Ze staré skříně nová komoda? Z obývákové stěny jídelní set? Proč ne. Upcyklace, neboli opětovné využití materiálu pro nové produkty s vyšší přidanou hodnotou, je u nás poměrně nový pojem. V Novém Boru se upcyklací starého nábytku zabývá Farní charita Česká Lípa, která tu založila sociální podnik Provoz 13. Zde pod dohledem zkušené výtvarnice a designérky Jany E. Ruské vzniká nový designový nábytek z toho vyřazeného.
„Češi ročně vyhodí spoustu starého nábytku. Ten často končí na skládce, protože kvůli lakování a různým lepidlům ho nejde spálit, třebaže dřevo je biomasa. Přišlo nám to líto,“ předesílá novoborská výtvarnice Jana E. Ruská.
Farní charita v Novém Boru je přitom zavalena starým nábytkem, který za režijní náklady distribuuje chudým a sociálně slabým lidem z ubytoven a holobytů. Myšlenka tento nábytek ještě vylepšit a udělat z něj nový se sama nabízela. Od ledna tak v truhlářské dílně Provozu 13 vznikají stolky, židle, komody, skříňky a lavičky. Je o ně zájem, protože se nepodobají ničemu z běžné nábytkářské produkce.
„Náš nábytek je sice dražší, ale i to je relativní. Vydrží totiž dalších sto let, což se o židli z nábytkářských řetězců nedá říct ani omylem. Takže ho máte déle a cena se vám vrátí. Benefitem je, že nábytek dodáváme už smontovaný. Navíc můžete mít dobrý pocit, že jste pomohli planetě, ušetřili něco z našich lesů a dali práci znevýhodněným lidem,“ vysvětluje Ruská. V Provozu 13 totiž pracují lidé zdravotně hendikepovaní, kteří by jinak obtížně našli práci.
Ačkoliv dílna plně funguje teprve tři měsíce, už stačila nábytkem vybavit několik domácností na Českolipsku a Děčínsku, zasedačku jedné z firem nebo šatny v Domově dětí a mládeže Smetanka.
Na začátku je vyřazený nábytek
Jak vlastně upcyklace probíhá? Na začátku věnují farní charitě lidé svůj vyřazený nábytek. Může být i potlučený nebo nefunkční, dále se totiž k němu přistupuje jako ke zdroji. Z jedné skříně mohou být třeba čtyři židle nebo dvě komody. Pak přichází ke slovu výtvarnice Jana E. Ruská se svým prostorovým vnímáním a představivostí.
„Hodím si na papír svoji vizi, co by z toho šlo udělat. Občas mě náš truhlář trošku usměrní. Ale pak společně najdeme cestu, jak ze starého kousku vytvořit něco nového, nejlépe úplně jiného. Omezeni nejsme vlastně ničím, materiálu je tady dost,“ popisuje Ruská.
Starý nábytek je třeba rozložit, odstrojit od železných věcí a zbavit starého laku. Materiál se pak řeže a znovu šroubuje a lepí. Ruská při tom obdivuje fištrón někdejších truhlářů.
„Kam my se na ně hrabeme. Starý nábytek je nádherný. I když už naši předci znali dřevotřísku, potáhli ji kvalitní dýhou. Takový nábytek vydržel celý život. Dnes se mnohem méně kvalitní dřevotříska pokryje milimetrovou vrstvičkou plastové fólie. Takže my se dnes často obklopujeme laminem, které je z padesáti procent odpad slepený pryskyřicí,“ popisuje rozdíly výtvarnice.
Důvod, proč dnes nábytkářské firmy „chrlí“ nekvalitní nábytek, vidí v tlaku na cenu a množství produkce. A také touze lidí mít několikrát za život nábytek nový, když se ten starý už okouká. „Líbí se mi staré gauče, měli je jinak řešené než ty dnešní. Byly užší, jednodušší. Sedělo se na nich jinak, v interiéru byly krásné. V hotelových chodbách se vyjímaly. Dnes se spíše dělají široké a měkké gauče na rozvalení. Lidé zpohodlněli,“ posteskla si Jana E. Ruská.
Snaží se uchovat krásu rostlin
Novoborská výtvarnice je známá nejen prací se dřevem, ale hlavně jako autorka unikátní sklářské techniky zvané Chimaera. Té se věnuje ve volném čase. Spočívá v kombinaci skla a rostlin do unikátních designových prvků. Tyto kompozice pak nabízí jako součást interiérů.
„Rostliny jsou krásné, ale jejich krása je pomíjivá. Já se snažím ji uchovat navždy pomocí skla a pryskyřic technikou slinutí. Řada umělců ztvárňuje přírodu, tedy něco, co už tu dávno je. Já akorát udělala zkratku a nic nepřetvářím, ale kradu času,“ vysvětluje Ruská. Květy nebo listy pak vypadají, že jsou ve skle jakoby zamrzlé.
Kompozice, které Jana E. Ruská vytváří, už našly své obdivovatele. Najdete je třeba v hotelu a restauraci Panská zahrada v Dobřichovicích, řada lidí si je pořídila do svých bytů.
S technikou Chimaera Jana E. Ruská zazářila i v soutěži pro začínající podnikatele T-Mobile Rozjezdy. Zakomponovat rostliny do skleněných prvků je přitom alchymie. „Některé rostliny mohu použít hned po utržení, jiné se musí nasušit. Spousta jarních rostlin pak nejde použít vůbec, protože jsou plné vody a na konci procesu by ztratily barvu a zprůhledněly by,“ vysvětluje novoborská výtvarnice.
Záměrně pak vybírá rostliny takové, jaké mají na člověka pozitivní vliv. Například lípu, která podle mytologie zajišťuje lidem mír, nebo jetel, který zase lidem přináší lásku. Ruská je přesvědčena, že její kompozice pak na lidi působí uklidňujícím dojmem.
„My dnes žijeme v umělém světě. Města jsou umělá, dokonce už i ten trávník je uměle vysazen. V Japonsku už lidem lékaři předepisují jako lék procházky v lese. Myslím si, že rostliny mají svou magii, kterou nám lidem mohou předat,“ dodává Jana E. Ruská.
