Jak se vlastně ředitel Jabloneckého kulturního a informačního centra ke svému pravidelnému otužovacímu rituálu dostal?
„Celý život sportuji. První, čemu jsem se jako dítě začal věnovat, bylo plavání ve starých jabloneckých lázních,“ vzpomíná Vobořil. „Bylo to ale dost utrpení. Na stovku tam musí člověk uplavat sedm bazénů, což dokáže jednomu zamotat hlavu. O tom příšerném chloru nemluvě.“
Aby se letos osmapadesátiletý muž udržel v kondici, byl zvyklý běhat. Hodně běhat. „Jenže mě začalo bolet koleno. Běhával jsem dvanáct kilometrů denně, což už je v mém věku dost. Bylo mi však jasné, že něco dělat musím, a tak jsem se vrátil k plavání. Tím to začalo,“ říká.
Někam mezi houfy plavců do krytého bazénu se mu ale nechtělo. „Možná i kvůli vzpomínkám na ten chlor z mládí,“ směje se.
Začal tedy plavat v přehradě. „Mám to k ní z domu sto metrů. Nechtělo se mi přestávat, tak jsem plaval i na podzim a pak v zimě. Přitom od přírody nejsem otužilec, ale jak jsem plaval každý den, postupně jsem se do toho dostal. Vytvořil jsem si romantickou představu, jak to bude krásné, až půjdu do vody sněhem.“
Dvakrát utopená sekera
Ironií je, že v létě se Vobořil koupat nechodí. „Jak jsem přehřátý ze slunce, přijde mi voda studená,“ konstatuje.
Coby zimní plavec se musel vyrovnat i s tím, že čas od času bude nutné si v mrazech proklestit v ledu plaveckou dráhu. „Když je led tenký, dá se rozbít normálně rukama. Silnější likviduju sekerou. Celkem to jde, akorát se mi asi dvakrát stalo, že jsem ji utopil. Musel jsem pak pro ni na dno, což není dvakrát příjemné, ale když jsem si uvědomil, že stála skoro tisícovku, tak jsem si řekl, že to risknu.“
Led na přehradě řezal i pilou. Ta má zajímavou historii. „Před časem naše kulturní a informační centrum pořádalo výstavu ke sto jedenácti letům jablonecké přehrady. Půjčili jsme si od hrázného pilu starou sto, možná i více let. S ní už před stoletím vyřezávali led, aby mohly ryby dýchat. Rozhodl jsem se pilu vyzkoušet. Je dvoumetrová, drží se oběma rukama a má veliké zuby, takže se krásně do ledu zakusuje,“ popisuje Vobořil.
K plavání přidává Vobořil zlehka také běhání. Sportuje v době, kdy spousta lidí ještě hluboce spí.
„Jsem skřivan a nedělá mi problém brzo vstát. Ustálilo se to na tom, že doplavu, v županu skočím domů, obleču se a běžím okruh kolem soustavy těch našich tří přehrad. To je něco přes pět kilometrů, přičemž na tom třetím už mi je docela teplo. Pak se doma osprchuju a ještě s dětmi posnídám předtím, než jdou do školy. Je to dobré, nebývám nemocný, netrpím nastuzeními. A vůbec mě nebolí záda. Ten efekt otočení ze zimy do tepla celé tělo krásně prokrví.“
Někdy se mu do vody nechce
Jsou i dny, kdy se jabloneckému otužilci do vody nechce. „Ale když nejdu, jsem pak sám na sebe naštvaný, že sedím celý den v kanceláři a nic jsem pro sebe neudělal.“
O Vobořilovo otužování se živě zajímají i jeho přátelé. „Kamarád Martin Bauer z Klubu Na Rampě mi říkal, že slyšel o takzvaném tulením efektu, který z otužování vzniká. Znamená to prý, že se začne člověk obalovat tukem. Nasadil mi brouka do hlavy, ale pomohl mi další kamarád, muzikant Honza Krajník. Přinesl mi knížku o jistém Holanďanovi jménem Wim Hof, který se otužování věnuje. Pořádá kempy pro otužilce, je taky držitelem světového rekordu v plavání pod ledem. A ten píše, že se při otužování vytváří a uvolňuje takzvaný hnědý tuk. Mívali jej v sobě naši předci, kteří žili v chladnějších podmínkách. A ten požírá v těle škodlivý bílý tuk.“
Je rád, když jeho zimní koupání dodá odvahu i dalším. „Loni se takhle inspiroval Honza Homola, zpěvák a kytarista kapely Wohnout. V minulosti jsme spolupracovali na poli hudebním a díky Facebooku se teď můžeme podělit o svoje otužilecké zážitky.“
Pokud by se někdo chtěl stát otužilcem, měl by na to jít zvolna, radí Vobořil. „Je dobré začínat domácím otužováním, sprchováním ve studené vodě a pak postupně pokračovat dál. Nezačínat hned vkročením do ledové vody. Důležité je předtím absolvovat nějakou základní lékařskou prohlídku,“ zdůrazňuje Vobořil.
