Trval 20 dní, během nichž vězni s přestávkami ušli 300 kilometrů z koncentračního tábora Schwarzheide u Drážďan až k Terezínu.
„Logika pochodu byla jediná - utéct před postupující frontou. Jak se ale prostor koncem války zmenšoval, byl pochod chaotický. Ještě předtím byli někde zastřeleni vězňové mladší patnácti a starší pětatřiceti let, protože by pochod nepřežili,“ předesílá novoborský badatel Josef Doškář, člen Svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské.
Pochod z koncentráku Schwarzheide vyšel 18. dubna 1945 a čítal přibližně 600 vězňů, Čechů, Ukrajinců, Rakušanů, Francouzů, Němců, Poláků a Holanďanů. I přes selekci mladých a starých jej stovka nepřežila.
„Vězni byli hnáni krajinou v nedostatečném ošacení a obutí, mnohdy bosí. Kdo nestačil tempu pochodu, byl na místě zastřelen, hozen na vůz, který vezl ostatní mrtvé či bezvládné. Vozy často táhli samotní vězni,“ připomíná Milena Městecká, pořadatelka pietních pochodů Lidických žen a účastnice letošního pietního pochodu Schwarzheide.
K jídlu byla občas jen polévka ze shnilých brambor a kopřiv
K jídlu nedostávali vězni nic, výjimečně polévku ze shnilých brambor a kopřiv. Ze zoufalosti jedli pampelišky natrhané cestou. Kdo zemřel cestou, byl pohřben na místě.
„Mrtvé pohřbívali zase vězni, jsou známy případy, kdy ti co pohřbívali, byli zastřeleni a vhozeni do stejné jámy. To se stalo například na zastávce v Horní Chřibské,“ popisuje Městecká.
Z Horní Chřibské vyrazil pochod k Varnsdorfu a na obou zastávkách po sobě nechal 14 mrtvých. Pak změnili esesáci způsob pochodu.
„Krátce před 5. květnem byla kolona vězňů rozdělena na dvě skupiny, židovskou a nežidovskou. Nežidovská postupovala pěšky do Skalice u České Lípy, židovská byla na nákladních vagonech převezena do České Lípy,“ dokládá českolipský historik Ladislav Smejkal.
Vězně objevili partyzáni
Nežidovská skupina dopadla o něco lépe. Ve Skalici je dozorci zavřeli do brusírny skla K. Zeisler. V okolních lesích totiž už pro dozorce nebylo bezpečno - pohybovali se tam čeští partyzáni.
Právě ti pak skupinu zavřenou v brusírně objevili. Dozorci a esesáci se jim po krátké přestřelce vzdali. Dokládají to zápisky francouzského vězně René Dupaua, který si celý incident zaznamenal, když jej viděl z okna.
„SS si sundali výložky s ‚hlavou smrti‘ a někteří dozorci už nemají ani hodnosti. Někteří se oblékají do civilu. Rozdělují si potraviny. Snaží se vyjít ze dvora a je z toho přestřelka. Velitel v čele se svou jednotkou vyjde před dvůr s rukama nahoře. Vzdávají se českým partyzánům, kteří sklárnu obklíčili. Dva partyzáni vstupují do dvora. Oznamují nám, že jsme osvobozeni!“
Méně štěstí měla židovská část pochodu, která pokračovala po kolejích do České Lípy. Počátkem května bylo ještě chladno a pršelo. Sedmnáct vězňů dvoudenní cestu nepřežilo.
„V každém rohu vagonu bylo sedátko pro esesmana se samopalem. Vezli nás dva dny a dvě noci a nikdo z nás nevěděl, kam jedeme. Pršelo, takže hodně kluků, kteří nevydrželi stát a lehli si na mokrou, výkaly potřísněnou podlahu, to nepřežilo. Mnoho z nich jsme v České Lípě vyhodili z vlaku, poněvadž jsme na nich nechtěli stát,“ dosvědčil nedávno serveru Paměť národa jeden z účastníků pochodu smrti Schwarzheide, Luděk Eliáš.
Nacisté neprojevili kapku soucitu
Po příjezdu do České Lípy museli zbylé mrtvé vynosit z vlaku. Odvezli je do lesa u Sosnové, kde je zahrabali do mělké jámy. Několik přeživších vězňů později vypovědělo, že někteří nebyli mrtví a ještě se hýbali. Nacističtí dozorci neprojevili ani kapku soucitu.
„Zbytek vězňů byl 7. května dopraven do Litoměřic, odkud šli pěšky do Terezína. Vstříc jim vyšel Červený kříž, který se o ně postaral,“ připomněl Ladislav Smejkal.
Co se ale stalo s dozorci, kteří je doprovázeli? Odpověď na to poskytl opět jeden z vězňů - mladý Alfred Kantor, autor pozoruhodného kresleného deníku, v němž zachytil události pochodu smrti.
Z deníku vyplynulo, že dozorci vězně dovlekli k mostu přes Labe a na české hranici před Terezínem je opustili. Zbytek vězňů dorazil do Terezína stiženého tyfem, avšak svobodného.
