František Kněžík na jedné z mála existujících fotografií, zde ve stáří 19 let.

František Kněžík na jedné z mála existujících fotografií, zde ve stáří 19 let. | foto: archiv muzea

Zemědělec si dovolil říci komunistům ne. Za to pak trpěl celý život

  • 113
Vzpomínáte na postavu sedláka Františka z filmu Všichni dobří rodáci? Člověk se stejným osudem a křestním jménem žil i na Českolipsku. Badatel a historik Ladislav Smejkal teď zmapoval jeho životní příběh, který předkládá návštěvníkům českolipského muzea.

František Kněžík byl obyčejný rolník, kterých byly tisíce. Prokázal však neobyčejnou odvahu, když v době násilných kolektivizací nikdy nevstoupil do JZD a zaplatil za to strašlivou cenu.

Kněžík přišel po druhé světové válce ze středních Čech do vsi Luhov. Hospodařil na deseti hektarech. Když v 50. letech minulého století komunisté vystupňovali třídní boj a nutili sedláky, aby své polnosti poskytli družstvu, Kněžík odmítl.

Historik Ladislav Smejkal

„On tu byl výjimka. Na Českolipsku šla kolektivizace rychle, protože hodně rolníků tu bylo původně bezzemky nebo měli jen malá hospodářství, takže jim o nic nešlo. Ale Kněžík byl zvyklý hospodařit sám, byl to samorost a tvrdý muž,“ popisuje Ladislav Smejkal.

Komunisté však měli metody, jak neposlušné sedláky přimět ke spolupráci. Navyšovali jim povinné odvody a Kněžíkovi tak kupříkladu z celé úrody obilovin zbylo jen třicet kilo mouky, kterou si směl nechat. Přesto tlaku odolal. Neměl žádnou rodinu ani děti a věděl, že se bolševici nemají komu dalšímu mstít.

Zachránila ho smrt prezidenta a následná amnestie

V té době se na venkově stupňoval boj proti takzvaným vesnickým boháčům a kulakům. Přestože Kněžík žil nuzně, ani jemu se podobný tlak nevyhnul. Propaganda, jakou proti třídnímu nepříteli zahájila státní moc, semlela i mnohem silnější osobnosti.

Zemědělci Fiala a Matějka z Velkého Grunova byli kupříkladu terčem posměšných plakátů, na nichž je zabíjí pásový traktor.

Kněžíka nakonec dostihla jeho vlastní poctivost. Komunisté jej obvinili, že pole osívá podle svého a tím hatí plnění dodávek.

„On se hájil, že jako sedlák zná nejlíp bonitu půdy a ví tedy lépe, co zasít. Byl však ve vykonstruovaném procesu odsouzen a měl jít do vězení. Zachránilo ho ovšem, že zemřel prezident Zápotocký a on dostal od prezidenta Novotného amnestii,“ přibližuje Smejkal.

Tím se však Kněžík v očích komunistů nestal nevinným. Škodili mu i nadále. Například mu odepřeli šatenky, poukázky na nákup látek na oblečení. Kněžík tak musel chodit v roztrhaných kalhotách. Nakonec mu chtěli život alespoň znepříjemnit tím, že zcelili jeho pozemky a polovinu odebrali.

Část z nich mu navíc vyměřili daleko za vsí, kam bylo nemožné docházet hospodařit.

Družstevníkem se nikdy nestal

To už bylo Kněžíkovi kolem 50 let a přestaly mu stačit síly. Předal tedy JZD svůj majetek a šel dělat kočího do Vojenských lesů. Družstevníkem se nikdy nestal.

„Soudruhům se bránil statečně. Byl systematicky a krok po krůčku ničen a likvidován. Myslím, že na jeho příběhu můžeme vidět historii české vesnice, kterou mnozí z mladých lidí vnímají jen jako místo s čistým vzduchem, kde rostou houby a dá se tam jezdit na koni. Ve skutečnosti to bylo místo dramatických a smutných lidských osudů,“ říká Smejkal.

Příběh Františka Kněžíka tím ovšem neskončil. I když už nehospodařil na poli, lezl do opuštěných zahrad a sbíral rouby vzácných a původních ovocných dřevin. Založil si pak sad, v němž toto ovoce pěstoval.

„Zachránil tam mnoho odrůd jablek, švestek a hrušní. Třeba hrušku solanku, kterou dneska v obchodě nikde nekoupíte. To byla nejlepší česká hruška,“ podotýká historik.

Život Františka Kněžíka se uzavřel v roce 1991, kdy v 80 letech zemřel opuštěn na infarkt. Sad, který založil, zpustl, chalupa v Luhově a všechen majetek přešly jako odúmrť na stát.

Naštěstí ale po sobě zanechal všechny písemnosti, takže českolipské muzeum mohlo rekonstruovat jeho životní příběh.

„Kněžík byl přitom nikým. Přesto se díky své povaze a neústupnosti stal člověkem, kterého měli lidé rádi,“ dodává Smejkal. Dosvědčují to i vzkazy v knize hostů českolipského muzea. Jeden z nich zanechali lidé, kteří Kněžíka znali: „Děkujeme za vzpomínku na dobrého člověka.“