„Já mám v sobě jen kapičku romské krve, táta byl z poloviny Rom, což jsem ale dlouho netušila,“ říká pěstounka.
Sama v mládí nemohla mít vlastní potomky. V té době neexistovaly léčebné metody, které by její problém dokázaly vyřešit, proto si děti osvojila. „A protože jsem se tenkrát jmenovala Cigáňová, hodilo se mi k příjmení, že jsem si vzala romské děti,“ směje se.
Ty měly mnohem menší šanci umístit se v náhradní rodině, nebyl o ně zájem. Třeba jednoho z „jejích“ chlapců pěstouni předtím několikrát vrátili, protože nezvládli jeho hendikep.
„Já viděla jeho fotky a spatřila ten bezbřehý smutek v chlapcových očích. Zamilovala jsem si ho už na dálku. Hned jsem si pro něj jela. Když ho poprvé přivedli, stoupl si přede mě a řekl: ‚No ahoj mami, ty už sis pro mě konečně přišla?‘ To byl nejsilnější okamžik v mém životě,“ vzpomíná Cincibusová.
Své postižení nakonec zvládl. Dnes pracuje jako zástupce ředitele v Ústavu sociální péče na Moravě.
Když si žena děti jako malé brala do péče, některé z nich měly v papírech napsáno, že jsou nevyučitelné a nemají žádnou perspektivu. Vesměs šlo o děti, jejichž matky utekly z porodnice, nebo byly z rodin odebrány kvůli tomu, že rodiče se o ně nestarali.
Daniela všem dokázala, že tyto lékařské „nálepky“ neplatí a rozhodla se je ignorovat. „Například Tereza vychodila učňák jako zahradnice a dneska pracuje jako pekařka. Má šťastný život,“ chlubí se pěstounka.
Všechno ale nebylo růžové. Hlavně období, kdy se ženě sešlo pod střechou naráz pět dětí mladších pěti let. Dnes ale na tyto doby vzpomíná s úsměvem: „Než jsem je všechny pooblékala, první už bylo počůrané!“
Žádné z dětí, které jí prošly rukama, není nezaměstnané a nepobírá sociální dávky. Ostatně, právě sociální systém považuje Daniela za příčinu romského problému.
Příručky o výchově měla ze samizdatu
„Pokud má člověk zdravé ruce, musí pracovat a neměl by s nimi sedět na klíně a čekat na dávku. Dávky jsou to největší zlo,“ říká nazlobeně.
K pátrání po biologických rodičích své svěřence sama nabádala. Tak se i stalo, že Tereza si našla svoji rodinu, loni o Vánocích u nich byla na návštěvě. Kamil si zase našel svého pokrevního otce. „Já děti nikdy nebrala jako vlastnictví, spíš že je mám propůjčené jako boží dar,“ zdůrazňuje žena.
Vychovávat romské děti nebylo v komunistickém Československu snadné. Neexistovaly příručky a problematice Romů se téměř nikdo nevěnoval. Díky seznámení s doktorkou Milenou Hübschmannovou, zakladatelkou naší romistiky, získala v roce 1978 první samizdatově vydané poznatky o výchově Romů.
„Pochopila jsem, že je musím vychovávat tak, abych zachovala jejich identitu. Vychovávala jsem je, aby byly hrdé na to, že jsou Romové. Učila jsem je, že když se jim někdo bude ve škole posmívat, že jsou cikáni, mají říci, že zase umí líp tancovat a zpívat,“ líčí pěstounka.
Za téměř čtyři desítky let péče o romské děti poznala, že jsou citově vřelejší, živelnější a mají vyvinutý smysl pro spravedlnost. „Romové mají velký smysl pro rodinu, i když si navzájem říkají zlé věci, rychle si odpustí. Také se dovedou radovat z maličkostí a ze života, i když mají nedostatek,“ usmívá se.
