Sešli se tu i uplynulou sobotu, aby si připomněli 120 let od narození.
„Jen málokterý člověk, který se stal trojnásobným emigrantem, by do smrti zůstal odhodlaným vlastencem jako Alois Liška,“ říká Vilém Fencl, prezident Roty Nazdar - sdružení z Bakova nad Jizerou, jehož zásluhou neupadají v zapomnění lidé bojující za svobodu Československa v obou světových válkách a které od 90. let setkání organizuje.
Přesto byly doby, kdy režim chtěl tohoto hrdinu dvou světových válek, který se stal již ve svých 48 letech brigádním generálem a do jehož rukou skládal 9. května 1945 kapitulaci německý velitel pevnosti Dunkerque, vymazat z povědomí národa.
Jako velký vlastenec a člen západního odboje se nehodil komunistům do krámu. A StB kolem něj, jako ostatně i kolem jeho dalších kolegů „ze Západu“, začala zatahovat síť.
Například Sovětům oddaný československý armádní generál Bohumil Boček mu v roce 1948 napsal do posudku: „Nenašel kladný poměr k lidově demokratickému řádu republiky, proto je pro službu v čs. armádě neupotřebitelný.“
Liška byl dohnán k emigraci
Situace nakonec dohnala Lišku k emigraci. V den, kdy zvolili Klementa Gottwalda prezidentem, se vytratil StB z dohledu a odešel do Velké Británie. Tam také ve svých 77 letech zemřel.
„Na dědu se nepamatuji, když musel v červnu 1948 potřetí emigrovat, byl mi rok, ale pocítili jsme to celá rodina. Hlavně otec, kterého zavřeli skoro na dvanáct let, krátce poté, co děda odešel, a pustili ho až v roce 1960, u příležitosti vyhlášení Československé socialistické republiky,“ vzpomíná vnuk Aloise Lišky Miroslav Pelikán, který do Záborčí přijel ze Staré Boleslavi.
Nelibost režimu musel snést i on. „Když jsem vycházel z devítky, měl jsem jednu dvojku, ale doporučili mi JZD. Naštěstí se mi podařilo dostat do učení a pak i na střední školu a nakonec i na vysokou, ale to bylo až v roce 1967, kdy se poměry uvolnily,“ říká.
„Dokonce v roce 1968 za dědou babičku a maminkou pustili do Anglie, ale pak už nic.“
Emigrace do Británie v roce 1948 byla pro generála Lišku v pořadí třetí. Poprvé utekl už za 1. světové války z rakousko-uherské armády k Rusům a vstoupil do Československých legií.
Nacistům se postavil i na západní frontě
Podruhé se postavil proti nacistům a na západní frontě jako velitel československé obrněné brigády. Kvůli jeho odchodu se tehdy Němci mstili na jeho rodině, kterou poslali do koncentráku.
Otce a bratra zastřelili esesáci na pochodu smrti těsně před koncem války, matka a dcera Vlasta, matka Miroslava Pelikána, Ravennsbrück přežily.
Podle Pelikána se ale v době jeho dětství o dědovi moc nemluvilo. Ze strachu, aby se někde neprořekl.
„Měli jsme neustále za zády estébáky, jednoho nám dokonce nasadili do baráku. Kontroloval, kdo k nám chodí na návštěvu, takže se lidé báli s námi stýkat,“ dodává Pelikán. „I když jsou to už dávné události, které mladé moc nezajímají, jsem rád , že si ho dnes alespoň někdo připomíná.“
