneš. Nebo budeš vystupovat na koncertech, něco na ně natrénuješ a celý rok z toho budeš žít. A tak jsem šla raději na techniku.

Dá se říct, že to co děláte teď, je větší dobrodružství, než to, co by vám dalo piano?
Vynalézat a objevovat něco nového je vždycky veliké dobrodružství. Alespoň já to tak mám, i když k pianu si sednu ráda a zahraji si pro lepší náladu. V poslední době to byla třeba hudba z upírské ságy Stmívání. Neviděla jsem sice ani jeden díl, ale melodie písně River Flows In You je má srdeční záležitost.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

V Liberci už loni vykvetlo na 568 metrů cibulovin. Některé vyrašily třeba v...
Ulice Liberce rozzáří záhony narcisů a tulipánů, Jablonec ošetří stromy

Tržní náměstí, park v Budyšínské ulici, okolí ulice Na Rybníčku a za kulturním domem. Tato a další místa v Liberci mají být barevnější. Radnice tady totiž...  celý článek

Navrhujeme park, nábřeží a náměstí, které jsou schopné tvořit příjemné...
Parovod zmizí a k řece Nise u libereckého mrakodrapu povedou schody

Krajský úřad v Liberci zveřejnil výsledky architektonické soutěže na úpravu prostranství před svou budovou. Zvítězil v ní domácí ateliér re:architekti, jehož...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Lidovcům rezignovala dvojka kandidátky v Libereckém kraji

Kamil Jan Svoboda, který je druhý na kandidátce KDU-ČSL do sněmovních voleb v Libereckém kraji, rezignoval. Jako důvod uvedl přetrvávající ochotu strany...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.