Váš ústav letos slaví 50 let existence, během které se mnohokrát změnil jeho název. Vadí vám, že se mu lidově pořád říká pasťák nebo polepšovna?
Pasťák je hanlivý název a vadí mi. Titul polepšovna mi nepřijde špatný a sám ho občas použiju.
Mě jako malého, když jsem zlobil, strašili polepšovnou. Že je to vězení pro děti, kam přijdu.
To pramení z předsudků lidí, které jsou obrovské. Podstata našeho zařízení nemůže být dětský kriminál. Staráme se tu o děti 24 hodin denně 7 dnů v týdnu, chodí tu do školy, stravují se tu, volný čas jim vyplňujeme aktivitami. V podstatě simulujeme normální rodinu. Samozřejmě jsme trochu direktivnější, než běžné školy.
Zažil jste tu někdy dítě, o kterém jste usoudil, že sem vlastně nepatří?
Tak on sem vlastně nepatří každý druhý. Důvodem jejich pobytu zde je jejich špatné chování. Ale proč se špatně chovají? Protože selhala jejich výchova doma, nemají tam žádné podmínky a minimum pozitivních vzorů. Žádné z dětí se nenarodí pro polepšovnu. Tím se teprve stává vinou rodičů.
U rodičů tedy pramení problémy těchto dětí a rodí se to zlo, jehož se dopouštěly?
Pramení v nefunkční rodině. Většina dětí zažívá scénář jako přes kopírák. Rozpad rodiny, často končí samy s matkou nebo prarodiči. Rodiče mají často v kriminále, nebo jsou sociálně slabí, nezaměstnaní, zadlužení, bez zájmu o ně. Figuruje tam dále alkoholismus, agresivita, nezájem o školní docházku dětí. Pak se nedivme, že se děti dostanou k nám.
Co kdybych vám tedy řekl, že polepšovna by měla být spíš pro jejich rodiče?
No samozřejmě, s tím souhlasím, ale už je na to pozdě. Na nás je zajistit těm dětem školní docházku, zaopatřit je a zapůsobit na ně tak, aby se v ideálním případě alespoň vyučily.
Žádné nemá vyšší ambice?
Občas tu nějaký talent je, ale jde o výjimku. Třeba jsme tu měli děti, co se pak dostaly na střední školy, jedna dívka – na tu jsme obzvláště hrdí – dokončila sportovní gymnázium v Jablonci nad Nisou. Další dívka dnes studuje vysokou školu. Ale neberu to jako náš úspěch. Musí jít o souběh věcí, to dítě musí samo chtít a mít doma základní zázemí. A právě to drtivá většina nemá.
Mluvil jste o dívkách. Pro mě je podivné, že se vůbec dostanou děvčata k vám. Dívky přece dospívají dřív a čekal bych, že budou mít přeci jen víc rozumu než chlapci.
Máme tu zhruba třetinu děvčat. S nimi je to navíc obtížnější. Kluci a jejich prohřešky jsou čitelnější, zatímco u holek je větší míra rafinovanosti a záludnosti.
Patnáctileté dívky s kriminální minulostí nejspíš i žijí sexuálním životem. Nejsou tu problémy s jejich těhotenstvím?
Párkrát se nám to stalo. V takovém případě, když jí už bylo 15 let, se buď ruší ústavní výchova a jde domů, nebo putuje do ústavu pro těhotné matky, ty jsou v Česku dva.
Jak velké procento dětí se nakonec dostane na nějakou školu?
Většina na ten učňák doopravdy jde. Ale velké procento z nich ho nikdy nedokončí a pak se jen protloukají životem.
Jak tu probíhá běžný den?
Ten se blíží běžnému dni ve funkční rodině. Jen rodiče tu suplují pedagogové. Ráno v půl sedmé budíček, úklid, hygiena a snídaně. Pak nástup do školy. Učí se v menších třídách a spojených ročnících, máme tu nyní pro 35 dětí 5 tříd. Po obědě jim vychovatelé vytvářejí individuální program, děti jsou v rodinných skupinách po pěti až osmi. Věnují se sportu, výtvarné činnosti, nákupům, ale mohou jít třeba samy ven – pakliže si to zaslouží. Následuje večeře, příprava do školy a večerka.
Před deseti lety jste tu měli deset procent dětí trvale na útěku, už je situace lepší?
Dnes už děti s útěky jen experimentují, chtějí si to prostě zkusit. Důvodem je touha po rodině nebo nezvládnutí nějakého nahromaděného tlaku. Zjišťují však, že si tím útěkem nepomůžou. My je za něj netrestáme, jen omezujeme nějaké výhody. K opakovaným útěkům tedy nedochází. Dost často se ale děti nevracejí z víkendových dovolenek. Rodiče jim třeba nezajistí návrat.
Na oknech tedy nejsou mříže...
Neklademe jim překážky. Když se dítě rozhodne utéct, stejně by si tu šanci našlo. Mříže jsou zbytečné.
Jak vám tu vycházejí testy na drogy? Letos podle výroční zprávy byly pozitivní jen u šesti dětí.
Naštěstí s tím problém nemáme, u nás nejsou drogy. Všichni mají zkušenost s cigaretami a když mohou, tak kouří. My jim to netolerujeme, ale mimo náš dohled to dělají. Půlka dětí má zkušenost s marihuanou. Namátkově je testujeme při návratu z dovolenek, ale oni to vědí, že je kontrolujeme, takže si dávají pozor.
Co syndrom vyhoření vašich zaměstnanců?
K tomu je tady velmi blízko. Motivace dětí něco dělat je malá, motivace ve vzdělání nulová. Snažíme se je utáhnout například na sport. Účastníme se republikových sportovních olympiád, býváme na nich úspěšní, pouze párkrát jsme nevyhráli. To nás pohání a děti motivuje.
Vy jste ve funkci ředitele 13 let, zažil jste tu nějaký dramatický případ?
Rádi se chlubíme tím, co se povedlo, třeba zmiňovanou dívkou, co absolvovala jablonecký gympl. Jsme ale rádi za každého, kdo se po letech přijede pochlubit, že se mu v životě daří, pracuje, zakládá rodinu. Dramatických osudů je tu na druhou stranu dvanáct do tuctu. Nejde ani spočítat, kolikrát se tu někdo popere.
Nic jako v Chrastavě, kde chovanec ubil samorostem učitelku?
K tomu jsme se u nás naštěstí ani nepřiblížili. Snažíme se radovat z maličkostí. Zařídit dětem hezké zážitky a v jejich součtu doufat, že v nich něco dobrého zakoření a pozitivně je ovlivní.
Kdo byl váš nejmladší chovanec?
Přezdívalo se mu Pinky, bylo mu devět, když k nám přišel. Dnes je mu dvanáct.
Ten se mi před chvílí bezelstně přiznal, že mlátil spolužáky, jako by mi vyprávěl na čem byl včera v kině. Chtěl si se mnou povídat.
Tyhle děti ulice jsou velmi komunikativní. Lidi, co s nimi přijdou prvně do styku, zjistí, že jsou vděční za jakýkoliv zájem. Kdybyste jim nabídl něco nového, zobou vám z ruky, neohrnují nad ničím nos. Ale rychle začínají sledovat, kde mohou vaší laskavosti využít a zneužít. To umějí.
Co za trestnou činnost mají děti v papírech, když k vám přicházejí?
Krádeže, někdo „elpíčka“ neboli loupežná přepadení. Bývají součástí nějaké party. Gangy je využívají ke krádežím. Měli jsme tu kluka z party zlodějů aut, jako nezletilého ho využil gang ke krádežím a on to pak jako nezletilý vzal na sebe. Při té příležitosti bych se přihlásil ke snížení trestní zodpovědnosti minimálně na 14 let.
Co je vlastně snem těchto dětí?
Sní, tak jako jako všechny děti, ale ony mají sny násobně zkreslené. Chtějí být třeba profi fotbalisty, mít drahá auta. Žijí v iluzích. Střet s realitou je pak o to tvrdší. Nemají zázemí, které by jim pomohlo. Který čerstvě dospělý se v 18 postaví sám na nohy? Tyto děti obzvlášť ne. Jejich naivita je tedy ještě větší, než u běžných dětí.
Kolik z těch dětí v budoucnosti skončí v pravém kriminále?
Dost. Bohužel někteří hned pár kilometrů vedle ve Stráži pod Ralskem. Jezdíváme tam na exkurze a jestli si někdo myslí, že tomu můžeme zabránit, tak říkám, že nemůžeme. Kdybych se na hlavu stavěl, neovlivním to. Je přece logické, že tyto děti budou končit ve vězení více, než děti z gymnázií. Některé tam vysloveně míří.
Váš exkolega Zdeněk Pelda, který léta šéfoval chrastavskému výchovnému ústavu, měl žebříček svých TOP 10 chovanců, na vrcholu byl pak vždycky nějaký vrah. Máte také takový žebříček?
Ten nemám, ale kdybych ho měl v hlavě sestavit, bylo by tam loupežné přepadení babičky. Mladiství vrazi míří do Boletic, ti k nám nepřijdou. Jsou tu maximálně nějaká zabití zvířete.
Když šéfoval chrastavské polepšovně, vzpomínal na děti, které tam kdysi měly svého otce i jeho otce. Stává se to i u vás?
Už se tu objevily děti „chovanců“, kteří tu kdysi byli, ale já je nezažil. Bohužel to asi brzo přijde, roky letí...
Blíží se Vánoce, jak budou ve vašem domově vypadat?
Snažíme se, aby tu děti nebyly. Ne že bychom si chtěli od nich odpočinout, ale nechceme, aby byly zklamané. Všechny chtějí být doma. Pro ty co tu zůstanou, těm přibližujeme atmosféru domova, máme stromeček, večeři s kaprem a salátem.
