S humorem přežili někteří z mých blízkých holokaust, říká spisovatel

  8:20
Část jeho rodiny zemřela v nacistických plynových komorách, další bojovala v řadách Wehrmachtu, jiná v Rudé armádě. Příbuzní pak na sebe u Kurska stříleli. On sám vyrůstal v poválečném skanzenu zvaném Sudety, který byl pro osídlence novým světem. To vše Egon Wiener celý život nasával jako houba, aby to v důchodu mohl zvěčňovat na papír.

Spisovatel Egon Wiener se svou další, v pořadí již čtrnáctou knihou. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Výsledkem této snahy je už čtrnáctá knížka Egona Wienera nazvaná Na mostě u Wienerů. Třiasedmdesátiletý autor se v ní vrací k oblíbené formě vzpomínkových miniatur, v nichž nostalgicky připomíná život v poválečných Sudetech. Třebaže vyprávějí o složité a těžké době, jsou Wienerovy glosy překvapivě pozitivní a hřejivé. Podle něj je v knize návod na uspěchaný svět.

„Tajemství je v tom ukecat nepřízeň osudu. S humorem přežili někteří z mých blízkých holokaust. Nenechat se ponížit a vidět před sebou onu jiskřičku naděje, která umírá až poslední,“ vysvětluje.

Právě vyšla vaše nová knížka Na mostě u Wienerů. Most, jako synonymum pro stavbu spojující lidi a jejich osudy, je ve vaší tvorbě přítomné od počátku, zabýváte se komplikovanými vztahy mezi Čechy a Němci. Je známo, že mosty mezi těmito národy byly dlouhou dobu hodně vratké, neprostupné či zbořené. Už je to podle vás mezi Čechy a Němci lepší? 
Víte, to máte tak. Neznám Čecha, který ve své rodině nemá Němce nebo Slováka; znám i časté případy všech tří národností v jedné rodině. A aktuálně? Dnes žije v Česku půl milionu cizinců. Z pohledu zpět to bylo mezi Čechy a Němci jako na houpačce a v Sudetech to bylo ještě zajímavější. Němci se rádi kamarádili s Němci, Čechy s Čechy a Židé podle toho, jakou řečí mluvili. Dnes, po sedmdesáti letech, je vše úplně jinak. Je to víc o penězích, zboží, pracovních příležitostech. Kdyby tu nebyla jazyková zábrana, tak konkrétně u nás na Liberecku není problém, který by musel řešit někdo druhý.

Ve vás přitom koluje z části česká, německá i židovská krev. Dá se říct, že se dramatická historie 20. století zrcadlila i ve vašem životě? 
To jste vystihl úplně přesně. Celý život s tím bojuji a nevím, kdy to skončí. Postavy v mých příbězích mají svůj vzor v mých rodinných příslušnících. Tety a strýcové, kteří po sobě za II. světové války stříleli, chodili v míru spolu na tancovačky, do tělovýchovných jednot a v neděli do Jizerek. Jednou jsem ve svém životopise „zapomněl“ uvést příbuzné v Izraeli a bylo z toho pozdvižení, podruhé mi nachmelený funkcionář sdělil, že kariérní postup vzhledem k mému původu není možný. Potřetí mi spolupracovník vyčetl mrtvé za války, za které mohou takoví jako já, ti s německým příjmením. V podstatě měli všichni pravdu. Mí příbuzní byli tam i tam, ale to je holt osudem všech, kteří se do takových rodin narodili.

Jde, tuším, o vaši už čtrnáctou knížku. Vy jste se přitom vrhl na dráhu psavce poměrně nedávno, již v důchodu. To není úplně obvyklé. Co bylo tím impulzem, že jste usedl k psacímu stroji? 
V životě lidském to chodí tak: v první části se učíte, potom pracujete, a pokud máte to štěstí, že se dočkáte důchodu – odpočíváte. Já „odpočívám“ zhruba čtrnáct let a každý rok si dopřeji radost z nové knížky plné příběhů. A žádný psací stroj. Propisovačka, papír, počítač a opravy. Je to má vášeň, splněný sen, hygiena. Říkám tak příbuzným, že jsou stále s námi, i když jejich pozemská pouť skončila. Píši, abych za svůj život poděkoval i těm příbuzným, které jsem nepoznal. Mrtvým z Terezína a Osvětimi, kteří zemřeli rozptýleni po celém známém světě. Psaní se mi stalo něčím víc, než bych si připustil. Je to prazvláštní pocit, který jsem poznal až tehdy, když mne poprvé na ulici zastavil neznámý člověk a poděkoval mi za to, že mé příběhy jsou mu blízké, že se v nich poznává a že mi za ně děkuje. Pro toho, kdo nepíše pro výdělek, něco úžasného. I proto píšu a nehodlám s tím skoncovat.

Být spisovatelem v dnešní době, kdy vychází denně stovky titulů, bývá těžké. Prosadí se jen ti nejprodávanější, které může řemeslo i živit. Dá se psaním alespoň přilepšit si k důchodu? 
To je otázka, kterou si kladu i já a zodpovědně mohu říci, že odpovědět neumím. Tady hraje určitou roli opravdu zaujetí pro věc, entuziasmus, naturel a vrátit těm nepřejícím balon do jejich části hřiště. A přilepšení k důchodu? Nedejte se vysmát! Pokud se chce dnes někdo živit psaním, může na to zapomenout a radši hledat příležitost jinde. Ale, jak jsem řekl, je to součást mého já. Jít a soutěžit. Ona ta literatura je i o tom zúčastnění se. Není třeba stát vždy na stupni vítězů. Psát knížku přináší neopakovatelný pocit zadostiučinění.

Vy chrlíte knížky jako na běžícím pásu, dá se říct co rok, to jedna knížka. Je po nich takový hlad, anebo jste prostě tak plodný? 
Nyní jste mne dostal. Bojím se, aby okruh mých čtenářů nezačal reptat, že se opakuji. Je to jako s hudbou nebo malířstvím. Melodie se opakuje, malíře poznáte podle jeho rukopisu. Tak nějak to je s námi, co občas něco napíšeme. Moji „fanoušci“ mají svá léta, ale ani já nemládnu. Bude mi 73 let a je možné, že nevidím a neslyším… Věřím ale, že tomu tak není a že má schopnost autoregulace mi včas řekne, že to stačí. Dosud jsem nezaznamenal, že by se mé knížky přestaly lidem líbit a tak píši dál.

Jakým způsobem vlastně knihy vydáváte? Mnozí to zkoušejí přes různé crowfundingové kampaně, že se jim na ně čtenáři složí už předem, což - předpokládám - není váš případ. Je těžké sehnat na vydání knihy peníze? 
Mám štěstí na vydavatele, který vydává všechny mé knížky a věřím, že ani on nelituje. Já jsem rozhodně spokojený. Dnešní svět je o dotacích, darech, sponzorech. Ani mé knihy by nevyšly bez sponzorů, pobídek a grantů. Z těch štědřejších mohu jmenovat Liberecký kraj a města Liberec, Chrastavu, Hrádek nad Nisou a Jablonné v Podještědí. Píši o regionu, který znám, o lidech, kteří mi rozumějí. Čtení mých knih doporučují známí herci, lékaři, ale i místní podnikatelé. Příběhy mají své posluchače v Českém rozhlase i v místních sdělovacích prostředcích. Bez toho by žádná další knížka nevyšla. To je kouzlo, jak vydat knížku a nelézt po kolenou tam, kde vám nic nedají, protože vás neznají.

V anotaci vaší knížky stojí, že je návodem, jak přežít uspěchaný svět. Co je tím tajemstvím? 
Jak přežít v našem světě? Na to je složité odpovědět pár větami. Klíč k přežití mých literárních hrdinů je, nedat slovo druhým, takříkajíc ukecat nepřízeň osudu. S humorem přežili někteří z mých blízkých holokaust. Nenechat se ponížit a vidět před sebou onu jiskřičku naděje, která umírá až poslední, to platí vždy a pokaždé. Ono tajemství je v nás, v naší síle vidět je a hledat cestu, neskládat ruce v klín. Nenosit peníze do hospody, nepůjčovat si, žít pokaždé za své a mít přehled o tom, s kým se kamarádím.

Vždycky když přijde řeč na vztahy Čechů a Němců, stočí se na Benešovy dekrety, potažmo na jejich část umožňující vyhnání Němců. Vy se odpovědi na to, jestli šlo o správnou věc, ve svých knihách umně vyhýbáte. Respektive mi přijde, že stojíte někde uprostřed. Jaký na to vlastně máte názor? 
Tak to se mýlíte. Můj názor na odsun těch, co „roztrhali“ své občanky v roce 1938, je zcela jasný. To oni zavinili, že větší část mé rodiny zahynula v Osvětimi. Pokud by tak vehementně nechtěli do Hitlerovy náruče, nemuseli se pakovat s pár kily po prohrané válce do Německa. Ti, co prokázali své aktivní protifašistické smýšlení, mohli zůstat. S podivem jich bylo kolem deseti procent. Nemluví se mi o tom snadno. Mám i své německé předky, žijící příbuzné. Dnes se jen potvrzuje, že „vyhnání“ fašistů a jejich rodinných příslušníků zabránilo nepokojům, které mohly mít tragické následky obdobně, jako tomu bylo jinde ve světě.

Vaše rodina přitom zčásti skončila v koncentračním táboře. Nikdy jste nezatoužil po satisfakci nebo pomstě? 
Koncentrační, pro mou rodinu vyhlazovací tábory, přinášely svým obětem smrt a ponížení. Ti, co zázrakem přežili, většinou o prožitém nemluvili. Můj otec pouze křičel ze spaní, ale aby pomýšlel na odplatu? Nikdy. To, co si myslím já o lidech, kteří to všechno zavinili, je o mém optimismu a chuti žít, psát, mluvit s lidmi, radovat se a přát jim, aby už nikdy nebyly koncentrační tábory, a aby už Evropou nemuseli proudit utečenci z politických a rasových důvodů.

Co říkáte na nedávnou návštěvu šéfa mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta v Jablonci nad Nisou? 
Víte, že jsem jeho návštěvu ani nezaznamenal? Já sám byl před několika lety s delegací města Liberce na sudetoněmeckých dnech v Augsburgu a vystavoval jsem tam své úžasné staré pohlednice z Libereckého kraje. A mou návštěvu pan Bernd Posselt rovněž nezaznamenal ve svém deníčku. A o tom to vlastně je. Dokud nebudou chtít z mé zahrady zabalit a poslat třešně spěšně do Bavor, ať si jezdí. Budou-li chtít omluvu za vyhnání, tak to prr, pak je poženu. Takový je svět. Rozhodně čitelnější než před lety.

Zpět k vašim knihám. Některé vyšly i v německém překladu. Jaký je na vaše knížky za hranicemi ohlas? 
Děkuji za optání a musím říci, že dobrý. V Žitavě jsou, nebo aspoň byly v knihovně, v informačním centru. Lidé tam chodí na má veřejná čtení. Mé knížky vydané dvojjazyčně si do svého fundusu vyžádaly i některé z německých knihoven. Čtou je lidé mého věku, mladí jim asi moc nerozumí. Ale to je i tím, že cílím na starší generaci a moji němečtí čtenáři se od těch českých moc neliší.

Přestože se vaše knihy obrací do minulosti a věnují se dávné historii Sudet, jsou svým pojetím milé, až hřejivé. Nikdy vás nenapadlo napsat drama nebo horor ze Sudet? Námětů by se tam našlo asi dost... 
To je moc zajímavá otázka. Odpověď zní: Nenapadlo. Já velmi miluji historii, ale nerad dělám, co neumím. Prostě a jednoduše, bojím se dělat chyby a nerad bych byl čtenářům pro smích. Máte pravdu, námětů je dost. A je možné čerpat z mých příběhů, které se této problematiky také hojně dotýkají. Mé příběhy zůstanou krátké, plné toho lidského pohlazení, epizod z mého dětství, kdy jsme si svět představovali trochu jinak, než s jakým se setkáváme v našem stáří.

Při našem posledním rozhovoru jste se svěřil s fascinující skutečností, že vaše babička byla Němka a ukrývala za komínem židovského syna. Její další synové přitom byli v zahraničních armádách. Sestra té babičky měla taky syny, ti zase byli ve Wehrmachtu. Safra, nebyl by toto námět na román? 
Víte, já tomu světu 30. a 40. let minulého století moc nerozumím. Ten tehdejší „Balkán“ v Sudetech jsem nepochopil a je neskutečné, že jej mnozí přežili, když vlastně neměli. Námětem na román byl vlastně život každé tehdy žijící židovské rodiny. A pokud byla napůl německá, ani nemluvím. Je mi líto, ale nemohu sloužit. Nevím, jak a co posoudit. Našima očima to vůbec nejde. Nikdo by ani nevěřil. Křičeli by Židé, křičeli by Němci a sám nevím, co by převážilo. Fikce? Realita? Přání a idealizace? Všichni byli moji příbuzní…

Vy jste byl dříve známý i jako náruživý sběratel starých pohlednic, poštovních známek a vůbec historických relikvií. Stále se tomuto koníčku věnujete? 
Bez koníčků nepřežijete. Vám je koníčkem dozajista práce a rodina. U mne k tomu všemu přibyl starý papír, grafika, knihy, staré dokumenty a vámi zmíněné poštovní známky a pohlednice. Ano, kdo jednou sbírá, sbírat nepřestane. On každý jeden kus od všeho, co jsem jmenoval, má svou legendu, příběh, který se podobá lidskému osudu natolik, až to zaráží a překvapuje. Tady snad začal i můj zájem o literaturu, knihy a četbu. Gorký měl pravdu. Ten potištěný kus papíru, kniha, mi dala hodně z toho, co vím.

Občas, když listuji vašimi knihami, si říkám, že dnešní mladí lidé by tehdejší době asi moc nerozuměli. Svět už je jiný. Trápí vás to? Rozumíte vy světu mladých? 
Začnu odzadu. Nerozumím a mladí těžko rozumí nám. Nejde o to, zda chtějí, nebo nechtějí. Svět je jiný. My nosili do školy zbraně po Němcích, naše děti nosí do školy čínské mobily. My vše pracně hledali v encyklopediích, naši vnuci využívají všeznající internet. Nechci být svědkem „blackoutu“. My neměli televizi, pračku ani telefon, svět byl zlý a dobrý. Dnes je… Kdo ví, zda lepší.

Kdybyste měl stroj času a mohl se na okamžik do minulosti vrátit, do jakého roku byste se podíval a proč? 
Nevím, opravdu nevím. Miluji romantické příběhy středověku, snad do doby přelomu 10. a 11. století, někde na pobřeží Středomoří – Itálie, Jugoslávie… Snad tam nebylo tolik násilí, které svět dnes řeší a asi nikdy nevyřeší. Někam do světa Tichomoří před objevnými plavbami Evropanů. Možná na Island před 300 lety, do Prahy císaře Rudolfa II. Mezi ty první, co žili v teple a bez válek v Austrálii… Co já vím? Určitě by se ještě něco našlo. Pokud mi splníte jedno z těch přání, pošlu vám pohled a vy mi ho schováte do sbírky…

  • Nejčtenější

Kriminalisté vyšetřují údajné zneužití dětí, podezřelým se jejich rodiny mstí

25. března 2024  17:10

Kriminalisté vyšetřují údajné zneužití dvou dětí v Mimoni na Českolipsku. Podle zjištění portálu...

Spory dědiček ohrožují oblíbenou samoobsluhu, zaměstnanci se bojí o výplaty

21. března 2024  9:38,  aktualizováno  15:18

Budoucnost prodejny potravin Kendik v libereckém paláci Dunaj je nejistá. Dlouhodobé rodinné spory...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Všichni se snaží šetřit, pro nás je to cesta do pekla, říkají malovýrobci

22. března 2024  15:48

Ruční a bio výrobou mohou jen těžko konkurovat cenám v supermarketech. Kromě prodeje na svých...

Soukalová zrušila účast v charitativní show, nahradí ji šéfkuchař Pohlreich

27. března 2024  10:32

Ještě před týdnem se z plakátů zvoucích na charitativní M. K. Show smála někdejší biatlonová hvězda...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Syn nechal matku ležet ve výkalech, sousedka zalarmovala policii

25. března 2024  13:27,  aktualizováno  15:01

Z nelidských podmínek nevědomky vysvobodila postarší ženu z České Lípy její sousedka. Přes dveře ji...

Šperky z Turnova učarovaly i Obamovi. Teď Český granát míří do Japonska

28. března 2024  16:17

Jeho barva, rudá jako holubí krev, upoutala pozornost člověka již v době stěhování národů. Obchodní...

Soda mezi sklo i pečení na 860 stupňů. Medaile pro MS se tvořily měsíce

28. března 2024  12:19

Medaile pro květnový hokejový šampionát už spatřily světlo světa. Jsou z tradičního tuzemského...

V jablonecké nemocnici hořela kuchyně, hasiči zachránili dva lidi

27. března 2024  12:20,  aktualizováno  15:50

V nemocnici v Jablonci nad Nisou hořela dnes kolem poledne kuchyně. Několik desítek lidí se před...

Naprosto likvidační, zhodnotil soud zbití známého. Muži zpřísnil vězení na 12 let

27. března 2024  15:45

Odvolací soud dnes poslal osmačtyřicetiletého Jana Holického za pokus o vraždu na dvanáct let do...

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...