Odněkud z nitra tovární haly se s pravidelnou přesností linou podivné zvuky. Jakoby cosi kovového třískalo o další kov.
Asi sedmičlenná skupinka lidí v čele s mužem s modrým deštníkem kráčí dovnitř. Příčina zvláštních zvuků je v zšeřelé obří místnosti vysvětlena - řádí tu poltergeist! V jakémsi kovovém rámu jsou usazeny dveře. A duch je neustále otevírá a zavírá. Stále dokola, do omrzení...
Jenže vše je jen zdání a to mate. Hala je ve skutečnosti jednou ze zkušeben Strojírenského zkušebního ústavu v Jablonci nad Nisou. Muž s deštníkem je Aleš Pleskot, vedoucí zkušebny a doprovod mu dělají zvídaví obyvatelé města, kteří se za zdi ústavu podívali poprvé v historii.
Strojírenský ústav, který funguje již 117 let, letos slaví padesát let, co získal své dnešní označení a nachystal proto den otevřených dveří.
Vraťme se ale ke dveřím v hale, co se neustále otevírají a hýbou. „Tady se zkouší závěs dveří, jak drží na pantech. Ten závěs má 160 kilogramů a zkouška má 200 tisíc cyklů,“ vysvětluje Pleskot.
Dobré dveře, ale špatné usazení
Dveře se tedy dvěstětisíckrát otevřou a zavřou. „Lidé si pořizují drahé bezpečnostní dveře, které stojí třicet tisíc a více a pak si je nechají osadit do sádrokartonu. Šikovný zloděj s lupínkovou pilou to obřízne a drahé dveře žuchnou dolů,“ podotýká inženýr.
Strojírenský zkušební ústav, jenž má kromě Jablonce pobočku ještě v Brně, zkouší a ověřuje nejrůznější výrobky. A to od manipulační techniky, domácích spotřebičů, sportovních potřeb, nábytku, až například po horolezecká lana nebo dětské kočárky. Ale ústav v terénu testuje také třeba dětská hřiště.
„Některé výrobky zkoušíme jednoduše řečeno povinně. Je to dáno směrnicemi Evropské unie. Jde třeba o některé stavební výrobky, stroje, tlakové nádoby či výtahy. Pak jsou výrobky, na něž se žádné povinné nařízení nevztahuje, jsou na ně normy, ale ty jsou v podstatě dobrovolné. Jde například o jízdní kola, dětské kočárky nebo kovový nábytek,“ prozrazuje ředitel jablonecké pobočky ústavu Jiří Malach.
Poslední komodita, kterou ředitel jmenoval, právě prochází zatěžkávací zkouškou v další místnosti ústavu. Stroj silou 400 newtonů působí na područky židle.
Simuluje vstávání člověka z ní, který se do opěradel opírá tíhou 40 kilogramů. „Židle proceduru musí podstoupit třicettisíckrát,“ upozorňuje další pracovník zkušebního ústavu.
„Šmejdů“ moc není
Výrobek prošel, stejně jako odhadem asi 95 procent testovaných věcí. „Šmejdů“ není ve skutečnosti tolik.
„Většina výrobků testem projde. Těch co ne, těch je asi do pěti procent. Když už nám sem někdo svůj produkt dobrovolně pošle, obvykle má určitou dávku jistoty, že ho vyrobil správně a je v pořádku. Když od nás získá certifikát, může se tak třeba pozitivně odlišit od konkurence,“ prozrazuje ředitel Malach.
Na podlaze v další místnosti ústavu stojí několik postaviček připomínajících slavné sochy moai na Velikonočním ostrově, jejichž rozhýbáním se proslavil český inženýr Pavel Pavel. Tyhle sochy jsou ale daleko menší. Jde o takzvaná „normomimina“.
Postavičky vážící asi patnáct kilogramů simulují malé dítě a pracovníci ústavu je vkládají do vozíků, jež si lidé na převoz svých potomků zavěšují za kolo.
Teď tu momentálně testují závěs vozíku. Opět se několiktisíckrát opakuje proces spočívající v simulaci jízdy vozíku za kolem. O kus dál se zkouší dětská postel. Závaží vážící o něco více než průměrné dítě naráží na matraci v ní.
„Pokus opakujeme na několika místech postele. Pokaždé na jednom bodu tisíckrát,“ podotýká další zaměstnanec zkušebny. „Zkoušíme například i pevnost žebřin v posteli, aby je dítě neprorazilo kolenem a nezranilo se.“
Venku se pomalu stmívá, poslední skupinky zvědavců čekají poslední prohlídky. Ředitel ústavu tak velkou účast nečekal. „Překvapilo mě, kolik lidí se k nám přišlo podívat, třeba někdy v budoucnu ještě nějakou podobnou akci uskutečníme,“ plánuje.
