Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Za čtyřicet let s přehradami zažil hrázný potopy, nádheru i dotyk smrti

  10:29aktualizováno  10:29
Žádná z přehrad v Jizerských horách by neměla po protržení tak obrovskou ničivou sílu jako josefodolská. Ale strach není na místě. Vždyť muž, který zná největší přehradu v Libereckém kraji nejlépe, bydlí v obci přímo pod ní. Pětašedesátiletý hrázný Pavel Ševčík dělá na přehradě v Josefově Dole od roku 1983.

Při práci na přehradě přišel Pavel Ševčík před 17 lety málem o život. Spadl na něj těžký železný vozík a přerušil mu hlavní tepnu. Nehoda ho připravila o pravou ruku. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Vede záznamy o počasí s nedozírnou historickou cenou. Pamatuje třeskuté mrazy, záplavy sněhu, ale hlavně chvíle, kdy se proudy vody valily do přehrady ze všech stran.

Ředitel státních lesů v Libereckém kraji Ludvík Řičář o Ševčíkovi mluví jako o velmi moudrém a houževnatém člověku. Hrázný se k přehradě vrátil i poté, co ho tam zavalil dvě a půl tuny těžký vozík a přežil jen zázrakem. Letos na ní končí a odchází do penze.

Kdy v uplynulých jednatřiceti letech lilo kolem přehrady nejvíc?
Při letních povodních v roce 2002 napršelo 13. srpna během čtyřiadvaceti hodin skoro dvě stě padesát litrů vody na metr čtverečný. Do přehrady přitékalo při kulminaci devadesát metrů krychlových vody za vteřinu. Pro srovnání - třeba letos na začátku května klesl průměrný přítok na sto litrů za vteřinu, což je devětsetkrát méně.

Co se vlastně s přehradou děje, pokud průtrž mračen netrvá pár desítek minut, ale mnoho hodin?
Díváte se na hladinu a roste vám před očima. Ale přítok devadesát metrů krychlových vody za vteřinu z 13. srpna není nic proti historicky nejhorší povodni z roku 1897. Na blízké Nové Louce tehdy napršelo za den téměř tři sta padesát litrů na metr čtverečný. Tam, kde teď stojí přehrada, teklo v Kamenici kolem sto sedmdesáti metrů krychlových vody za vteřinu.

Josefodolskou přehradu stavěli v letech 1976 až 1982. V srpnu 1978 postihly Jizerské hory záplavy, voda řádila i na staveništi josefodolské přehrady a brala dolů stroje i materiál. Kde jste tenkrát byl?
Pracoval jsem na přehradě Souš, kam jsem jako hrázný nastoupil v roce 1973.

Podle meteorologických záznamů spadlo 8. srpna 1978 v Jizerských horách za pouhých deset hodin až dvě stě padesát litrů dešťových srážek. Pamatuje si, co se tenkrát odehrávalo?
Nahoře v horách jsme věděli, co hrozí dole v údolích. Narychlo jsme tenkrát odjeli zachraňovat děti z tábora v Malé Skále. Z Kamenice a z Jizery se valila na Turnov obrovská spousta vody a vznikla dokonce fáma, že se hrázní na Souši opili a vypustili přehradu. Někteří lidé nás dokonce chtěli zmlátit.

Pustošivých povodní v poslední době přibývá. Kde berete jistotu, že váš dům pod josefodolskou přehradou je dobrá adresa?
Sypaná hráz, jakou máme v Josefově Dole, se protrhla v v roce 1963 v Baldwin Hills v USA. Zabezpečení přehrad se však za uplynulých padesát let neuvěřitelně zlepšilo. Čidla měří tlak v hrázi po dvou minutách a každých patnáct minut se údaje zaznamenávají do historie. Že se s přehradou může něco stát, bychom věděli tři čtvrtě roku dopředu. Na přítocích do ní měří srážky pět stanic a data z nich míří do počítačovému systému. Pokud by kvůli extrémním srážkám hrozilo nebezpečí, spustil by se automaticky alarm. Ale ani při největších lijácích neodtékalo z nádrže víc vody, než může Kamenice pojmout. Po dokončení přehrady nebyly na jejím horním toku ani jedny povodně.

Na dně přehrady se zrodil trampský hit Rikatádo

Pamatujete ještě časy, kdy Kamenici nespoutávala přehrada?
Ano, Kamenice se točila v nádherném údolí, kde leželo sedm trampských osad. Mimochodem, v jedné z nich vznikla slavná píseň Rikatádo. Plány na výstavbu přehrady se mnoha lidem nelíbily, ale za socialismu komunistická strana poručila a diskuze skončila. Dnes přehrada vypadá jak kanadské jezero a patří k nejnádhernějším místům v Jizerských horách. I k nejnavštěvovanějším. Když jsme na ní s manželkou ještě bydleli, mluvila o ní jako o příliš hlučné samotě. Ročně kolem ní projde sto osmdesát tisíc lidí.

Na rozdíl od jablonecké nebo liberecké přehrady se tam ale nevykoupou, neprojedou se v loďce a ani si nezarybaří...
Josefodolská přehrada vznikla hlavně kvůli pitné vodě pro Liberec. V sedmdesátých letech minulého století byly hlavní zásobárnou pitné vody pro Liberec podzemní zdroje v Podještědí a na Českolipsku. Začaly do nich však pronikat škodlivé látky z chemické těžby uranu a hrozilo, že poškodí zdraví obyvatel. S josefodolskou přehradou se před čtyřiceti lety počítalo i pro Českou Lípu. Podle tehdejších prognóz měla mít v roce 2040 dvě stě tisíc obyvatel.

Teď pije vodu z Josefova Dolu jen Liberec. Předtím však projde bedřichovskou úpravnou. Kolik vlastně měří štola z Josefova Dolu do Bedřichova a jak dlouhé jsou všechny podzemní chodby, související s přehradou?
Necelé čtyři kilometry. Nejvíc má štola do Bedřichova - dva a půl kilometru. Štola v hrázi měří skoro půl kilometru, odtokový tunel přes čtyři sta metrů. Při hloubení se používal stejný razicí štít jako při výstavbě pražského metra. Do úpravny vody v Bedřichově posíláme z přehrady za vteřinu dvě stě litrů. Ale můžeme až sedm set.

Když už jsme u čísel, můžete prozradit některá zajímavá, která se vážou k počasí na přehradě?
Naměřili jsme tady nejnižší teplotu minus dvacet sedm stupňů. Nejsilnější led byl tlustý okolo šedesáti centimetrů, sníh měl rekordní výšku dvě stě čtyřicet centimetrů. Voda v přehradě se otepluje stejně jako klima. Dříve měla v létě nanejvýš osmnáct stupňů, v poslední době se někdy dostane i přes dvacet. Když už jsme u čísel, tak málokdo ví, že drenážním systémem může z josefodolské přehrady prosakovat dvacet pět litrů vody za vteřinu. Ale průsak se pohybuje jen okolo deseti jedenácti litrů za vteřinu. A ještě jedno kuriózní číslo. Josefodolská přehrada se napustila do maximální výšky 18. září 1986, přesně sedmdesát let poté, co se protrhla přehrada na Bílé Desné.

Žulová hráz se pěchovala dvacetitunovým válcem

Co vlastně tvoří hráz přehrady?
Udusaný perk, tedy zvětralá jizerskohorská žula. Pěchovala se dvacetitunovým vibračním válcem. Byla tak tvrdá, že se do ní nedala pořádně zarazit špice krumpáče. Návodní svah neboli líc hráze pokrývá dvaceticentimetrový asfaltový líc. Nepropustných je ale pouze osm centimetrů.

Přehrada vypadá podle vašich slov docela jako věda. Jak se vlastně stane z člověka její vládce, hrázný?
Pocházím z Brna a studoval jsem tam techniku na vysoké škole. Po studentských protestech proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy jsem musel ze školy odejít. Vždycky se mi líbily Jizerské hory a po vojně jsem potkal svou budoucí manželku, která v nich žila. Tak jsem se sem přestěhoval a už jsem tady zůstal. Původně jsem se šel ptát na práci u Severočeských vodovodů a kanalizací na nové úpravně vody na Souši. Ale sídlily ve stejné budově jako Povodí Labe a spletl jsem si dveře. Shodou náhod právě sháněli hrázného na Souš.

Existuje pro hrázné nějaká speciální škola?
Ne. I když takzvaná velká voda se dá vystudovat na vysoké škole. Povolání hrázného se ovšem často dědí. I mě vystřídal syn, na přehradě mu budu pomáhat jen do konce roku.

Práce na přehradě vás stála před sedmnácti lety málem život a připravila vás o pravou ruku. Co se přihodilo?
V březnu 1997 na mě spadl z kolejničky kvůli technologické závadě železný vozík. Vážil dvě a půl tuny a přerušil mně hlavní tepnu. Naštěstí fungoval jako tlakový obvaz. Z komatu jsem se probral po šesti týdnech, absolvoval jsem sedm operací. Při dvou z nich jsem přežil klinickou smrt. Byl jsem tehdy sám nad sebou a díval jsem se dolů na operační stůl, na lékaře, nešťastné z toho, že mě ztrácejí. Pak jsem se vrátil. Oni měli radost, já ne. Nic tak krásného jsem předtím nezažil. Když jsem se probudil z komatu, učil jsem se všechno od znovu jako malé dítě. Ležel jsem na pokoji a myslel si, že už nikdy tu svou přehradu neuvidím. Že jsem na ní strávil dalších šestnáct let, je obrovská zásluha lékařů z jablonecké nemocnice a taky mé ženy, rodiny, kamarádů a známých. Mysleli na mě a posílali mně energii, kterou jsem k uzdravení potřeboval.

Ale asi jste nemohl dělat s jednou rukou všechno, co jste dělal před těžkým úrazem?
Byli jsme na přehradě čtyři, kolegové mi pomáhali a podrželo mě i Povodí Labe. Většinu práce ale zvládnu sám. Nepřestal jsem ani sportovat. Před deseti lety jsem jel Vasův běh a devadesát kilometrů jsem dal za deset hodin. Letos v létě se chystám na cyklistický závod 111 hodin. V týmech se zdravými sportovci je vždy jeden handicapovaný. Smyslem závodu je ukázat, že život má smysl i po těžkých úrazech.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Lidovcům rezignovala dvojka kandidátky v Libereckém kraji

Kamil Jan Svoboda, který je druhý na kandidátce KDU-ČSL do sněmovních voleb v Libereckém kraji, rezignoval. Jako důvod uvedl přetrvávající ochotu strany...  celý článek

Andělčina, Liberec IV-Perštýn, okres Liberec. Dvougenerační hrázděná Liebiegova...
Hrázděné domy. Jaká zajímavá stavení jsou v Česku na prodej

V České republice se prodává velké množství hrázděných a podstávkových domů. Některé se pyšní několika patry, či dokonce věžičkou. Téměř všechny stojí v...  celý článek

Obžalované čtveřici hrozí za těžké ublížení na zdraví 5 až 12 let vězení.
Za brutální útok v baru poslal soud všechny obžalované do vězení

Krajský soud v Liberci rozhodl v případu mimořádně brutálního útoku na muže a ženu v českolipském baru Hong Kong. Čtyřem obžalovaným vyměřil nepodmíněné tresty...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.