Nová kniha pracovníka libereckého muzea Ivana Rouse¨zachycuje zrod a zánik...

Nová kniha pracovníka libereckého muzea Ivana Rouse¨zachycuje zrod a zánik továren. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

V továrnách se praktikovalo voodoo a v závodních jídelnách se jedli psi

  • 118
Příběh továrny od jejího zrodu až k úplnému zániku přibližuje nová kniha pracovníka libereckého muzea Ivana Rouse. Čtenáři se tu dozvědí krom jiného třeba i to, že v průmyslových podnicích se kdysi praktikovalo voodoo.

„Kdyby mi to někdo řekl, vysmál bych se mu, ale já jsem ty panenky v jedné továrně viděl na vlastní oči. Navíc nebyly veřejně vystavené, třeba jedna panenka byla ukrytá na zadní stěně šatní skříňky,“ prozradil Rous, který se o svět industriálu zajímá už dlouhá léta.

Beseda v kině

Představení nové knihy Ivana Rouse spojené s besedou se uskuteční v pondělí 28. listopadu od sedmi hodin večer v libereckém kině Varšava.

„Zanesly to sem Kubánky, které tady v továrnách dřív pracovaly. České ženy to od nich okoukaly a začaly praktikovat taky.“

Při sběru materiálu se badatel také dozvěděl, že ještě v osmdesátých letech se v závodních jídelnách prý běžně jedli psi.

„Vůbec jsem o tom netušil a bylo to pro mě naprosto nepředstavitelné. Ale potvrdili mi to nezávisle na sobě pracovníci dvou libereckých podniků. A pak jsem k tomu všemu narazil ještě na jednoho, který byl z jiného města – a i on mi to potvrdil,“ řekl Rous.

Kniha na příkladu asi šedesáti továren mapuje ve čtrnácti kapitolách různé vrstvy industriálu. „Je rozdělená na dvě části. V té první je původcem děje zaměstnavatel nebo investor. Druhá část se týká zaměstnanců a lidí, kteří torza továren rozebírají,“ vylíčil Rous.

V zaniklých továrnách vybírali vstupné

V knize je kupříkladu kapitola nazvaná Postindustriální chudoba. „Ta zachycuje vybírání železa. Vše končí návratem přírody, kdy se ze stavby stává ruina a začínají ji navštěvovat turisté, jako třeba na Rolavě v Krušných horách nebo v Polsku. Tam dokonce vybírají v zaniklých továrnách vstupné,“ říká badatel.

Pozoruhodnou kapitolou je pojednání o takzvaných pokojíčcích a zašívárnách.

„Zašívárny byly za dob socialismu v každém podniku. Lidé si tam z pracovišť odebíhali, zakouřili si, dali kafe, poklábosili a pak se vrátili zase na halu. Bývaly umístěné bokem, často ve sklepích a díky tomu se často dodnes zachovaly,“ popsal Rous.

„Pokojíček je zase definovaný tím, že si člověk může svoje pracoviště vyzdobit, nanosit květiny, obrázky a podobně. A tak dlouho si je tam lidé nosili, až si své pracoviště zabydleli. Jsem rád, že se podařilo zmapovat i onu sociokulturní vrstvu. Protože když fabriku zbourají, všechno zmizí. Pokojíčky i zašívárny.“

Podklady ke knize sbíral Rous dlouhých sedm let. Publikace tak zachycuje i místa, která dnes už neexistují.

Nejtěžší bylo, aby mě pustili dovnitř, svěřuje se badatel

„Nejtěžší bylo domluvit se s majiteli továren, aby mě pustili dovnitř, nota bene třeba na celý den a ještě s fotografováním. Někdy jsem povolení sháněl dva, tři měsíce. V některých podnicích to bohužel nevyšlo vůbec a tak v knize chybí,“ posteskl si autor.

Objevilo se během jeho návštěv továren místo, které jej zaujalo, jež něčím vybočovalo z průměru?

„Pokud bych se měl bavit o autentičnosti, napadá mě továrna, kde se zastavil čas a která je v tomhle stavu snad poslední v Libereckém kraji, ne-li na sever od Prahy. Je to liberecký Intex. Dodnes tam stojí stroje z konce devatenáctého století. Komplet zachované, jako v muzeu.“