Jsou tu nejdelší a nejširší sjezdovky v zemi. Rokytnice má už přes dvacet let možnost stát se tygrem lyžování v západních Krkonoších.
Dokonce si v polovině devadesátých let minulého století tamní radnice půjčila tehdy astronomickou částku ve výši 150 milionů korun na lanovku na Lysou horu, aby vizi naplnila.
Ředitel Spartaku Rokytnice Jiří Krtička.
Místo blahobytu, který lanovka měla přinést, přišel krach města za dluh ve výši 400 milionů korun i za další investice do Horního a Dolního náměstí a posléze rozprodej takřka veškerého obecního majetku.
Lanovka připadla za 60 milionů tamnímu Spartaku, největší organizaci ve městě, který ji od počátku provozoval. Jeho členové, kterých je na 800, se stali akcionáři rokytnických skiareálů.
Město se očistilo, ale Skiareál Rokytnice s lanovkami na Studenově a Lysé hoře se potácí na úrovni přežití dál. Těžkou ránu mu dala loňská zima, kdy místo plánovaných 93 vydělal o 56 milionů méně. Letos rozprodává zbytný majetek v podobě zchátralého Pensionu Akuma. Ale ani to nestačí.
Podle současného ředitele Spartaku Rokytnice Jiřího Krtičky může skiareál spět k neodvratitelnému konci. Vaz mu ale podle něj nemusí zlomit počasí, nebo banky, ale osobní zájmy některých akcionářů a neschopnost se na čemkoli domluvit.
Vstup do sezony nezačal příliš šťastně. Deštivé počasí odválo naději na tučné tržby z vánočních svátků. To není příliš dobrý start?
Ne že by to byl základ všech příjmů, ale Vánoce jsou důležité. Třeba ale dojde k velkému obratu, začne pravá zima. Jenže pak potřebujeme týden, abychom celý areál kvalitně připravili. Minimálně několik dní, abychom zprovoznili alespoň něco. A protože jsme o Vánoce přišli, je ještě důležité, jak dopadne únor a jarní prázdniny. Tak to ale v lyžařině je a špatné zimy bývají, bohužel, vždy dvě po sobě.
Co je u vás nového?
Po loňské zimě nic a ani se nedalo nic očekávat. Stará děla prošla generálkou, pořídili jsme děla a tyče nové. Snažíme se, aby nás takové zimy nepodrazily úplně. Vždycky bývá pár dnů, kdy se dá zasněžovat a ty je potřeba využít. Nedávno jsme spustili nové webové stránky, které nám prakticky umožní on-line informovat o stavu na sjezdovce. Jinak na investice nebylo a v létě jsme tu dělali jen jakési drobné práce.
V polovině devadesátých let město zainvestovalo stavbu lanovky na Lysou horu za 150 milionů korun a právě tehdy po sobě přišly dvě teplé zimy a najednou nebylo z čeho splácet a přišel krach města. Hrozí to i dnes?
Zadluženost společnosti klesá a dnes je v přiměřené míře. Kámen úrazu však je, že našich majitelů, akcionářů, je na 800. Z toho drtivá většina jsou laici, neekonomové, kteří do čísel nevidí a poslouchají hospodské povídačky. A pak se tady šíří plané zprávy, že jsme předlužení a nestíháme splácet. To tak úplně pravda není. Potíž je ve způsobu řízení. Osm set lidí je členem Spartaku, který je jediným akcionářem skiareálu. A oněch 800 lidí se cítí být oprávněno vědět všechno a rozhodovat o všem. To nejde. A spousta těch lidí hájí své osobní zájmy a podnikatelské aktivity.
Proti tomu se přeci velmi špatně bojuje...
Prakticky to nejde. Má-li se například přijmout nějaké strategické rozhodnutí, je to nesmírné martyrium. V cestě stojí nekompetentnost, neinformovanost a střety zájmů s postranními úmysly. A vším tím se táhne nedůvěra všech proti všem. I kdyby přišel někdo, chytrý, bezúhonný, jakýsi Mirek Dušín, který by věděl jak na to, tak mu to nikdo neuvěří. Problém není ten, že společnost s ročním obratem 90 milionů investuje pomocí cizích peněz, problém je, že to někteří členové výboru považují skoro za zločin.
Kam se tedy Skiareál v Rokytnici ubírá, nebo bude ubírat?
Kdo ví. My si neumíme říci: teď budeme táhnout za jeden provaz. To si raději ukazujeme jeden na druhého, kdo do svého chlívka nosí větší pytel ovsa. Jediné, co ho může spasit, je to, že se konečně začne někomu věřit a ten to bude řídit. A když to budeš řídit špatně, tak tě za rok, nebo za pět vyhodíme. Já tu dnes působím spíše jako pobíječ much.
Měl byste to být vy?
Vůbec netvrdím, že to mám být já. Ale vůči bankám a potencionálním investorům tu musí být někdo, kdo je schopný říci: tak to bude a tak to prosadím. Jinak to nejde. Jakýsi krizový manažer.
A proč to tak není?
Protože první, co by udělal, je, že by odstřihl všechny prebendy a toky peněz do ostatních sportů. V dobách hojnosti to je bohulibá věc, ale když na to není? Ale to nejsou penězovody jenom do sportu, ale všude okolo. Tady je naprosto běžné, že skiareál rolbuje běžecké tratě, ale on z toho v podstatě nemá ani korunu. A ubytovatele donutit, aby na to přispěli, je strastiplná cesta. Další věcí jsou předražené pronájmy pozemků, kdy platíme ať se daří, nebo nedaří. Areál zaplatí miliony za pronájem pozemků, i když tou lanovkou ani nezatočí. Za rok 18 korun za metr čtverečný. Bizarním úkazem jsou třeba louky na kopci, které máme v nájmu od provozovatele hospody, která tam je. Bez nás by ta hospoda neměla co dělat, ale my jí platíme ve statisících nájmy. A to je na několika místech.
To je specifikum jen Rokytnice?
Ne, v Čechách to tak je. A pak to vylézá na povrch v podobně hubených letech.
To ale skrývá jedno obrovské nebezpečí pro skiareál. V tržním prostředí musí subjekt, který je uměle vysávaný, dříve nebo později prohrát boj s okolím. Nebudou nakonec na úbytě všichni? A existují vůbec koncepce, kam se má skiareál ubírat?
Existují. Několik. Vždycky v minulosti padlo zadání: „Utvořte koncepci!“ Tak ji někdo utvořil. Dnes leží v šuplících. Kdyby se Churchill o každém rozhodnutí radil, tak tu válku přeci nikdy nemůže vyhrát, protože uvnitř těch lidí je jich vždycky hodně, kteří si hájí něco jiného, než prospěch celku. A to je přesně tady v Rokytnici.
Existuje z toho cesta ven?
Aby se to tu vůbec začalo stavět na nohy, tak je nutné seškrtit nájmy na pozemcích a snížit tok financí směrem ke Spartaku a zajistit peníze na nové investice. Naprosto zásadní věc je zasněžování. Bez toho budeme pořád závislí na Krakonošovi. Jen nevím, jestli se v tom kolektivním mozku vůbec může rozsvítit.
Vaše názory vůči vlastníkovi, tedy akcionářům, jsou poměrně ostré. Nebojíte se?
Pokud tady chci být, musím změnit jejich myšlení.
