Rčení „znovu se narodit“ není v případě čtyřiapadesátiletého Petra Bobka rozhodně žádnou frází. Strávil šedesát tři dní v umělém spánku a za jeho tělo pracovaly přístroje. Rodina se s ním dvakrát přišla do Krajské nemocnice v Liberci rozloučit, ale nakonec se zázrakem opět vrátil do života.
Jednalo se o jeden z nejhorších případů nemoci covid-19 v kraji, který se podařilo zvrátit v dobrý konec. Z muže, jenž pracuje jako řidič pro prádelnu, se stal člověk učící se opět chodit. Se svým osudovým příběhem se svěřil MF DNES.
V liberecké nemocnici jste hospitalizován od 3. března letošního roku, nyní se léčíte na rehabilitaci. Jak se vám to celé přihodilo? Co se před přibližně čtyřmi měsíci stalo?
Přišlo to zčistajasna, nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Dodnes netuším, kde jsem se covidem nakazil. Celé to začalo vysokými horečkami, které mě trápily týden. Měl jsem čtyřicítky teploty a vůbec se je nedařilo nijak a ničím srazit. Objednal jsem se proto na PCR test. Večer mi pak přišla SMS zpráva, že jsem pozitivní. Zavolal jsem tedy své obvodní lékařce a ta, když se dozvěděla o mých příznacích, mi ihned zavolala sanitku. Přijela asi za deset minut. Do ní jsem nastoupil v podstatě jako zdravý člověk.
Ale pak se něco změnilo...
Pamatuji si ještě, jak mě přivezli do nemocnice. Myslel jsem si, že mi třeba něco „píchnou“ a pustí mě domů. Ale nestalo se tak. Náhle se mi přitížilo, dávali mi kyslík a rychle mě odvezli na ARO s covidovým zápalem plic. Pak už si vybavuji jen nějaké útržky. Na ARO mě pak třetí den museli uvést do umělého spánku a v něm jsem strávil šedesát tři dní.
Co se s vámi stalo?
V podstatě mi přestaly fungovat plíce (pravá plíce praskla, pozn. red.) a následně další orgány v těle. Veškeré tělesné funkce za mě obstarávaly přístroje. V krku jsem měl otvor na tracheostomii, za uchem dva vstupy na dialýzu, jelikož mi nefungovaly ledviny, další hadičky v tříslech. Dostával jsem koňské dávky různých léků. Chtěli mě i převézt do Prahy, ale nakonec to neudělali, protože věděli, že bych cestu nemusel přežít. Na ECMO (extrakorporální membránová oxygenace, která nahrazuje dočasně funkci plic - pozn. red.) mě nakonec napojili v Liberci.
Co na to vaše rodina?
Byl to pro ně obrovský šok. Moc se o mě báli. Navíc je dvakrát za tu dobu ke mně volali, aby se se mnou přišli rozloučit. Podle personálu nemocnice jsem byl nejtěžší případ covidu v Liberci, který přežil.
Po více než dvou měsících vás lékaři z umělého spánku probudili. Co následovalo?
Nejprve se jim nedařilo mě probudit, protože jsem byl hodně otupělý léky. Když se to ale zdařilo, zjistil jsem, že se nemohu takřka hýbat, jak jsem tak dlouho nehybně ležel. Byl jsem při vědomí, ale nemohl se skoro ani sám napít. Nohu jsem měl strašlivě oteklou, vypadala jako pařez. Učím se proto znovu chodit. Fyzička je pryč, zhubl jsem dvacet kilogramů. Před třemi týdny jsem se teprve poprvé postavil. Zatím dojdu z pokoje k výtahu, to je maximum. Prognózy jsou takové, že se léčit budu asi do podzimu. Ale říkají, že prý dělám pokroky.
Část populace a i někteří politici hlásají, že covid-19 neexistuje, že jde snad o jakési nadnárodní spiknutí s cílem ovládnout lidstvo. Co si o těchto věcech po vaší tragické zkušenosti myslíte?
Ten virus tady je a je zrádný. Lidi by rozhodně neměli podceňovat očkování.
Díváte se po předchozích zkušenostech na život jinak?
Určitě. Je třeba si ho více vážit a také si ho užívat, protože nevíte, co bude zítra. U mě to bylo strašlivě rychlé, mžik a málem jsem tu už nebyl.
Na co se nejvíce těšíte, až skončí vaše rekonvalescence po nemoci?
Na rodinu a hlavně na vnoučata. Mám dvě vnučky ve věku dva a půl a pět a půl let. Tak na ně se hodně těším.
Když použiji klišé, tak vás v Liberci vlastně „vytáhli hrobníkovi z lopaty“...
Proto jim tady všem chci obrovsky poděkovat. Starali se o mě opravdu špičkově. Největší dík patří celému kolektivu ARO, to oni mi zachránili život. Dále všem na rehabilitačním oddělení a „mým“ ergoterapeutkám Ivě a Pavle.
