S Patočkou ho totiž pojila jedna věc. Oba dva figurovali jako režimu nepohodlné osoby na seznamu lidí určených k likvidaci, oba zažili výslechy na StB.
„Pokud by Jan Patočka nezemřel při vysilujících výsleších, asi by nepřežil krutosti bolševických táborů,“ je přesvědčen Milan Brunclík.
Teď v červnu jsou Patočkovy nedožité 110. narozeniny. Vy jste k této příležitosti natočil dokument, který jste zpřístupnil na YouTube. Je Patočkova osoba a hlavně její odkaz stále aktuální?
Většina starších občanů Turnova o Janu Patočkovi jen mlhavě tuší, že tu kolem něj byla za prvních měsíců prezidentování Václava Havla jakási sláva na náměstí. Kolem skromné Patočkovy busty na bývalé zvláštní škole chodí lidé pod tíhou každodenních existenčních starostí povětšinou netečně. Nynější oslavy Patočkových výročí zazní na pár hodin a pak zas vše přikryje prach zapomnění. Můj film bude putovat volně internetem a snad osloví lidi, kterým nedávné roky nesplývají s alpinským vrásněním.
V Turnově přitom do roku 1990 téměř nikdo nevěděl, že se tu filozof Patočka narodil. Komunisté jeho odkaz totálně vymazali z historických pramenů. Prožíval jste zadostiučinění, když Václav Havel v roce 1990 odhalil na Patočkově rodném domě v Sobotecké ulici pamětní desku?
Onen památný první červen 1990 byl pro mne dnem několikerého zadostiučiněni. Asi nejvíc tím, že jsem v přenosovém voze Československého rozhlasu režíroval z turnovského náměstí koncipovaný přímý přenos slavnosti v čele s Václavem Havlem. Vysílali jsme spolu z Liberce v srpnu 1968 a pak pracovali ještě na jaře 1969 na Havlově slavném pásmu Čechy krásné, Čechy mé. Do listopadu 89 jsme po dlouhé roky do rádia ani jiného oficiálního média oba nesměli.
Od Patočkovy smrti uplynulo v březnu 40 let. Jak známo, zemřel po brutálním výslechu na StB. Vy jste shodou okolností v 70. letech požíval u režimu podobné pověsti nepřátelské osoby. Nebál jste se, že i vám zatlučou na dveře jako Patočkovi?
Takzvanou estébáckou zadržovačku jsem prožil několikrát a taky jsem měl domovní prohlídku, kdy u mne hledali film z roku 1968, který měl velitele turnovské vojenské posádky usvědčit z vlastizrady, neboť se s polskými okupanty dohodli, že odjedou za město a už se v Turnově neukážou. Hrdinní vojáci mi to vše vypověděli do kamery a kontráši sháněli ten film jako důkaz, že Turnováci zradili Varšavskou smlouvu. Film jsem po celou totalitu úspěšně ukrýval a v příštím roce, kdy to bude už půl století od okupace 1968, jej využijeme do dokumentu o ojedinělé turnovské vojenské vzpouře proti hrubé okupační síle. Slovy Zdeňka Pohlreicha: bude to prďák!
Turnovský žurnalista Milan Brunclík nyní natočil dvacetiminutový dokument o turnovském rodákovi Patočkovi.
V dokumentu hovoříte o koncentrácích Norbert, které plánoval zřídit bývalý režim pro své odpůrce. Dva z nich dokonce začal na Moravě budovat. O tom se dnes stále moc neví, mnozí jejich existenci zpochybňují. Jak jste se dozvěděl o tom, že místečko tam soudruzi připravovali i pro vás?
V roce 1993 se na mne obrátili přátelé z tehdejšího Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu Pavel Žáček a Radek Schovánek, zda bych jim pomohl zachránit estébácký videoarchiv, neboť hrozilo, že jej estébáčtí pohrobci, kteří se široce rozprostřeli do mocenských pozic v polistopadovém režimu, zničí. Po celé léto 1993 jsme v mém TV studiu v Mladé Boleslavi přepisovali stovky kazet StB a mezi nimi byl i film nadepsaný Norbert. Vypadal jako někdy z dávných časů, byl černobílý, ale zbrusu nový, natočený v Krátkém filmu v létě 1985, kdy si soudruzi už uvědomovali, že se blíží jejich konec a uvažovali, že své pozice bez krve a násilí nepustí. V tom filmu hrají herci, dnes hvězdy TV seriálů, role obětí i vrahů. Celá ta filmová žumpa je instruktáží, jak v jednom jediném dni svézt do koncentráků z celého Československa zhruba sedm tisíc registrovaných nepřátelských osob. Tato zvěrstva založili v roce 1970 ministr vnitra Obzina a spol. a tábory Norbert byly připraveny až do 25. listopadu 1989. Pokud by svozy odpůrců režimu nastaly v počátcích Charty 77, což byl přímo modelový případ, tak pokud by Jan Patočka nezemřel při vysilujících výsleších, asi by nepřežil krutosti Norberta. Sám sebe mezi koncentráčníky jsem našel ve spisech na ÚDV ve zmíněném létě 1993. O rok později jsme slavili 5. výročí sametové revoluce a já jsem o táborech Norbert natočil svůj první krátký film pro TV NOVA. Už z něj není o jejich existenci a genocidní hrůznosti sebemenších pochyb. Estébáci mne ustavili nepřátelskou osobou v mých sedmnácti letech jako gymnazistu, přesně 16. 9. 1969. Fakt, že jsem byl nezletilý, je mezi Norberty velmi neobvyklý.
Vy jste ve svém dokumentu vyzpovídal i Patočkova nástupce ve funkci mluvčího Charty 77 Miloše Rejchrta. Ten ve své mrazivé zpovědi mluví o tom, jak estébáci vždy před pátou přišli a odvedli ho v Praze k výslechu. Takové věci se děly i mimo Prahu, v Turnově?
Miloš Rejchrt je můj dlouholetý přítel a rozhlasový kolega. On jako mluvčí Charty 77 to měl v Praze horší než já - provinční disident v Turnově. Ale sbírali nás neurvale před rozedněním stejně na Vltavě jako v Turnově na Jizeře. S tím rozdílem, že do Svobodné Evropy se člověk zadržený a urážený estébáky v Turnově jen tak nedostal.
Patočkova smrt nebyla zbytečná, Chartě 77 se díky jeho schůzce s nizozemským ministrem Van der Stoelem krátce před smrtí dostalo uznání od představitele svobodného demokratického světa. Zamyslel jste se někdy nad tím, co by s Patočkou bylo dál, kdyby nezemřel?
Myslel jsem na to mnohokrát a nejintenzivněji právě při tvorbě mého letošního Patočkovského dokumentu. Zní to drsně, ale pro starého pána byla jeho smrt po výsleších zřejmě vysvobozením proti tomu, co by ho čekalo v koncentráku. Právě tento moment považuji za mé vyznání obdivu a vděčnosti k Patočkovi, který o táborech Norbert asi nic konkrétního nevěděl, ale smrtelné ohrožení při své hrdinné obhajobě pravdy a svobody proti dacanům musel tušit.
Charta 77 nebyla zbytečná
Charta 77 a vůbec celá Patočkova filozofie se točila kolem požadavků, aby komunistický režim dodržoval lidská práva a své vlastní zákony. Lze ale toto vůbec od totalitního státu čekat? Nebyla v tomto ohledu celá Patočkova snaha sysifofská?
Bolševici si byli moc dobře vědomi zločinecké podstaty svého režimu. Proto tak řádili při vzniku Charty 77 a kvůli tomu si zotročili herce a zpěváky, kteří lili špínu na Patočku a další signatáře a v čele s Jiřinou Švorcovou se namočili do hnoje podobně jako kulturní fronta adorující nacisty po smrti Heydricha. Charta 77 byla zásadním činem, od kterého se odvíjejí naše dny.
Má Patočkovo jméno ještě dnes nějakou váhu? V Turnově se po něm jmenuje poněkud nešťastně panelové sídliště, ale vědí ti lidé vůbec, že jméno patřilo jednomu z největších českých filozofů?
Platí u nás osvědčené rčení, že člověk doma není nikdy prorokem. V tomto smyslu Patočkova ducha v Turnově nenacházím.
Vy sám pokládáte v závěru dokumentu znepokojující otázku, jestli si pro vás zase nepřijdou? Opravdu někdy máte ten pocit?
Už se zase sestavují seznamy lidí s nepohodlnými názory, jako po okupaci v roce 1968. Po internetu šmírují novodobí estébáci, tvořící databáze příštích Norbertů.
Potřebuje podle vás dnešní doba dalšího Patočku nebo Chartu 77, respektive tedy Chartu 17?
Před pár lety psali pánové Fukuyama a Bělohradský o konci dějin a nepotřebnosti hrdinů. Současný rozvařený svět napovídá, že Patočky a Charty zažijeme znovu a brzo.
