Jaroslav Pavlů na archivním snímku se svými rodiči. Jako dítě musel utíkat z...

Jaroslav Pavlů na archivním snímku se svými rodiči. Jako dítě musel utíkat z domova v Podještědí. | foto: archiv J. Pavlů

Kamarád na něj namířil kulomet. Pak utíkal z pohraničí

  • 8
Před Němci utíkal jen se školní taškou, několika hračkami, s kladívkem a kleštěmi. Jaroslav Pavlů z osady Horka v Podještědí se na podzim „pakoval“ jako sedmileté dítě z obsazovaného území s celou svou rodinou. Přitom pocházeli z území, kde žilo mnohem více Čechů než Němců.

Nacistická třetí říše totiž zabírala před 80 lety po mnichovské dohodě v pohraničí také mnoho českých měst a obcí. Neležely jenom v Podještědí v bývalém okresu Český Dub, ale třeba také na Tanvaldsku, kde připadly pod Hitlerovo Německo například průmyslové Plavy, prosperující průmyslová obec s drtivou převahou Čechů. 

Němci, povzbuzeni zbabělostí Francie a Anglie při sepisování mnichovské dohody, si diktovali, kudy povede hranice mezi třetí říší a okleštěným Československem. Bez ohledu na českou většinu v řadě zabíraných měst a obcí. 

„Pamatuji se, jak německá armáda obsazovala Liberec, jak kolem Ještědu létala letadla Luftwaffe a my na ně od školy se strachem hleděli,“ vzpomíná na hrůzný podzim 1938 Jaroslav Pavlů. 

Teta měla šest dní po porodu

„Hned druhý den časně ráno zapřáhl děda koně do bryčky a naložil na ni do peřin tetu Bělušku a jejího malého synka Petra. Teta měla jen šest dní po porodu. Na statek k příbuzným na Sedlisko jsme jeli polními cestami, abychom se vyhnuli německým hlídkám. S sebou jsme měli kromě životů hlavně věci na sebe, maminka si uložila na tělo pod šaty vkladní knížky a peníze si pro jistotu začesala do vlasů. Běluška si odvezla jen peřiny. Nic víc jsme si ze zabydleného domova neodnesli.“ 

Jaroslav Pavlů nyní žije v podkrkonošském Libštátě. Jako úplně malý vyrůstal v Podještědí v české osadě Horka. „Jezdil k nám na takzvaný handl německý kluk Ervín. Byl o dost starší než já. Ervínova rodina zase na oplátku hostila chlapce z naší rodiny Standu. Ervín se u nás učil česky, Standa v Brništi německy,“ vzpomíná Jaroslav Pavlů. „Oba jsem s hrdostí považoval za svoje starší kamarády.“ 

Jaroslav Pavlů

Všechno se otočilo poté, co Konrad Henlein, poslušná loutka Adolfa Hitlera, stupňoval tlak na připojení Sudet k třetí říši a štval Němce proti Čechům. „Na začátku letních prázdnin přijel Ervínův otec ve voze se zapřaženými koňmi. Dovezl Standu, vzal si domů Ervína,“ podotýká Jaroslav Pavlů. 

„Prý se už česky učit nemusí, protože se z Podještědí stane zanedlouho stejně německá oblast a Češi se budou muset vystěhovat. Zažili jsme z toho tehdy šok. Pak události nabraly rychlý spád. Ve vysokém stupni těhotenství se k nám přistěhovala teta Běla. Její manžel, četnický strážmistr, sloužil v Hrádku nad Nisou a Čechům tam už hrozilo nebezpečí.“ 

Pan učitel se nemohl ubránit slzám

Při zářijovém vyhlášení mobilizace do československé armády chodil Jaroslav Pavlů do druhé třídy. Z paměti mu nikdy nevymizí okamžik, kdy vítali vojáky nastupující na Českodubsku do pohraničního opevnění. „Učitel Eisebart hrál na housle a my vojákům zpívali Čechy krásné, Čechy mé,“ dodává Jaroslav Pavlů. 

„Ale do bunkrů nastupovali samí sudetští Němci, kteří jako občané Československé republiky museli narukovat do naší armády. Pokřikovali na nás „kleine böhmische Hunde“ (malí čeští psi). A tak my děti jsme věděly, že nás bránit nebudou. Pan učitel se nemohl ubránit slzám.“ 

Za několik dní přiběhla domů Jaroslavova babička celá vyděšená od studánky, kam chodila rodina Pavlů pro vodu. Za studánkou viděla vykopané kulometné hnízdo a v něm německé „ordnery“. „Viděla v něm prý i našeho Ervína. Zdůrazňuji slovo našeho. Považovali jsme totiž Ervína za člena rodiny,“ uvádí Jaroslav Pavlů. 

„Šel jsem na kulometné hnízdo podívat a spatřil jsem tam opravdu Ervína i několik dalších německých mládenců ve stejnokrojích Hitlerjugend. Všichni měli pušky a na okraji okopu stál na trojnožce kulomet. Mířil na silnici. Místo jistě vybral Ervín, protože zdejší krajinu moc dobře znal. Rozeběhl jsem se k němu, ale vykřikl na mě „Halt! Jára. Ich schiesse.“ (Stůj, Járo. Budu střílet). Za hlasitého povzbuzování svých soukmenovců na mě namířil kulomet. Lekl jsem se a s pláčem utíkal domů.“ 

Jaroslav Pavlů tvrdí, že tehdy jako malý chlapec poznal, co jsou Němci zač. „Na tento okamžik vzpomínám s hrůzou dodnes. Němcům už bohužel nevěřím a nikdy jim věřit nebudu,“ dodává pamětník. 

Ervín přišel o nohy na frontě v Rusku

Ervína potkal ještě jednou, když o prázdninách roku 1944 přijel na Horky načerno na prázdniny z protektorátu Böhmen und Mähren (Čechy a Morava), tedy ze zbytku Československa okupovaného v roce 1939 nacistickým Německem. 

„V roce 1944 už Německo prohrávalo válku na všech frontách a Ervínův otec k nám dorazil i se svým synem,“ říká Jaroslav Pavlů. 

„Ervín byl beznohý, o nohy přišel na frontě v Rusku, kde mu omrzly. On i jeho otec s pláčem vzpomínali na časy, kdy k nám jezdil na handl. Mrzelo je, jak se nechali od Hitlera zfanatizovat. Návštěva proběhla klidně, ale ztracená důvěra se nám už nevrátila. Musím uznat, že někteří Němci nesouhlasili s Hitlerem a nestavěli se za jeho politiku a za spáchaná zvěrstva. Patřil mezi ně třeba spolupracovník mého otce pan Hocke, který se nám omlouval. Ale takových Němců byla bohužel mizivá menšina.“ 

Podle Jaroslava Pavlů vrhla druhá světová válka těžký stín viny na celý německý národ. „Z pocitů odpovědnosti za desítky milionů ztracených lidských životů se budou dostávat desítky, možná i stovky let,“ shrnuje Jaroslav Pavlů.

„Politici v Německu se nyní snaží zmírnit záporný názor na svou zemi svou prouprchlickou politikou. Bohužel si myslím, že svoji vstřícnost k uprchlíkům přehnali, jak ukazuje současný vývoj nálad v německé společnosti. Otevřeli tak pole působnosti pro nový fanatizmus. Držím proto palce všem rozumným Němcům, aby se ubránili před novou vlnou radikálního nacionalismu.“


Přelomové osmičky