V horských údolích se pořád ještě rozvaloval mráz a nížiny kolem Mladé Boleslavi, Mělníka a Turnova halila nízká oblačnost do bílého prostěradla.
Ale u Dvoraček pobíhal školák v tričku s krátkým rukávem. Slunce pralo do zasněžených horských hřbetů, nebe bylo modré jako šmolka a v dokonalém bezvětří se nezachvěla ani větvička.
Sněhem obalené smrky a kleče připomínaly scénu z Pána prstenů, kdy se stromy vydaly bojovat proti zlému čaroději Sarumanovi, skřetům a vojskům zla.
Prostě a jasně: Čtvrteční odpolední Krkonoše jakoby vymaloval největší mistr kýče.
„Něco takového jsem už hodně dlouho neviděl,“ říkal Vlastislav Fejkl, dobrovolný člen harrachovské horské služby, když od Dvoraček shlížel do české kotliny a popisoval dvěma výletníkům z Mladé Boleslavi, co dole rostlo z mlhy.
Český ráj se topil až na výjimky v mlze
Pravou stranu panoramy rámoval Ještěd, levou pak krkonošská Černá hora. Mezi nim se naparoval sluncem ozářený Kozákov. Český ráj se topil v mlze, ale výjimky se našly, a krásné.
„Tamhle vykukují vrcholy Trosek a malý hřebínek napravo od nich jsou Drábské světničky,“ vyprávěl Fejkl mladoboleslavským turistům vychutnávajícím si v Krkonoších penzi. „Napravo od nich leze z mlhy Bezděz a pak Ralsko. Nalevo od Trosek vidíte Tábor, Kumburk a Bradlec.“
Něco se rýsovalo ještě vzadu, daleko za Ještědem. „Nemůže to být nic jiného než Sedlo u Úštěku na Litoměřicku, vysoké přes sedm set metrů,“ prozrazoval Fejkl. „A ještě za ním vylézá z mlhy Milešovka. Kdyby nebyla inverze, dohlédli bychom odsud až na Říp. Takhle alespoň vidíme, jak nad nízké mraky stoupají velké sloupce páry z tepelné elektrárny Mělník.“
Letošní, tak senzační zima navlékla do bílého všechno, na čem oči z Dvoraček spočinuly. Krkonoše však množství sněhu trumfovaly všechno kolem.
Když jsme došplhali z Dvoraček do sedla mezi Lysou horu a Kotel, narazili jsme na úhlednou lyžařskou stopu, vysoustruhovanou rolbou harrachovského skiareálu. Lemovaly ji dřevěné tyče, značení pro turisty v mlze nebo vánici „Měří čtyři metry a pod sněhem jsou asi tak z půlky,“ podotkl Fejkl.
Vločky jako šlehačka na nanukovém dortu
Současná lednová zima dává vzpomenout na roky, kdy sníh nepatřil mezi nedostatkové zboží jako v předchozích třech letech. Třeba v březnu 2006 se některé tyče na hřebenech ocitly ve sněhových závějích až po špičky.
Ze sedla Lysé hory jsme doklouzali na Labskou louku. Na otevřené planině našlehal vítr sněhové vločky do vrstev, které připomínají šlehačku na nanukovém dortu. Napravo fascinovala svými ostrými rysy Sněžka orámovaná Kozími hřbety a Luční horou. Před námi se vypínal pohraniční masiv Vysokého kola.
Kolem prošel fotograf s batohem plným těžké výbavy. Ťapal po upravené lyžařské magistrále a po podrážkách jeho bot zůstávaly důlky.
„Je upravená jenom chvíli a už si na ní zadupalo pěkných pár pěšáků. Zatím ale nikdo z nich ještě nepošlapal stopu pro běžce klasiky, což se taky stává,“ poznamenal Fejkl.
„Rekreačním lyžařům s vlněnými šálami rozbitá cesta vedle stopy pro klasiky zase až tak moc nevadí. Ale vytrénovaní sportovci, co po magistrále bruslí s tepoměry, nemohou pěšáky většinou vystát.“
Harrachovský skiareál projíždí rolbou magistrálu obvykle jen k Vosecké boudě, poněvadž strojová úprava by mohla poškodit kleč. „Ale existuje jedna výjimka. Když opravdu hodně nachumelí a kleč je schovaná, rolba se vydává na hřebeny Krkonoš, aby protáhla cestu pro horskou službu. Dělá to pro případy, kdyby se až nahoře někomu něco vážného stalo a potřeboval co nejrychlejší pomoc,“ konstatoval Fejkl.
Do Harrachova jsme si z Labské louky vybrali cestu na Voseckou boudu a Mumlavský vodopád. Pokrýval ho ale tlustý nános ledu a sněhu, a dalo se jen tušit, kudy hučí dolů voda. Pořádně zapadaný byl po dlouhé době zas i Harrachov. Lyže jsme sundali až na autobusovém nádraží.
