„Chtěla jsem jim splnit přání a umožnit jim prožít to, o čem sní snad každá žena - být pěkně učesaná, perfektně nalíčená, oblečená a sladěná - být prostě krásná,“ říká Werner. „V tomto případě byla proměna neuvěřitelná. Všechny rozkvetly a zdaleka to nebylo jen účesem, make-upem nebo šik outfitem.“
Kolekci obrazů, které z fotografií vznikly, i kalendář nyní přivezla do liberecké krajské knihovny. Jsou tu k vidění na výstavě.
Čekala jste takový ohlas?
Ani náhodou. Myslela jsem si, že udělám tak pět, šest proměn, ale byly nadšené. Z asi sedmi desítek obyvatelek domova se jich přihlásila půlka. To mě trochu vyděsilo. Ono to není jen tak. Musíte si každou zvlášť prohlédnout, popovídat si s ní a otipnout, co by jí slušelo. Vymyslet střih vlasů, barvu, líčení, oblečení. Udělat to a vyfotit před proměnou a po ní. Bylo mi jasné, že je to záležitost na dny a že sama to rozhodně nedám. Obrátila jsem se na kolegyně z branže a daly jsme dohromady pětičlenný tým.
Co všechno jste absolvovaly?
Problém byl hned s účesem. Bylo mi jasné, že nemají peníze na to, aby chodily pravidelně ke kadeřníkovi. Znamenalo to udělat ho tak, aby vypadal dobře, i když odroste. Zájemkyně si samy napsaly, co by se jim líbilo. Já jsem pak zkombinovala představu svou a jejich. Zároveň jsem oslovila firmy, které slíbily, že jim dají barvy a kosmetiku.
A co oblečení?
Herec Jaroslav Dušek nás nakontaktoval na firmu, která sbírá použité oblečení a posílá je charitě a organizacím, které pomáhají potřebným. Její pracovníci pak přes Vánoce vybírali oblečení podle velikostí, které jsme jim poslali. Do Mariánek jsem ho pak vezla napěchovaných pět pytlů. Tady zafungovaly bezvadně sestry z ústavu. Probraly ty hromady a sestavily z toho modely, že jsme jenom zírala, jak to dokázaly sladit. Něco jsme poskytla ze svého šatníku a něco nakoupila u Vietnamců. A vůbec, musím pochválit pracovnice domova.
Jaká byla spolupráce s modelkami?
Úžasná, přestože modelkami byly dívky po dvacítce i zralé ženy kolem sedmdesátky. Měly čas se těšit a také se těšily. Myslím, že to bylo na dlouhé měsíce téma hovorů číslo jedna. Můžu ale uvést jeden příklad za všechny. Na první fázi stříhání a barvení dostaly za úkol vzít si ručník a počkat před improvizovaným kadeřnictvím, které nám v domově vytvořili. Začaly se scházet už ráno, i když věděly, že na ně hned tak řada nepřijde, seděly na chodbě a čekaly třeba do večera, až na ně přijde řada, aby něco nepropásly. Bylo na nich vidět, že si to užívají.
Jak dlouho trvala jedna proměna?
Záleží na složitosti střihu a barvení, ale v průměru s focením tak čtyři až pět hodin. Takže si to vynásobte dvaatřiceti a přičtěte k tomu, že jsme některé proměny opakovaly v únoru a všechny ještě v květnu. A to nepočítám ty nekonečné hodiny, kdy jsem fotky upravovala. Dá se říct, že od toho ledna jsem na proměnách trávila všechny víkendy a veškerý volný čas.
Ale všechny modelky se vám do kalendáře nevešly. Co ty ostatní?
Pravda, do kalendáře se dostalo jen třináct z nich. Obrazy ale mají i ty ostatní. Uspořádaly jsme z nich výstavu. S tím nám hodně pomohla liberecká pedagožka Vlasta Vyčichlová, která se hodně angažuje v charitě, domluvila první výstavy obrazů a sehnala na ně peníze. První výstava se konala v anglikánském kostele v Mariánských Lázních. Ta druhá začala 2. listopadu v liberecké krajské knihovně a potrvá do 16. listopadu. Vernisáž je ale až 11. listopadu od 17 hodin.
Bude mít ještě proměna žen z Pramene nějaké pokračování?
Vymysleli jsme knížku, kde by byly všechny portréty a příběhy fotografovaných žen a na videu pak příprava a průběh proměn a obsahovala by i povídání o domově, který má velmi zajímavou historii. Dříve v něm býval klášter a byl ve velmi špatném stavu. A vedení Pramene ho obnovilo, takže vlastně i on prodělal proměnu. Na publikaci ale nejdříve musíme sehnat peníze. Přihlásili jsme projekt na Katalyzátor, to je internetová stránka, kde lidi mohou přispět na projekty, které je zaujmou, podobně jako na Hithitu.
