Kvůli droze zažila třiatřicetiletá žena to, co její vrstevníci vídají jen ve filmech. Ze dna závislosti se ale dokázala odrazit a dnes se nedotkne drogy ani alkoholu. Pomáhá handicapovaným lidem a věří v lepší život.
Petra se dokázala vydat na cestu bez drog i díky ročnímu životu v komunitě Advaita. Letos toto zařízení, které pomáhá lidem se závislostmi, slaví 20. výročí.
„Letos jsem si měla přijít do komunity pro diplom, že žiju rok bez drog. Lekla jsem se ale těch lidí při ceremoniálu a nedokázala jsem nic říct do mikrofonu. Pervitin mi vypěstoval strach z lidí, a i když se to hodně zlepšilo, ještě s ním někdy bojuju. Příští rok už to ale dokážu a diplom dostanu,“ usměje se Petra během povídání o svém životě bez drog.
Do vyprávění vstoupí odborný ředitel společnosti Advaita David Adameček. „Petra byla jedním z těch, kdo tam přišli s nárokem na ocenění a diplom si nepřevzala. Stačilo říct třeba jen: „Nazdar!“ V tu chvíli se ztratila, takže jsme ji nemohli ani zavolat na pódium. Tak jsme to odložili o rok,“ dodává David Adameček.
Jak jste začala s pervitinem?
U mě to bylo tak, že jsem ve čtrnácti chtěla víc poznat jednoho kluka u nás ve městě. Zamilovala jsem se do něj. Bral drogy, začala jsem ho poznávat skrz ně. První dojem mě bohužel tak fascinoval, že jsem strašně toužila zažít ho znovu.
Jak často jste tehdy drogu brala?
Ze začátku jsem si ještě pervitin nepíchala. Nebylo to každý den. Spíš nárazově, třeba na víkendových akcích. Neuměla jsem si o to ani říct, tak jsem čekala, až to ke mně přišlo. Nikdy jsem nekradla, abych drogu získala. Taky se hodně kouřila marihuana - teď mi mimochodem přijde strašně nezodpovědné a směšné, když někdo říká, že kouření není návykové. Není to pravda. Ze začátku jsem taky hodně inklinovala k alkoholu.
Kdy jste si uvědomila, že jste spadla do závislosti?
Vážnější to začalo být kolem osmnáctého roku. Chodila jsem s partou do hospody. Jezdili tam kluci, co vydělávali velké peníze. Vozili tam drogy a dávali nám to tam. Začala jsem si na ně postupně zvykat. A když jsem opustila přítele kvůli dealerovi, začal to být velký problém. Droga pro mě byla dostupnější. I když na mě byl zlý, myslela jsem si, že ho strašně miluju. Teď vidím, že jsem milovala ty drogy.
Co bylo pak?
Přítele zavřeli, začali za mnou chodit lidé, co neměli kde bydlet. Neplatilo se za elektřinu ani plyn, postupně nás odpojili. Přišly kruté zimy, netopilo se, nebylo se kde vykoupat. Nakonec jsem v sobě našla sílu a ty lidi, co se mnou jen manipulovali, jsem vyhodila. To už jsem se ale taky lidí hodně bála a nedokázala jsem si už ani nic vyřídit na úřadech. Třeba na sociálce jsem si myslela, že mi dělají naschvály. Ani jsem nedokázala pochopit, co po mně vlastně chtějí.
Kdy jste si uvědomila, že máte problém a musíte s tím něco dělat?
To už jsem byla na ulici. Přespávala jsem v lese, pak mi kamarádi dohodili garáž. Tam už jsem byla taková pološílená. Slyšela jsem hlasy a myslela, že hniju zaživa. Že mi plesniví kůže - všude byla plíseň, lezli tam brouci. Nad vodou mě tehdy držel jen pes. V noci mě zahříval. Bez něj bych se snad zbláznila.
To jste sama vyhledala pomoc?
Lidi tehdy proti mně sepsali petici, měli strach. Chodili za mnou feťáci. Hodně mi tehdy pomohl jistý pan Gajdoš, manažer prevence kriminality v Rumburku. Spřátelili jsme se a našel mi práci - chodila jsem venčit opuštěné psy. Jenže jsem se nedokázala bavit s těmi zaměstnanci, měla jsem z lidí strach. Tak jsem to tam vzdala. Pan Gajdoš ale nade mnou nezlomil hůl a našel mi v Rumburku jinou práci - s lidmi staršími padesáti let jsem v zelené vestičce pomáhala uklízet město. Neměli vůči mně žádné předsudky. Hodně mi to pomohlo. Dokonce mi vytvořili rodinu.
Řešila jste ty psychózy?
Prošla jsem psychiatrickou léčebnou Horní Beřkovice. Nijak mi to tam ale nepomohlo, psychózy jsem měla pořád, antipsychotika nezabírala, začala jsem si ubližovat. Pořád byl se mnou v kontaktu pan Gajdoš, hledal mi novou pomoc. A celou dobu mi taky hlídal psa. Kvůli psovi jsem nechtěla nastoupit do žádné léčby, abych ho neopustila.
Kdy jste se dostala do komunity Advaity v Nové Vsi u Chrastavy?
V další léčebně Červený Dvůr mě přesvědčili, že do komunity mám jít. Nastoupila jsem do Nové Vsi v roce 2015.
Co pobyt v komunitě obnáší a jak to člověku pomůže?
Mně osobně pomohla zbavit se strachu z lidí a nenávisti sama k sobě. Neuvědomovala jsem si to, ale ubližovala jsem si právě proto. Nejtěžší bylo asi najít vztah sama k sobě a otevřít se lidem. Byla jsem strašně uzavřený člověk, žila jsem ve svém světě. Pak už jsem ani pořádně nevěděla, co mi lidi říkají, když na mě mluví, měla jsem problém poskládat dohromady větu. Musela jsem se naučit mluvit s lidmi, přijímat kritiku, ale i to, když mě člověk pochválí. Že to není jen naoko, že mu můžu věřit. Sebedůvěru jsem měla úplně rozbitou.
Co je největší přínos komunity?
To, že žijete v chráněném prostředí, s lidmi, co mají stejné problémy jako vy. Normálně tam pracujete, vzděláváte se, povídáte si. Třeba o tématech jako je láska. Důležité také je, že celou dobu musíte dodržovat pravidla. Dokážete tím, že to myslíte opravdu vážně. A hlavně, celou dobu musíte abstinovat. Neexistuje tam alkohol nebo drogy.
Musela jste změnit okruh přátel?
No, tak to od základu. Třeba jen setkání na ulici s člověkem, kterého jsem znala z dřívějška, už ve mně vyvolává úzkosti.
Teď dokážete žít úplně bez drog?
Ano. Nedotknu se ani alkoholu. To je taky důležité. Po odchodu z Beřkovic jsem si myslela, že jsem měla jen problém s drogami. Ale těšila jsem se, jak zapadnu do hospody. Tuto závislost jsem si vůbec neuvědomovala.
Je těžké abstinovat, nebo už vám nic z toho nechybí?
Občas bývají hodně silné chutě. Ale jsem přesvědčená o tom, že ten čistý život s čistou energií v sobě má smysl. Věřím, že už nikdy nezačnu. Fyzicky jsem byla a jsem zdravá, nechci ale, aby se mi zase vrátily ty hrozné psychické stavy.
Pokud vím, brzy budete mít práci.
Zatím jsem nezaměstnaná, ale od srpna budu pracovat v sociálních službách.
Máte nějaké cíle do budoucna?
Moc bych si přála založit rodinu, najít si přítele, se kterým budu souznít. Hlavně, aby nebral drogy a byl abstinent. Tuto podmínku dodržet je dnes hrozně těžké. Skoro všichni dnes pijí. K alkoholu je dnes společnost strašně tolerantní.
