Až na dno se odkryl třeba záliv u bývalé Bižuterie. „Voda klesla už více než čtyři metry pod maximální hladinu zásobního prostoru,“ říká Chmelař. „Nic takového tady nepamatuju, kromě období, kdy se přehrada vypouštěla kvůli vybudování dvou štol.“
Především druhá štola, protipovodňová, rozbouřila před třemi lety město. Řada lidí si myslela, že se jen zbůhdarma sypou peníze do betonové lobby. „Kdo chce pochopit, že Jablonec štolu potřebuje, pochopí. Kdo nechce, pořád na ni jenom nadává,“ tvrdí Chmelař.
Sám se řadí mezi obhájce štoly, jež ústí pod Jabloncem na soutoku Bílé a Lužické Nisy.
„Velké povodně dokážou meteorologové až na výjimky předpovídat několik dní dopředu. Štolou můžeme do Nisy upouštět až čtyřicet metrů krychlových vody za vteřinu a vytvořit v přehradě místo na zachycení přívalových srážek,“ vysvětluje.
Vypouštět se ovšem dá tolik vody, kolik kolem Nisy nenadělá škody. „Což je určitě alespoň deset kubíků za vteřinu. V Jablonci pod přehradou by šel potok z břehů už ve chvíli, kdybychom z ní pouštěli dva a půl metru krychlových, natož ještě víc.“
Podle Chmelaře připomíná současné období konec devadesátých let 19. století, kdy se na Jizerské hory a města pod nimi přivalilo několik povodní za sebou. Nejpustošivější z nich udeřila v roce 1897 a vyvolala vznik tří velkých přehrad. Vyrostly v Liberci-Harcově, na Černé Nise v Bedřichově a v Jablonci-Mšeně.
Právě tam zažil Chmelař nejkrušnější momenty v mimořádně deštivém srpnu 1978, kdy velká voda přepadávala přes bezpečnostní přelivy na koruně hráze a škodila ve městě.
„Lidé mi někdy říkají, že si dokonce pamatují, jak voda tekla vrchem přes celou hráz. Je to ale nesmysl. Něco podobného není prakticky možné. Umím jim ale vysvětlit, proč se pletou. Stalo se, že při povodních dosahovala voda necelý metr pod vrchol hráze. Liják doprovázela vichřice a jak vlny narážely do hráze, vodní tříšť létala přes ni,“ vysvětluje.
Vyhrál by každou hospodskou sázku o počasí
Chmelař se při sporech o podivuhodných klimatických úkazech na přehradě ocitá ve velké výhodě. Vyhrál by každou hospodskou sázku o počasí v Jablonci, poněvadž si vede statistiku s nejnižšími teplotami, s největší tloušťkou ledu a výškou sněhu i přehled o měsíčních úhrnech srážek.
Pracuje s údaji od svých předchůdců a vede si vlastní statistiky. Například o tloušťce ledu má přehled od roku 1973. Nejsilnější byl na jaře 2006. Ještě 28. března sahal ledový příkrov na přehradě do hloubky šedesáti centimetrů.
K prvnímu jarnímu měsíci se váže rovněž sněhový rekord. Šestého března 1970 obklopovala přehradu 125 centimetrů vysoká bílá masa. ́
Další Chmelařův statistický poklad se týká zajímavostí svázaných od roku 1972 s vrtochy zimy.
Z plus tří na minus dvaadvacet. Za pár hodin
„V noci ze Silvestra na Nový rok 1979 přišel nevídaný zlom počasí,“ připomíná hrázný okamžik, po němž v socialistickém Československu nastaly vynucené třítýdenní školní prázdniny a kvůli energetické krizi vysílala televize pouze v omezeném čase.
„Během několika hodin spadla teplota z plus tří na mínus dvacet dva a půl stupně Celsia. Vraceli jsme se tehdy kolem přehrady ze silvestrovské zábavy a pokrýval ji souvislý ledový škraloup. Zamrzla celá republika,“ vzpomíná hrázný.
Ve svém archivu zachytil ještě jeden pozoruhodný rozmar počasí. „Před třiceti lety napadlo v Jablonci na prvního května patnáct centimetrů sněhu. Do prvomájového průvodu jsme šli tenkrát v děsném počasí,“ přidává další zajímavost.
Kromě krásy se v přehradě skrývá také smrtelné nebezpečí. Zanedlouho po jejím napuštění v roce 1911 zahynul pod hladinou školák a po něm dva mladí muži.
Nejteplejší voda byla letos v srpnu, měla přes 26 stupňů
„Utopenců jsem tady bohužel viděl mraky. Někdo zemřel nešťastnou náhodou, někdo se utopit chtěl,“ prozrazuje Chmelař. „Jednou jsme dokonce v zimě vysekávali tělo mrtvého muže z ledu. Několik lidí ztratilo život, když si při návratu z hospody řekli, že si zkrátí cestu domů a přehradu přeplavou,“ doplňuje.
Hrázný si přehradu nejvíc užívá v květnu: „Je ještě plná vody a čistá. Prostě taková svěží, stejně jako stromy a tráva kolem ní.“
Pro některé lidi neztrácí přehrada kouzlo ani na sklonku podzimu, kdy už větve shodily všechno listí. Pár otužilců se v ní koupe ještě v listopadu. „Tři chlapi lezou do vody každý den. Mám vodu taky rád, ale abych se přiznal, musí být alespoň dvacet stupňů teplá,“ tvrdí.
Letos teplomilnému hráznému počasí přálo. K čtyřicátému výročí „sňatku“ s přehradou mu nadělilo pěkný dárek. „V srpnu jsem naměřil historicky nejvyšší teplotu vody. Měla 26,2 stupně Celsia,“ prozrazuje.
