Osud, válka a pak i komunisté tomu ale chtěli jinak. „Němci se báli, aby jim přes malé mlýny, jako byl náš, neutíkalo obilí. Sedláci se totiž vymlouvali, že se neurodilo, a tedy že nemohou Říši odevzdat předepsané dávky, a obilí tajně vozili do menších mlýnů, které nebyly tak na očích,“ vysvětluje třiaosmdesátiletý Novotný a přidává vysvětlení, proč se nejmenuje Fidler.
„Děda s babičkou žili jako druh a družka, jeden protestant a druhý katolík, asi se nedohodli, takže se svatba nekonala. A otec dostal příjmení po babičce – Novotný,“ vysvětluje poslední z rodu mlynářů.
Po státním zákazu provozovat mlýn Fidlerovi ještě nějakou dobu pekli žitný chléb, který rozváželi po okolních obcích, ale kupovat mouku bylo ztrátové.
Po válce mlýn už nepovolili, a tak v roce 1946 otec mlynář nastoupil do továrny jako pomocný dělník. A pak ho komunisté nahnali do družstva. V usedlosti družstevníci chovali prasata, na loukách se pásl dobytek. K mlýnu totiž patřil pozemky a také nedaleký rybník.
Osm let dřiny a půl milionu z vlastní kapsy
To možná paradoxně mlýn zachránilo – zůstal v držení rodiny Fidlerů. Bohumil se ale vydal jinou cestou – na studia. „Udělal jsem vysokou chemickou. Vždycky jsem se kolem potravin a potravinářství motal, a když jsem šel do důchodu v roce 1990, rozhodl jsem se mlýn zachránit,“ říká.
Stálo to osm let dřiny jeho i příbuzných, a také půl milionu z vlastní kapsy, ale lidé mají možnost zase slyšet, jak mlýn klape. Sice naprázdno, ale zařízení a technologie je původní.
A část z ní dokonce jediná zachovaná v Česku, jako například důmyslná dřevěná skříň se spoustou přihrádek a pohyblivých klapek, tzv. štoska na čištění krupice z roku 1840.
„Tu už jinde nenajdete, jen u nás,“ glosuje Novotný a ukazuje malé komůrky se šoupátky a pohyblivými jazyky. „Krupice se čistila větrem. Pod střechou je ventilátor, který dovnitř vháněl vzduch. Krupice se sypala svrchu na pohyblivé síto, propadávala komůrkami a vítr ji čistil. Největší umění bylo správně nastavit šoupátka, a to uměl jediný mlynář, tedy můj tatínek,“ vysvětluje Novotný.
Mlýn patří mezi takzvané drnčáky
Mlýn patřil typově mezi takzvané drnčáky, to znamená, že kolo poháněla voda ze Staroveského potoka, který pramenil zpod drnů pod Vysokým nad Jizerou. Náhonem voda proudila ke mlýnu a na kolo o průměru 4,7 metru padala se shora.
Spodní částí stavení procházela hřídel dlouhá 6,5 metru. Byla srdcem celého mlýna, protože ovládala nejen mlecí zařízení, ale vyráběla elektřinu o napětí 120 voltů pro domácnost a poháněla třeba stroje ve stodole. Podmínkou byl ale dostatek vody.
Když bylo sucho, zastavil vodu první mlýn po potoce, mlynář si napustil rybník nebo nějakou nádrž a pak teprve ji pustil dál. Po potoce byly čtyři mlýny a my jsme byli třetí v pořadí, takže jsme museli čekat. V létě se ale moc nemlelo. Byly žně, sedláci sváželi obilí do stodoly a teprve v zimě je chasa mlátila.
Do mlýna obilí putovalo na jaře, kdy bylo vody dost. „Takže dva tři měsíce jel od rána do večera. V létě se mlelo jen tak, aby byla mouka pro pecnářství a pro lidi, kteří chtěli mouku do domácnosti. Pytle nosili mleči a lidé ze mlýna na ramenou. Byly padesátikilové, takže mlynáři a jejich pomocníci nebyli žádní sušinkové. Z jednoho pytle bylo 37 kilo mouky a 9,5 kilo otrub a zbytek byl odpad. V minulosti si někteří sedláci stěžovali, že je ho moc a že zůstává mlynáři za lubem. To je spodní mlýnské kolo, které se nehýbe. Moc nezmohli. Ve mlýně měl totiž mlynář hlavní slovo jako soudce. Odtud ale pochází přísloví, že má někdo něco za lubem,“ popisuje Novotný.
Roztocký mlýn z roku 1685, kdy si ho pronajal první z Fidlerů, mohou dnes lidé navštívit. Samotné stavení pochází z roku 1656, ale podobu má jako v roce 1941, když je Němci opatřili pečetí.
Uvnitř jsou ale poklady mnohem starší. „Je to práce, která nekončí, pořád něco opravujeme a obnovujeme. V květnu by se mělo například rozběhnout malé vodní kolo. Bude to ale jen menší vodní okruh, protože celý náhon ani rybník už se obnovit nedá,“ doplnil Novotný.
